Jazyk je prostředek, který spojuje lidi žijící na určitém území. Je to nástroj, díky němuž můžeme komunikovat jak sami se sebou (čili myslet), tak s ostatními. Ať už si tedy chceme „v duchu“ zanadávat na zpoždění autobusu, nebo bychom rádi pozvali své přátele na páteční party, je to právě jazyk, jehož prostřednictvím obě činnosti vykonáme. Protože se jedná o opravdu mocný prostředek, rozhodli jsme se mu věnovat zvláštní prostor, a to v rubrice Jazykové tornádo. Ostatně, i jeho zásluhou se můžeme zabývat něčím tak skvělým a obohacujícím, jako je literatura.

Na začátek by bylo dobré se jazyku podívat trochu víc na zub. Otázky o jeho vlastnostech si kladl už Platón. Zamýšlel se třeba nad tím, zda slova mají svůj význam „od přírody“, nebo jestli jej získávají až prostřednictvím dohody mezi lidmi.

Existuje také spousta teorií, jak jazyk vznikl. Byl jeden prajazyk, z něhož se vydělily další? Nebo vzniklo více jazyků naráz? To jsou jen některé lingvistické otázky, které můžeme z určitého pohledu považovat za řečnické. Jednoznačnou, vědecky podloženou odpověď totiž patrně nikdy nezískáme. A možná to je na jazyku tak krásné.

Kladli jste si někdy otázku, proč mluvíme jinak, než píšeme?

Je to dáno tím, že každá jazyková rovina (mluvená a psaná) má svá specifika. Když píšeme, můžeme se k jednotlivým pasážím textu vracet a upravovat je tak, aby vyzněly, jak potřebujeme. V případě mluvy to ovšem není možné. Mnohdy si musíme sakra rozmyslet, co danému člověku sdělíme, nebo co naopak necháme pod rouškou tajemství. Proto třeba spousta vztahů končí zprávou na sociálních sítích namísto rozhovorem tváří v tvář (ať žije #terapiesdílením).

Mluvená řeč, která je pochopitelně starší než psaná, navíc zahrnuje i další komunikační prostředky, jako jsou třeba gesta nebo mimika. Někdy ani nemusíme nic říkat a naše výrazy mluví samy o sobě. Tuto funkci dnes v textu (alespoň částečně😀) zastávají emotikony.

Pravdou je, že písemná komunikace v současnosti prochází jakousi revolucí. Ne, že by ji lidé dříve nevyužívali. Jen má o něco jiné vlastnosti, než mívala. Tehdy totiž probíhala prostřednictvím dopisů. Ty si lidé posílali „jednou za čas“, takže se zpravidla jednalo o delší texty, do nichž se spisovatelé snažili vměstnat všechny své myšlenky. Mimochodem, korespondence některých spisovatelů a spisovatelek vyšla i knižně (jaký to zásah do jejich soukromí, že?). Za nahlédnutí rozhodně stojí např. dopisy Karla Hynka Máchy nebo Boženy Němcové.

Dnešní konverzace na sociálních sítích ale tak trochu přejímají vlastnosti mluveného jazyka. Pokud jsme online, můžeme s lidmi udržovat souvislý kontakt (skoro jako bychom seděli vedle sebe a hovořili). Potřeba vložit text do obálky, opatřit ji známkou a odeslat dopis prostě a jednoduše opadla. Stačí napsat, co máme na srdci, a kliknout na jedno jediné tlačítko. Také proto je zcela běžné, že ve zprávách řešíme zkrátka všechno, třeba i konce našich vztahů.

P. S. Rubrika Jazykové tornádo je prostor pro pokládání a řešení různých jazykových otázek. Kromě toho v ní lze sdílet cokoli, co vás v této oblasti jednoduše vytáčí. Pokud tedy máte něco, co vás ohledně češtiny (nebo komunikace obecně) nenechává chladnými, podělte se o to v komentářích. Můžeme se nad tím rozhořčit společně.

Autorka: Barbora Pernicová