Blog

Za trochu lásky šel by světa kraj… a bylo mu to prd platný

autor: | 3. 3. 2022 | Česká literatura

Zkuste se před svými přáteli svěřit, že máte rádi Vrchlického. V lepších případech se na vás jen podivně podívají, v těch o něco horších si vyslechnete, že jste blázen. Vím to. Vyzkoušela jsem si to.

Jak jsem experimentálně ověřila, většina mých přátel si o Jaroslavu Vrchlickém pamatuje vlivem středoškolské výuky pár drobností, které by se daly shrnout asi následovně: 

  • to je ten, jak toho hrozně moc napsal,
  • ten musel mít strašně nudnej život,
  • hele, a není to ten, co taky napsal Noc na Karlštejně?

A když už jsem u té školy, častokrát jsem těsně před vyvoláním k tabuli slyšela: „Kolegové vyvolávají od začátku, nebo od konce. Já ale ne! Já budu originální a vyberu někoho zprostředka, takže, Leni, pojď.“ Ovlivněna touto zkušeností jsem se rozhodla, že dnes se budeme věnovat bodu 2. Tedy jak nudný byl Vrchlického život?

Jen stěží lze soudit o jeho životě. Kdyby však v poslední třetině 19. století existovaly bulvární noviny, byla by rodina Vrchlických pravidelným tématem jejich stránek. Tam, kde si společnost zvykla na milostné trojúhelníky (např. Tyl – žena Magdalena – švagrová Anna), nabídl Vrchlický mnohem větší propletenec. Ale to jsme skoro na konci příběhu, vraťme se na začátek.

Zrodila se hvězda

Psal se rok 1874, Vrchlickému bylo 21 let a stal se superstar české literární scény. Jeho básně vycházely v Lumíru, objevily se v almanaších Ruch, Podřipan, Šumavan nebo Souzvuk. Posledně jmenovaný byl jeho osudový. Redigovala ho spisovatelka Sofie Podlipská. Vrchlický se tak seznámil s příjemnou a kultivovanou redaktorkou, kterou blíže poznal na akcích pořádaných Uměleckou besedou. Také se s ní potkával v zámeckém parku ve Veltrusích, kam on jezdil za svým strýcem a ona na rekreaci se svými dětmi. Začíná to jako tuctový romantických příběh, že?

Italské dopisování

Student Vrchlický absolvoval šest semestrů univerzitního vzdělání. Mohl se tedy přihlásit ke státním zkouškám a stát se gymnaziálním profesorem. Ale Jaroslav si řekl ne. Dozvěděl se, že hrabě Montecuccoli–Laderchi z Merana hledá pro své syny vychovatele a nabízí jako roční plat 2000 franků. Vrchlický se hraběti nabídl a ten ho přijal.

Práce však nebyla zcela podle Vrchlického představ. Zámek rodiny v Itálii připomínal spíš ruinu a jeho obyvatelé byli jak ze špatného snu. Hašteřivá hysterická hraběcí manželka. Hrabě, který se snažil být co nejdál od své ženy. Nahluchlý hrabě senior, kterému nebyl Vrchlický s to vysvětlit, že opravdu není Polák. A korunu tomu nasadili hraběcí synci, spratci, které nějaké vzdělávání vůbec nezajímalo. Není se čemu divit, že v takové chvíli o sobě začal Vrchlický pochybovat. A nejen o sobě, ale i o svém básnickém nadání. Proto začal psát dopisy své rodině a přátelům. S překvapením zjistil, že nejraději píše a nejvíce se těší na dopisy od, pro něj, úplně cizího člověka – Sofie Podlipské. První dopis jí napsal 8. srpna 1875.

Tím začalo jejich přátelství. On jí psal o svých uměleckých plánech a ambicích. Ona ho v jeho snech podporovala, chválila a obdivovala. Jejich vzájemné dopisování nabíralo na intenzitě, dopisy se stávaly čím dál důvěrnější. Během pobytů v Praze Vrchlický Podlipskou často navštěvoval. V této době psal i velmi otevřené, vášnivé básně, které byly kritikou vnímány jako provokativní.

Mladičká nevěsta

Spisovatelka byla však o dvacet let starší než začínající básník. A přestože se do něj zamilovala jako puberťačka, připravila jiný plán, jak ho dostat do rodiny a nezpůsobit skandál. V dopisech stále častěji zmiňovala svou dceru Ludmilu. V podstatě psala o tom, jak se Ludmila do mladého básníka zamilovala. Také popsala, jak se nad hrobem svého zesnulého manžela rozhodla, že mu svou dceru zaslíbí. A co na to Vrchlický? Odolal tomu dlouhodobému tlaku? Neodolal. Dojatý se svatbou souhlasil.

Ludmile bylo patnáct let a spisovatele naprosto okouzlila. On ji spíše ne. Byl nepříliš hezký, pobledlý a ani na ni nepůsobil příliš mužně. Takže plán se svatbou dostal menší podplán. Podlipská a Vrchlický společnými silami dovychovají Ludmilu tak, aby se stala skvělou manželkou nadějného literáta. Kdo si myslí, že tohle nemůže dopadnout dobře, přihlaste se. A ano, máte pravdu.  

Tak přece jen skandál!

Na začátku srpna 1879 se Ludmila (18 let) a Jaroslav (26 let) vzali. Ludmila byla velmi půvabnou paní Vrchlickou (tedy vlastně Frídovou, protože Vrchlický je pseudonym, ale o tom někdy jindy), měla ale jednu chybku. Nedosahovala intelektuální úrovně své matky, takže Jaroslav si spíše rozuměl a notoval se svou tchyní než s manželkou. Přesto své manželství považoval za šťastné. Ostatně měli spolu tři děti, dcery Miladu (1883) a Evu (1888) a syna Jaroslava (1892). 

Ale to byla chyba lávky. Sofie bydlela s mladými manželi a ve společné domácnosti měla hlavní slovo. Ludmila žárlila na svou matku i umělecké úspěchy svého muže.  A nespokojenost v ní rostla. Vrchličtí odjeli na letní byt do pražské Chuchle, kde se Ludmila seznámila se ženatým hercem Národního divadla Jakubem Seifertem. A začal osm let trvající poměr, o kterém si pomalu šuškala celá Praha. Dochovaly se dva dopisy, ve kterých Ludmila přiznala Jaroslavovi, že není otcem Evy ani syna Jaroslava. Tím byl právě Jakub Seifert. Jaroslava Vrchlického ta zpráva zdrtila a manželství se ocitlo v hluboké krizi. Rodina sice zůstala pohromadě, Vrchlický se i nadále k Evě a Jaroslavovi choval jako k vlastním, ale své ženě nikdy neodpustil.

Dva inkriminované dopisy uschoval Vrchlického přítel, lékař Josef Thomayer, a v roce 1910 je v zalepené obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že obálka smí být rozlepena až v roce 1970. Dnes jsou uloženy v Památníku národního písemnictví.

Vrchlický se ze svého zklamání a lítosti vypsal v básnické sbírce Okna v bouři (1894), která je plná pocitů životní skepse a hořkosti. Obsahuje i jeho nejznámější báseň. Víte kterou. V té, co za trochu lásky půjde světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Autorka: Lenka

4 komentářů

  1. Jana

    Moc zajímavé, neměla jsem ani tušení…a klidně to mohlo být i o trochu delší 😊

    Odpovědět
    • Lenka

      Děkuju, slibuju, že zajímavosti sem budu i nadále propašovávat 😉

      Odpovědět
  2. Aneta

    Vytvořit pocit radosti z toho, že se učím noblesní české literatuře, přičemž velký bulvár, je opravdu kumšt. 😌 Ještě bych ráda tu báseň. 🙏

    Odpovědět
    • Lenka

      Děkuju, mám radost, že se článek líbil. Báseň se jmenuje Za trochu lásky a celá zní:

      Za trochu lásky šel bych světa kraj,

      šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

      šel v ledu – ale v duši věčný máj,

      šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,

      šel pouští – a měl v srdci perly rosy.

      Za trochu lásky šel bych světa kraj,

      jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

      Za mě úžasná kombinace smutku z nenaplněné lásky, touhy ji najít a naděje.

      Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...