Předchozí díly seriálu Jak se píše povídka nabízí spoustu tipů, jak napsat povídku a nezbláznit se z toho. Abychom ale nezůstali jen u teorie, sdílíme povídku, s kterou Marie Doležalová tuto sérii završuje. Jmenuje se Životní událost na šest písmen. Bude to svátek, pohřeb, nebo…?

Je to přímo neuvěřitelný, v jednu chvíli si tyhle pompomy a lampiony prohlížíte na Pinterestu a máte pocit, že tohle bláznivý štěstí je určený pro všechny ostatní, než pro vás, a najednou, ani nelusknete prstem a jste přímo uprostřed toho. Cedule „Vítejte, trochu teplíčka i pro vás“ a u ní naskládané pletené deky. Závěs z kytek, táhnoucí se nad celým stolem pro svatebčany. Přesně v těch podzimních barvách. Podzimní svatba byla vždycky můj sen. A teď tu sedím uprostřed mumraje a Mário má na sobě vínovej oblek a je to nejhezčí ženich ze všech, co jsem viděla na Pinterestu. Přísahám. Ale to, že mu tahle role bude strašně slušet jsem věděla vždycky. Od začátku. Právě tady a teď nemůžu nevzpomínat na Krétu. Jako bych tam zase byla.

„Je to hnusný.“ ušklíbl se Mário a znova se napil.

„Je.“

„Ale prostě si to první večer dát musíme, že jo.“

„Nemusíme.“

„Přece nejsme žádný sračky.“ Zasměje se a statečně dopije skleničku. Pak se teatrálně podívá na dno.

„Myslíš, že ta pryskyřice v tom někomu doopravdy chutná?“ nadzvedne obočí, jako to dělá celej náš vztah, už pět let a čtyři měsíce, vždycky, když chce naznačit, že je tam někde skrytej vtípek, tak ať ho nepřehlídnu.

„Myslíš, jako že se to ekluje úplně všem a všichni to pijou z donucení? Úplně všichni?“ zasmějeme se a on zamilovaným pohledem ocení, že jsem to chytla.

Zbytek večera rozvíjíme nesmyslnou teorii o retsinové konspiraci a nakonec Mário vymyslí námět holywoodskýho bijáku, ve kterým statečný hrdina přizná jako první ze všech turistů v Řecku, že retsina je hnus, a okamžitě po něm jdou mafiánský rodiny hotelových resortů.

Asi bych se normálně strašně moc bavila s ním, ale nemůžu si pomoct, dala se do mě zima a jsem trochu otrávená. Tím, kam ten rozhovor směřuje, mi totiž dojde, že mě dnes večer nepožádá. Vím, že se chovám jako malý děcko, ale prostě nemůžu překonat to zklamání. Já vím, že na to má celou tuhle dovolenou, ale tak nějak jsem si vysnila, že to udělá právě ten první večer. Byl by to tak nějak jeho styl. Takový trochu výsměch všem „hledačům správnýho okamžiku.“ Čím víc jsem si ten moment představovala, tím jsem si byla jistější, že to udělá hned. Dokonce mě napadlo, že prsten vytáhne hned na letišti, bývalo by mi přišlo vtipný, kdyby ho nechal v kapse při průchodu takovým tím pípákem, a poté, co by ho sekuriťák vyzval, ať vyndá všechno z kapes, by vyndal krabičku a před všema poklekl. To by bylo vtipný, ale došlo mi, že by to zase až moc zavánělo historkou pro kamarády. Asi nechtěl mít tolik publika.

Byla jsem si ale jistá, že než půjdeme první večer na dovolené spát, budu mít na prstě prsten. Mário se mě ptá, co si teda dáme teď a já moc nereaguju.

„Všechno v pohodě?“ ptá se s úsměvem od ucha k uchu. Vnímá teď daleko víc celej ten svůj retsinovej fór, než mě samotnou.

Takže když řeknu „jasně“, objedná červený a spokojeně zobe pistácie z mističky.

Těžko mu můžu říct, že právě v hlavě mažu fotku prstenu na prstu, objímající skleničku s vínem. Prostě jsem ten příspěvek už viděla v hlavě. Nic naaranžovanýho, prostě okamžitej blik a celkovej dojem, že se snoubenec už nemohlů dočkat a požádal snoubenku o ruku v první chvíli. Jen tak. Bez pompéznosti.

Všude kolem nás je štěstí, i když nejsem blbá a vím, že v taverně v Řecku v půlce srpna je to jenom zdání. Všechny ty páry, rodiny, dámský jízdy. Ale nemůžu si pomoct. Hořce polykám svoje zklamání prvního dne. Dneska jsem měla bejt z celý taverny nejšťastnější já, ne tak jenom spolu s ostatníma vypadat.

Všichni se znepokojeně dívají na říjnové nebe. V tu chvílí si ti, co budou při obřadu sedět v prvních řadách, útrpně přejí „prosím, ať neprší právě teď, to by nám tu svatbu zkazilo!“ A ti druzí, co patří do širších kruhů známých si to budou přát taky, ale tak nějak sobecky. Nikdo nechce k rautu běhat pod deštníkem a choulet se v dekách. Sice tady jsou, ale jen pro tu fotku na Pinterest. Nikdo je na podzimní svatbě používat nechce. Dívám se kolem sebe na ten mumraj. Je to jako akvárko plný dravých ryb. Ty starší, tlustší, krouží kolem a nenápadně číhají, kdy se otevře sweet bar s malými pawlovami, ty mladší, svěží zase zuřivě čekají, až se bude házet kytice. Chytit kytku chce každá, no ne? Stejně jako se vdát.

Tolik jsem se těšila na ten pocit, kdy mě slunce vypraží do nepříčetnosti, stejně jako na to vymývání soli z vlasů. Nejvíc miluju čtení na dece. Ale vzala jsem si pěkně pitomou knihu o Kavárně v Kodani a nemůžu se na ni soustředit. Vedle nás na dece se navzájem natíraj nějaký snědý chlap a snědá holka, vypadá to strašně sprostě a nechápu, proč si to nenechaj někam dovnitř. Je to, jakoby vedle nich na nás přesně bylo vidět, co mezi mnou a Máriem už není. Nemyslím sex. Myslím tu fascinaci, to zbláznění. To vyjetý omlouvání všeho, co druhej dělá, kterýmu se říká zamilovanost. Mário staví malinký mušličky na malinkej hrad z mokrýho písku. Kdo jsme my dva? Usedlej pár, co se přijel zasnoubit. Takže to, co každej chce, když to začíná.

„Půjdeme si zaplavat?“ zeptá se Mário a vyskočí. Prohlížím si jeho plavky a přemýšlím, jestli mají někde tajnou kapsičku. Takovou tu, co maj některý pánský trenýrky na kondom. Mohl by ji dobře využít na prstýnek. Ale tyhle ji nemaj.

„Nechci. Bude to studený.“ Řeknu a nasadím si brýle, pod kterýma si trochu zabrečím, až bude ve vodě.

Třetí den jedeme na fakultativní výlet. Je to večeře u západu slunce na lodi. Vydupala jsem si to já a snad mu už víc nemůžu nadhodit udičku. Jenomže jsou tam rodiny s dětma a důchodci, raut je trapně ošizenej a víno je hnusný. Máriovi to na rozdíl pode mě nezkazí náladu, pořád poukazuje na další trapný detaily toho výletu a strašně se tím baví. Chvílema vidím nás dva v jiný realitě, kdy se tomu doopravdy smějeme, rozjíždíme ujetý úvahy, jak by to všechno mohlo být ještě horší, a pak se hrozně opijeme a večer se na pokoji milujeme. Jenomže ten obraz neudržím na sítnici dost dlouho, je jenom letmej a hned zmizí.

„Mohl by ses přestat vysmívat úplně všemu a všem?“ zeptám se ho právě, když slibované slunce jako žhnoucí pomeranč líně klesá do moře.

„Promiň, ale tobě to nepřipadá celý šílený?“

„Dobře, ty ses nikdy neseknul s výběrem nějaký akce?“

„Ježiš, ale to přece není tvoje vina.“

„Kdybys to vybíral ty, bylo by to určitě dokonalý, že jo.“

„Teri, přece nejde o to, kdo to vybíral.“

„No kdybych to nevybrala já, nejeli bysme nikam.“

Chvíli mlčí, jako by hledal jinou cestu, než se hrozně pohádat.

„Co do toho vína ty svině řecký dávaj?“ zeptá se a nadhodí obočí, abych chytla, že to je pokus o smír. Vtípek, podaná ruka. Tohle bývala naše finesa, občas, někdy, zlomit hroznou hádku v jejím nečekaným bodě a jednou větou překročit z nepřátelský strany do náruče toho druhýho.

Tak dneska ne. Dneska to naše finesa není. Odkráčím na druhou stranu lodi, kde zbytek plavby pozoruju svoji ruku s holými prsty.

David je Máriův nejlepší kamarád, a bylo jasné, že celou svědkovu řeč začne historkou o tom, jak si ve čtrnácti oholili vlasy na Van Dama a šli na koupaliště balit holky. Svatebčané se třískají smíchy. Přemýšlím nad tím, jestli někdo na svatbách vůbec řeční jinak? Nejdřív legrační vzpomínky, pak dojaté city. A na závěr fór.

„Mário je dost ukecanej, takže o jeho nastávající víme my všichni z jeho okolí snad úplně všechno. Ale je tady kupodivu jeden důležitej detail, kterej zůstává tajemstvím. Žádost. Jak ji požádal, že? Ne, že by nám nechtěl odpovědět, vy, co jste se ho ptali, víte, že vždycky řekne „Prostě jen tak v jednu chvíli.“ Ale to nám nestačí, že? Zvedněte ruce všichni, kdo chcete právě teď vědět přímo od ženicha, jak to bylo.“

„Pojď.“ Řekl mi Mário v půlce pobytu. Bylo to po obědě, kdy jsme vždycky vyráželi k moři na lehátko.

„Kam?“ ptala jsem se zmateně.

„Někam. Nevím. Projdeme se.“

Vyšli jsme od hotelu do kopce a chvíli se toulali a nahlíželi přes plot daleko, daleko dražším resortům. Ti lidé nevypadali, že by měli desetkrát víc peněz, než my. Ale měli.

Pak jsme došli k malé lavičce, u které rostla oliva. Sedli jsme si tam a mlčeli. Naproti nám se tyčil malinký kostelíček. Měl na bráně zvláštně moderní železnou sochu Krista. Najednou jsem se uklidnila. Proč jsem tak strašně trvala na tom, že musím vědět, kdy to bude? Mělo mi stačit, že před dvěma lety řekl v té hře na osobní dotazy, že by určitě chtěl jednou krásnej vztah zpečetit svatbou. A náhoda nám to nahrála tak, že když se pak Věra zeptala, jakej čas je maximum, než to začne bejt trapný, oba jsme vyhrkli pět let, všichni se zasmáli a my jsme si tak nepsaně určili, že když spolu budeme pět let, prostě se pak vezmeme. Poslední rok byl takovej slabej, uznávám, Mário hodně pracoval, já byla asi zbytečně podrážděná při různých příležitostech, asi jsem nemusela být tak strašně upjatá na fakt, jestli mě požádá o ruku, ale prostě by mi bývalo přišlo stylový, kdyby to udělal po čtyřech letech vztahu, protože to by vyznělo spontánně a zamilovaně víc, než když to nechá na ten deadline. No ale když pak přišel s tím, jestli nevyrazíme v létě na Krétu, došlo mi, že je to tady. Sice trochu ohraný, ale Mário má prostě rád tradice. Trochu jo a trochu ne, říkala jsem si.

„Vy jste strašně zvědavý.“ Začne Mário a zasměje se. Vínová vesta a novej sestřih mu opravdu neskutečně trestuhodně sluší. Že bude nádhernej ženich jsem věděla úplně od začátku.

A úplně do konce.

„Luštila křížovku a zeptala se mě „Marí, nevěděl bys řeku ve Švýcarsku na pět?“ a já jsem řekl „Agi, a nevěděla bys tohle?“ a dal jsem jí prstýnek.

Všichni zavýskají a zatleskají. Já taky.

„No dobře, to je moc hezký požádání, ale je na něm ještě něco zajímavějšího. Prozradíš všem, jak dlouho jsi ten prsten měl koupenej?“

„Od našeho prvního polibku.“ Přizná Mário a zamilovaně se podívá na Agátu.

„Takže celý dva roky?!“ vykřikne nadšeně a překvapeně David, jako nějakej posranej moderátor americký talkshow.

„Fakt?“

Strašně bych teď chtěla vyskočit a utýct, třeba pod záminkou, že se půjdu podívat na děti v dětským koutku. Ale nemůžu, právě teď nemůžu. Myslím, že jsem všechny přesvědčila o tom, že pozvání na tuhle svatbu jsme přijala proto, že jsem naprosto v pohodě bývalka, a ne proto, že jsem to potřebovala vidět a na dřeň rozrýt všechno, co mě na tom tak bolí. Oranžovo zelený pom pomy a celá ta milá atmosféra týhle svatby všechny zaslepuje natolik, že mě si nikdo nevšímá. Dobře, možná někteří po mě přeci jen zvědavě pokukují. Ale neudělala jsem nic, co by mě usvědčilo. Proto teď nesmím vyskočit a běžet brečet. Nesmím.

„Prostě jsem čekal na správnej okamžik.“ Pokrčí Mário rameny a láska z něho jenom tryská.

Všichni zahalekají a vykřiknou nadšením. I já. Potom si půjdu dát víno. Můžu červený, v bílým nejsem. Jak pokračovala naše dovolená a jak jsme se rozešli tady dneska, nikomu vyprávět nebudu. Dýdžej na plný pecky pustí Sinead O’Connor, údajně jejich píseň, a všichni kolem novomanželů utvoří kruh.

Tady a teď, právě dnes začíná nová kapitola jedný velký lásky. A všechno ostatní, co si kdo myslel, jak bude a co kdo chtěl, je všem úplně jedno.

A je to tak lepší. Když všichni na týhle svatbě uvěří, že to těm dvěma přeju, možná tomu zázrakem, dřív nebo pozdějc, uvěřím i já.

Autorka: Marie Doležalová

Grafika: Patrik Sláma