Herečka, držitelka ocenění Magnesia Litera, máma dvou dětí – to je Marie Doležalová. Právě pod jejíma rukama vzniká Jak se píše povídka. O co se jedná? Řeč je o novém seriálu na blogu Literární hysterie. Marie se podělí o radosti a strasti, na které při procesu psaní naráží. Nemyslete si ale, že to bude pouhý report toho, jak Marie píše. Naopak! Tvorba povídek s sebou totiž nese spoustu otázek, jež doprovází také Mariinu cestu. Naštěstí tu ale jsou profíci z Kurzů z obýváku, kteří jsou připraveni zodpovědět i ty nejzapeklitější dotazy týkající se tvůrčího psaní. Jaké otázky Marii napadly při psaní prvního dílu tohoto seriálu? Čtěte!

Touha napsat povídku provokuje moje spisovatelský ego celej život. (Nejsem spisovatelka, ale i tak můžu mít spisovatelský ego. Pokud to máte taky tak, vítejte, tady se vám bude líbit!) 

Vždycky, když si koupím a přečtu nějakou dobrou povídkovou knihu, prostoupí mě pocit, že to přece nemůže být tak těžký, že bych taky nějakou mohla napsat, že by to byla strašná zábava a proč to vlastně hned neudělám.

(Spoiler celé této série o psaní povídky: pointou toho všeho snažení nejspíš bude, jak už to v životě bývá, že napsat dobrou povídku je mistrovství a teprve když ho ovládnete, vypadá to nakonec jakoby nic, ale cesta k tomu je trnitá. Právě ta trnitá cesta bude obsahem těchto pravidelných článků. Tvrdila jsem autorům tohoto literárního blogu, že na konci možná budete umět napsat povídku, ale ve skutečnosti hlavně doufám, že díky tomuto veřejnému hledání a díky připomínkám holek ze spisovatelských kurzů ji budu umět napsat hlavně já.)

Začnu tedy svoji prazákladní nejistotu ohledně povídky: Už když jsem byla v sekundě, hrozně mě provokovala definice povídky. Můj profesor Tlučhoř, díky kterému mimochodem miluju češtinu a psaní a čtení, nám říkal, že povídka je krátký útvar, který se vyznačuje výraznou pointou. Začala jsem si povídku představovat, a dodneška si tak představuju, jako povídání o něčem, co se nakonec ukáže jako něco úplně jiného. To něco jiného je právě ta pointa. A ta pointa mě vždycky hrozně stresovala. Vždycky jsem strašně přemýšlela, jak napsat příběh, který nakonec skončí nějakým úplným obratem. Časem jsem tak získala pocit, že povídka není literární útvar, ale nějaký matematický vzoreček a že aby ho člověk sestavil, musí umět přemýšlet za dva rohy a vlastně vymyslet na čtenáře takovou habaďůru. 

Na druhou stranu, když někdo popisuje žánr povídky, taky už jsem párkrát slyšela, že povídka může být čistě atmosférická, tak to zase jo, to by mě asi šlo a bavilo, popisovat jenom celou dobu nějakou atmosféru… V povídce totiž, na rozdíl od románu, nemusí hlavní hrdina prodělat obrat. No jo, ale něco se tam zase stát musí, že jo! To, co se tam stane, je právě ta pointa. No prostě, snad už jste pochopili, že jsem z toho docela zmatená. A navíc, když si přečtu nějakou dobrou povídkovou knihu, tak ty příběhy prostě vlastně všem těmhle zadáním odpovídají, ale tak nějak intuitivně. Každý po svém a vždycky jinak.

(Mimochodem, nedávno se mi dostala do rukou kniha povídek Jø Nesba a když si přečtete hned tu první z knihy, tak to přesně odpovídá tomu všemu, co jsem tady napsala, zároveň. Z pointy vám spadnou z nosu brejličky a celkově budete mít pocit, že povídka může být útvar, kde se řekne úplně všechno, co chcete říct.) 

Jo, tím bych zakončila dnešní první článek, tak nějak cítím, i když vůbec nevím, jak technicky na to, že povídka je útvar, který i když je malý a krátký, může nám vlastně svým vlastním způsobem něco říct o celém životě. Není to ale jednoduchý, protože to dělá jenom na malým prostoru, s hrdinou, kterýho nemáme šanci zas tak dobře poznat a musí to prostě celé moc dobře fungovat. 

Takže jak je to s tou pointou? A jak je to s tou atmosférou? A s dýlkou? A odkud vlastně takovou povídku začít psát?

Autorka: Marie Doležalová

Grafika: Patrik Sláma