Pokud se někdy rozhodnete studovat češtinu jako obor, hned na první přednášce o jazyce se dozvíte to, co už dávno víte – že řeč, jako nejdůležitější prostředek komunikace, se zdokonalovala společně s vývojem lidstva. Její realizací je pak jazyk, který se také neustále vyvíjí a mění, aby byl srozumitelný. To samé se týká i toho našeho. Čeština musela ujít dlouhou cestu k tomu, aby byla takovou, jakou ji známe nyní. Ne, nebudu vás nudit přednáškou o jejím historickém vývoji, ale ukážu vám pár perliček, které se na cestě k současnému stavu našeho mateřského jazyka vyskytly. A začneme hezky od začátku.

Určitě si ze školy vybavíte událost spjatou s rokem 863: dva věrozvěstové vyrazili ze Soluně k nám šířit křesťanství. Tito bratři vytvořili na základě jihoslovanského nářečí jazyk, kterému říkáme staroslověnština a Konstantin k němu vytvořil první slovanské písmo – hlaholici. Jako příklad poslouží ukázka z Kyjevských listů (původ se datuje mezi 9. až 10. století):

Možná se vám text na první pohled může zdát krapet divoký, ale když se na něj podíváte pořádně, všimnete si, že některá slova přečtete, a to se díváte na úryvek starý více jak tisíc let. To není tak špatný, ne? Druhou zvláštností v ukázce jsou tzv. bohemismy, neboli české prvky ve staroslověnských textech. Když si úryvek prohlédnete ještě jednou, najdete v něm variantu českého c místo staroslověnského št. Vidíte to? 

Až do 11. století docházelo k těmto malým nevinným zásahům do původní staroslověnštiny, až byly změny natolik nápadné, že se jazyk přetvořil v pračeštinu. Jedna ze změn, která se nám dochovala dodnes, je například tzv. kontrakce, tedy stav, kdy se ze dvou slabik stala jedna dlouhá: aja › á (lajati > láti), -oja › á (stojati > státi), -oje › é (dobroje > dobré).

Ve výše zmíněném období došlo i k dalším hláskovým změnám. Většina z nich začínala zpravidla ve středních Čechách (popř. v Praze) jako politickém a kulturním centru a odtud se šířily dál k okrajům území. Právě na tom, jak daleko tyto změny pronikly, je založeno dělení našeho nářečí (české, hanácké, lašské a moravskoslovenské).

Překročíme pár dalších změn a podíváme se do 13. století na souhlásku g. Ta měla tu smůlu, že se takřka na celém území měnila v h, takže z našeho jazyka téměř zcela vymizela. Písmeno g se v původní podobě zachránilo jenom na okraji slezských dialektů, tam je nejčastější. V dalších nářečích je poměrně vzácné a místo něj se realizuje právě výše zmíněné h (např. hdy, nehdo místo kdy, někdo). Pokud se po této změně objevilo cizí slovo, tak se g změnilo na k (Margareta > Markéta). Později se nám však tato hláska díky přejatým slovům vrátila zpátky (guma, gesto). Kdyby ale k této změně tehdy nedošlo, dost pravděpodobně bychom stále místo hlavy říkali glava a k svačině bychom pojídali lahodný tvarog. Do stejného období řadíme rovněž počátek výskytu písmene ř. Tato hláska patří k unikátům českého jazyka, kterou jinde nenajdete. Přibližně o sto let později se začínají objevovat první snahy o zachycení spisovné češtiny. Přispíval k nim vysoký stupeň vzdělanosti a rozvinutá síť škol. To vše díky vládě Karla IV. a jeho snaze podpořit rozvoj kultury, architektury, malířství, historiografie a dalších umění.

Spisovná podoba jazyka se osvědčila jako prostředek schopen zvládat úkoly pro překlad i domácí tvorbu. I přesto se ale v rozšířené podobě začíná v jazyce vyskytovat zajímavý jev; tzv. protetické hlásky. Jde o souhlásky j, v a h, které se připojí ke slovu, jestliže začíná na samohlásku. Vývojově se staly součástí spisovné češtiny, ale mnohem rozšířenější jsou právě u nespisovných výrazů. K nejstarším českým protetickým hláskám patří j. V nespisovné podobě existuje v jižních, severovýchodních Čechách nebo v českomoravském nářečí (jakorát, jano). Mimo to se u nás vyskytuje starobylé h, které bylo zachyceno pouze v jihozápadočeských a z části středmoravských dialektech ( ale > hale, almara > halmara, rohy > hrohy, u nás > hu nás). Nejrozšířenější je jednoznačně souhláska v. Najdeme ji téměř v celé republice a každý z nás ji určitě jednou za čas během rozhovoru (ne)vědomky užije (vokno, vokurka, vosel).

Se 14. stoletím je také spojen počátek tak zvané diftongizace (ze samohlásky se stane dvojhláska: spadnúti > spadnoutí) a dlouhý vývoj vedoucí ke zrodu písmene ů. Možná vás někdy napadla myšlenka, proč máme vlastně dvě dlouhá „účka“, která se rozlišují v závislosti na tom, zda jsou na začátku slov, nebo uvnitř (případně na konci). Nebylo by jednodušší, psát jenom jednu podobu? No, možná bylo, ale rozlišení těchto dvou samohlásek má svůj důvod. Odjakživa se v našem jazykovém systému používalo ú. Kroužek se nad u objevil až mnohem později, někdy kolem šestnáctého století. Vzniklo opakem diftongizace, tedy monoftongizací (z dvojhlásky se stane jedna samohláska). Tam, kde dneska píšeme u s kroužkem, bývalo kdysi ó, ze kterého se stalo uo (vuol, buoh). To se časem zúžilo na ů. Ale aby se na tento vývoj nezapomnělo, tak vešlo ve zvyk psát původní o nad u (a tím se nám vytvořilo ů).

Ale cesta k současné češtině je ještě dlouhá. Blíží se období velkých společenských změn, které zasáhnou i vývoj a podobu národního jazyka, ale o tom si povíme zase někdy jindy.

Autorka: M. Brož Jurcová

Grafika: Patrik Sláma

Video: Elo