Snad všichni jsme se někdy v příběhu setkali s charakterem, který na nás udělal dojem. Celé dny jsme jen hleděli na řádky, v nichž k nám postava promlouvala, a příběh nás natolik pohltil, že jsme zcela propadli kouzlu daného hrdiny. Prostě jsme se chvilkově zamilovali do postavy, která je pouze součástí příběhu, a přestože může být založena na skutečné osobě z masa a kostí, je velmi pravděpodobné, že se s ní nesetkáme, a s nadějí na setkání často odejde i okouzlení.

Je důležité uvědomit si, že v tom nejste sami a že není za co se stydět. Jenže jako vše, i taková nevinná láska může přerůst v nezdravou závislost. Na českém internetu si o této problematice moc nepočtete, možná jen nějaké diskuse v online poradnách. Pojďme se společně do tohoto tématu ponořit o něco více…

Proč je možné, že se zamiluji do postavy, kterou jsem v životě vlastně nepotkal?

V příběhu se setkáme s osobou, která je často tak pečlivě popsaná, že máme pocit, jako bychom ji znali osobně. Postupně je nám odkryt její životní příběh a to nám postavu přibližuje jako nejbližšího přítele, kterého známe už léta. Často v knižním charakteru najdeme něco, co jsme hledali v lidech kolem nás, ale nikdy jsme to nenašli. Naše srdce plesá nad přeludem, který se jeví jako znovuobjevený poklad, a zrodí se chvilková láska.

Myslím, že obzvlášť v době covidové jsme se právě do knih nořili kvůli úniku před venkovním světem, který upadl na skoro dva roky do úplného chaosu. Někdy je prostě opravdu mnohem příjemnější prožívat chvíle s někým, kdo odpovídá našim ideálům, i když třeba lítá na koštěti a z rukou mu šlehají blesky.

Na trůně bychom měli sedět my, ne fiktivní realita

Přestože je život mimo realitu často lákavý, neměli bychom si ho nechat přerůst přes hlavu. Našemu životu vévodíme my, fikce a jejich postavy by měly zůstat v knihách. Pokud máme pocit, že přišla chvíle, kdy tomu tak není, nebylo by špatné si o tom s někým promluvit. Komunikace je dobrým nástrojem pro urovnávání myšlenek a vnitřních pochodů všeho druhu. Třeba povídání u kávy s kamarádkou/kamarádem může napomoci k uvědomění si, že vlastně nejste do fiktivní postavy doopravdy zamilovaní. Pokud ani to nepomůže, nejspíš je čas vyhledat odbornou pomoc.

Poměrně nedávno začal svět psychologie zkoumat tři termíny – fictosexualita, fictoromance a fictophilie. Hodně zjednodušeně řečeno, všechna tato slova označují silnou náklonnost, lásku či touhu vůči nějaké fiktivní postavě. Nejste schopni se od postavy citově odvázat a tyto city se vymykají vaší kontrole. 

Na internetu jsou i zmínky o pokusech vdát se za fiktivní postavu. Například japonec Taiči Takašita v roce 2008 vytvořil petici, s níž se pokusil prosadit možnost oženit se s postavou z kresleného komiksu. V Japonsku jsou kreslené komiksy trendy, takže není divu, že petici v době jejího vzniku podepsalo přes tisíc lidí. Jak to celé dopadlo, se bohužel nedozvíme, protože Taiči po sobě na internetu nechal stopu pouze jako muž, který se o to pokusil. Hádám tedy, že se jeho pokus nevydařil. 

Každopádně WHO (Světová zdravotnická organizace spadající pod OSN) neuznává fictophilii, ani diagnózy jí podobné, jako právoplatnou, takže zatím si oficiálně nemůžete říkat fictofil. 🙂

Jsem si jistá, že rozhodně není nutné hned po přečtení tohoto článku vyhledávat psychologa, protože máte citové pouto k nějaké knižní postavě. V případě, že by bylo třeba vyhledat odbornou pomoc, byste to nejspíš sami pociťovali. Navíc by vám to naznačilo i okolí. Jak se říká, všeho s mírou.

Do které postavy jste se naposledy zamilovali vy? Podělte se v komentářích! Já momentálně žádnou takto oblíbenou postavu nemám, ale dříve jsem byla naprosto unešená Morfeem ze série Šepotání.

Autorka: Kája Hořejšová