Jména jako Jean-Paul Sartre, Pablo Neruda nebo Samuel Beckett nás v seznamu nositelů Nobelovy ceny za literaturu asi sotva překvapí, ale co takhle laureáti z řad našich západních sousedů? Přibližme si některé oceněné německé autory a jejich zajímavé příběhy. 

Nejste spisovatel? Nevadí! Nesnášíte Čechy? Taky nevadí!

Abyste dostali Nobelovu cenu za literaturu, nemusíte psát zrovna romány jako Hemingway. Na začátku dvacátého století byla cena udělována i za psaní odborné literatury, a tak ji obdržel například historik Theodor Mommsen nebo filosof Rudolf Christoph Eucken. O beletrii v těchto případech nemůže být řeč. Zajímavá je ale i skutečnost, že udělení tohoto významného ocenění nezabránily dokonce ani kontroverzní výroky prvního zmíněného autora, Theodora Mommsona, který se, slušně řečeno, ostře vymezoval proti Slovanům, hlavně Čechům, v habsburské monarchii. Řečeno na rovinu, byl to obyčejný rasista.  Mezi jeho „perly” patří například označení Čechů jako „apoštoly barbarství” nebo doporučení pro Němce: „Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí.“ Sympatický chlapík, ten pan Mommsen!

Laureát bez příkras

Rok 1912 patřil nejvýznamějšímu německému představiteli naturalismu Gerhartu Hauptmannovi. Tak, jak to známe u Emila Zoly, se i Hauptmann zaměřoval na témata, jako je alkoholismus, nemoc, chudoba, sebevražda nebo úpadek. Zkrátka nic pro romantické duše. Z jeho tvorby bych kromě nejznámějších děl Tkalci (Die Weber) a Před východem Slunce (Vor Sonnenaufgang) vypíchla například drama s idylickým názvem Slavnost smíření (Das Friedensfest), zachycující Vánoce v rodině, kde se všichni nesnáší a ani „svátek míru“ na tom nic nezmění, nebo třeba dojemné drama Hanička (Hanelles Himmelfahrt): Příběh holčičky týrané svým otčímem, která se rozhodne utopit v řece. Když ji z vody vytáhnou, je ještě naživu, blouzní a smrt je pro ni vlastně radostnou událostí. 

Navzdory tvorbě často pojednávající o lidech na okraji společnosti se sám Hauptmann uměl finančně zajistit – díky výhodnému sňatku si nemusel dělat starosti s existenčními problémy. Ideální podmínky pro spisovatele! Později však svou ženu vyměnil za mladou umělkyni. Jak vidíme, i naturalista může být v životě trochu romantik.

Nevděčný laureát

Jedním z nejznámějších německých nositelů Nobelovy ceny za literaturu je bezesporu Thomas Mann, autor dnes už notoricky známých děl, jako jsou Smrt v Benátkách (Der Tod in Venedig), Kouzelný vrch (Der Zauberberg), nebo Mario a Kouzelník (Mario und der Zauberer). Proč tedy nevděčný laureát? Thomas Mann získal Nobelovu cenu v roce 1929, tedy v době, kdy už všechna výše zmíněná díla spatřila světlo světa. V odůvodnění komise, proč cenu spisovateli uděluje, však stálo „zejména za jeho mohutný román Buddenbrookovi, který během let získával stále vyšší uznání jako jedno z klasických děl současné literatury“. Přitom Buddenbrookovi (Buddenbrooks) napsal Mann už před 30 lety! Nobelovu cenu tedy přijímal s protichůdnými pocity, jelikož podle komise jakoby jeho další, dobově aktuálnější díla snad neexistovala!

A ještě jedna zajímavost o tomto velikánu literatury: Chybělo jen pár let a Československo mohlo mít díky Thomasovi Mannovi dalšího nositele Nobelovy ceny. Jak je to možné? Thomas Mann, jakožto antifašista a demokrat, musel v polovině třicátých let opustit nacistické Německo a potřeboval získat azyl, aby nebyl deportován zpět do Říše. Československo mu nabídlo svoji pomoc a v roce 1936 udělilo Thomasi Mannovi i jeho rodině občanství. I když pak Mann v roce 1944 vyměnil československé občanství za americké, nikdy na toto gesto nezapomněl. Československo tak zase jednou stálo na té správné straně dějin.  

Born to be wild!

Boooorn to be wiiild! Všichni asi známe tento song od americké rockové skupiny Steppenwolf. Co ale mají tito hudebníci společného s nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946 Hermannem Hessem? Název skupiny je totiž inspirován jedním z nejslavnějších děl Hesseho, a tím je právě román Stepní vlk (Steppenwolf). Toto dílo o rozpolcenosti lidské duše ovlivnilo celou generaci. A abychom této rozervanosti dodali trochu klidu, ještě zmíním, že má tento významný německý autor mimo jiné na kontě i novelu Siddharta, pojednávající o duchovní pouti Siddharty v Buddhově době. Hermann Hesse byl skutečně všestranným autorem. 

Bojovník s bulvárem

Dílem Heinricha Bölla, který obdržel Nobelovu cenu v roce 1972, bychom obsáhli samostatný článek. Já bych se ale ráda zaměřila na román Ztracená čest Kateřiny Blumové aneb Jak vzniká násilí a kam může vést (Die verlorene Ehre der Katharina Blum oder Wie Gewalt entstehen und wohin sie führen kann), protože málokterý tvůrce si s bulvárem vyřídil účty tak, jako právě Heinrich Böll. Děj románu je poměrně jednoduchý: Kateřina se zúčastní karnevalové party, kde se seznámí s neznámým mužem, který u ní stráví noc. Ten je však hledaným kriminálníkem, a tak když ke Kateřině vtrhne ráno do domu policie a najde tam pouze ji, je to nanejvýš podezřelé a Kateřina je odvedena k výslechu. Všeho se chytne bulvární tisk, který si Kateřinu  „vezme na mušku” a pokusí se o ní zjistit co nejvíc drbů. Jeden z novinářů začne Kateřinu pronásledovat, překroutí informace z jejího života a nakonec navštíví i její nemocnou matku, která v důsledku stresu z této návštěvy později zemře. Pod tíhou okolností nakonec Kateřina novináře na domluvené schůzce zastřelí. 

A co měl vlastně Heinrich Böll proti bulváru? Kniha je tak trochu malou pomstou německému časopisu BILD, který se s Böllem v 70. letech dostal do sporu kvůli kampani vedené proti slavnému spisovateli. Böll totiž požadoval od média věcné články o RAF (Rote Armee Fraktion: západoněmecká ultralevicová teroristická skupina), čímž na sebe upozornil a byl neoprávněně považován za sympatizanta terorismu. A tak si to s novinami vyřídil po svém.  

Tajemství slavného nositele

V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu Günter Grass, autor známého díla Plechový bubínek (Die Blechtrommel), jednoho z průlomových děl poválečné německé literatury. Podivný příběh Oskara, který se rozhodl přestat růst, uspěl dokonce i ve svém filmovém zpracování – v roce 1972 byl oceněn Oscarem. Proč je ale Günter Grass považován za kontroverzního autora? Nikdy se nebránil veřejně prezentovat svoje politické názory, v roce 2012 pak „na stará kolena” ještě vydal báseň v próze Co musí být řečeno (Was gesagt werden muss), kde si vyřídil účty s politikou státu Izrael, který označil za hrozbu pro světový mír. A tak mu Izraelci zakázali vstup do země. Když si k tomu připočteme odhalení z roku 2006, kdy se Grass ve své knize Při loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel) přiznal, že jako mladík byl členem nejen Hitlerjugend (to už se dříve vědělo), ale i obávaných Waffen-SS, lze pochopit, že Izrael Grassovi zrovna nefandil.

Výše zmínění pánové nejsou jedinými oceněnými z řad německých autorů. Mezi další neméně důležité nositele Nobelovy ceny za literaturu patří Paul von Heyse (1910) a Nelly Sachs (1966). Pokud ale okruh nobelistů rozšíříme i na německy píšící autory, nesmíme zapomenout zmínit Švýcara Carla Spittelera (1919), Eliase Canettiho (1981) nebo Rakušanku Elfride Jelinek (2004), o kterých si můžeme něco říct příště.

Nejnověji oceněnou Němkou je pak Herta Müller, a to v roce 2009. V roce 2019 pak cenu obdržel Rakušan Peter Handke. Od té doby německy píšící autoři na svoji další příležitost čekají. Tak uvidíme, co přinese rok 2022…

Autorka: Pavlína Peťovská