Milí čtenáři,

možná jste zaznamenali, že naše redakce letos uspořádala hystericky první ročník literární soutěže. K našemu překvapení do ní přispělo téměř 40 autorů. Každý z nich se tématu útěk z reality chopil po svém. Níže najdete pět povídek, které si získaly naši největší přízeň. První čtyři jsme ocenili, pátá dostala uznání poroty (moc se nám líbila, ale zdálo se nám, že se příliš odchýlila od zadaného tématu). Zajímá nás ovšem i váš názor. Která z povídek se líbí nejvíce vám? Dejte vědět do komentářů.

---

1. Útěk Juliána Kučery – Amálie Vondrašová

„Všichni jsme jen herci,“ děl pan profesor Arnold Škvorecký, toho času oddaný zaměstnanec Fakulty filozofické Univerzity Karlovy, vstříc plénu sotva zaujatých tváří čerstvých adeptů filozofie, a snad budoucích velkých myslitelů, „všichni jsme jen herci, svázáni údělem společenských rolí. Neboť realita, chlapci, je subjektivní pocit. Neexistuje žádná společná, obecná realita. Každý má tu svou a ty se mohou v mnohých případech ošklivě lišit. 

Vezměme si kupříkladu chlapce chudých poměrů, který vlivem válek přišel o střechu nad hlavou a milovaného otce, a chlapce původu zámožného, jehož opustila dívka. Zámožného hoře jeví se v kontrastu s chudým malichernými. A přitom, nemá snad zámožný totéž právo na zklamání?“ 

Pohlédl pan profesor Škvorecký v aulu plnou mladických tváří, v dychtivém očekávání odpovědi. Které se mu, ovšem, nedostalo. 

„Co o tom soudí kolega Kučera?“ 

Kolega Kučera, tmavovlasý chlapec jemných rysů a zasněného pohledu, o tom ovšem nesoudil vůbec nic, neboť hledě ustrnule na obraz prezidenta Masaryka, přemýšlel o tom, že má dnes jeho dívka dvacáté narozeniny a že je to sakramentská práce, neboť na to pro samé úvahy dočista zapomněl, a že má s sebou strohých deset korun, a že kdyby mu snad spolužák Tomáš z vedlejší lavice půjčil korun dvacet, mohlo by to stačit třebas na klobouk.

***

Slečna Alice, elegantní dívenka plnoštíhlé postavy, čekala v čase výkladu páně profesora Škvoreckého na toho, jehož on nazýval kolegou Kučerou, jemuž ona přezdívala familiérním „Julek“ a který se zdržoval zatěžko soudit kde, přestože měl mít již dávno po výkladu.

Pan Julián se ovšem v tomto čase s klidem filozofa zvolna ubíral chodbou vstříc východu, uchlácholen třiceti korunami v kapse, hleděl skrz prostorná okna v azurovou modř oblohy, hyzděnou jen dvěma holuby, jedním sivým, napravo, a druhým bílým s černým zobákem, který snad více než holuba připomínal racka, což byl ovšem nesmysl, neboť se racci u nás zásadně nevyskytují. 

Vykročiv z univerzitních dveří, ztrácel se v utichajícím ryku pátečního odpoledne, soustředěného jen do osoby slečny Alice a jakési pochybné milenecké dvojice, sestávající z dámy v nápadně červeném klobouku s růžovým perem, který by se snad hodil leda na karneval a o němž pan Julián Kučera ostatně pojal pocit, že je pro hlavu počestné mladé dívky krajně nevhodný, hloubavě zavěšené v rámě postaršího elegána v černé buřince, který vypadal úplně jako pan profesor Škvorecký, což byl ovšem taktéž nesmysl, neboť pana profesora Škvoreckého zanechal před dobrou čtvrthodinou pokojně v útrobách Fakulty filozofické.

Opojen těmito úvahami, vykročil vstříc příjemnému dubnovému dni stejně volně jako vstříc drobounké postavičce v jarním plášti, netrpělivě přešlapující. 

„Julku, Julenku!“ 

Vydechla slečna Alice ve vší své radostné bezelstnosti.

„Jakápak dnes byla přednáška? Pěkná, Julku?“ 

„Pěkná,“ pokýval hlavou „Julek“ téměř formálně, „snad jen příliš rozvláčná, avšak co bych ti to vykládal, tomu ty nemůžeš rozumět,“ pravil shovívavě, neboť se o sobě domníval, že je to velký myslitel, „ovšem, nechme pro dnešek úvah, zvlášť je-li dnes tak významný den,“ zde se pan Julián pozastavil, jak ji láskyplně chytal za ruce, „tak významný den, že je pro něj třeba významného klobouku. Nového klobouku.“ A usmál se na ni. 

„Julku, Julenku!“ zvolala slečna Alice a pro samou radost by zatleskala, nemít jen dlaně obepjaté jeho vroucím sevřením.

***

V kloboučnictví bylo liduprázdno, co do počtu zákazníků, a tak zatímco se těch pár vděčných švadlen otáčelo kolem slečny Alice jako na obrtlíku, pan Julián, odhadnuv situaci, postával u prostorného okna a kochal se výhledem. 

Chýlilo se k se večeru, jen tu azurově modrou oblohu hyzdili svou přítomností dva holubi, jeden sivý, napravo, a druhý bílý s černým zobákem, který snad více než holuba připomínal racka, což byl ovšem nesmysl, neboť se racci u nás zásadně nevyskytují.

„Julku, tak podívej se přece!“ 

Vytrhl jej zpěvný hlásek slečny Alice z úvah. Stála před zrcadlem, do čela vražený nápadně červený klobouk s růžovým perem, který by se snad hodil leda na karneval a o němž pan Julián Kučera ostatně pojal pocit, že je pro hlavu počestné mladé dívky krajně nevhodný. 

„Jak mi sluší, co myslíš?“ zhlížela se Alice v zrcadle, očekávajíc verdikt milovaného. Pan Julián ovšem jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a s pohledem na slečnu Alici, zkroušeně navrátivší klobouk zpět do krabice, se nemohl zbavit pocitu, že už jej jednou viděl.

***

„Podívej, ten vanilkový vypadá dobře. Snad bych mohla vzkázat cukráři, že bych to ráda bez posypu… Co myslíš, Julku?“ 

Tázala se slečna Alice toho slunného pondělního odpoledne, stojíc v jedné z pražských kaváren nad vitrínkou s dorty. 

„Ano, jistě. Snad,“ odpovídal pan Julián bez rozmyslu, s pohledem znepokojeně upřeným vstříc protějšímu boxu, v němž zcela osamocen seděl pan profesor Škvorecký, což byl ovšem nesmysl, poněvadž…

„Omluv mě,“ promluvil spěšně k Alici, a nedávaje jí prostor k odpovědi, vykročil v ústrety té osamocené siluetě, nepřítomně smáčející lžíci v hrnku černé kávy. 

„Dobrý den, pane profesore…?“ Jeho hlas, jindy tak zvučný, pojednou nezněl, zadrhával se v krku a kroutil oslovení v nesměle pokládanou otázku. Starší muž pátravě pozdvihl obočí. Ruka, dosud vedoucí lžíci, se zastavila. 

„Jste přeci pan profesor Škvorecký?“ 

Dosud jej obdařuje pohrdlivým pohledem, spěšně se zvedl. 

„To bude snad omyl,“ pravil hlasem pana profesora Škvoreckého, bera do rukou pokrývku hlavy. 

„Poroučím se.“ 

A pan Julián náhle poznal, že to nebyl pan profesor Škvorecký, nýbrž ten elegán s buřinkou, na něhož venku před kavárnou čekala jeho paní v červeném klobouku s růžovým perem, a věšejíc se v jeho rámě, odcházeli spolu volným krokem vstříc azurovému obzoru, hyzděného jen dvěma holuby, jedním sivým, napravo, a druhým… 

„Doktora, volejte doktora!“ 

Prosila plačtivě slečna Alice, když pan Julián Kučera v mdlobách klesl k zemi.

***

Klika univerzitních dveří povolila a dveře se za řevu letitých pantů ztěžka pootevřely. Pan profesor umlkl ve výkladu. Ve dveřích stál pan Julián Kučera, s očima podlitýma krví, bledý jako smrt, poutal svým toliko romantickým zjevem pohledy všech přítomných posluchačů čtvrtého ročníku, neboť se jim právě bez bližšího odůvodnění vkradl do přednášky. 

Aulou převládlo ticho. Teprve pojednou, kdy se snad odhodlal vykonat, pro co tak nemile přetrhl nit starého muže po své levici, podíval se mu do očí, s rukou napřaženou v opačný směr.

„Pane profesore… ti… ti ptáci… “

Jeho slova ťala klid, panující v prostoru. 

„Ano,“ pokýval hlavou pan profesor Škvorecký, s úsměvem vidoucího. „Umělecká práce.“

A pan Julián Kučera, aniž cokoli řekl, s pohledy všech přítomných k němu upřenými, přistoupil k oknu, otevřel je a vyklonil se s nataženou pravicí vstříc azurové modři oblohy, která se za ty dny nikterak nezměnila, vstříc holubům, staticky spočívajícím v téže poloze, v jaké je zanechal při posledním pohledu v širé nebe. 

Spadne, napadalo přítomné posluchače, bez odvahy tu hrůznou myšlenku vůbec rozvinout, určitě spadne. 

Ale pan Julián nespadl. Jen se třásl po celém těle, když bříška jeho prstů váhavě vstřebávala rozvláčné tahy štětcem, vnesené na dřevěnou plochu. 

A hledě na tu azurovou modř z bezprostřední blízkosti, začal se smát, neboť uzřel, že kulis nezkušený malíř skutečně vnesl v útroby nebe české kotliny racka, a musel se tomu strašně smát, neboť to byl úplný nesmysl, poněvadž se racci u nás zásadně nevyskytují. 

A před ním se rozprostíralo divadelní hlediště, s nekonečnem cizích tváří zahalených ve tmě, a v zákulisí zatím mladá dáma odkládala červený klobouk s růžovým perem, svou jedinou rekvizitu, přímo vedle černé buřinky pana profesora Škvoreckého, jíž naznačoval záměnu rolí, neboť to vlastně vůbec nebyl pan profesor Škvorecký, nýbrž hostující herec Ladislav Hek z Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, a celá jeho dosavadní realita byla jen iluzí, sloužící pro cizí pobavení, neboť v ní bylo nebe příliš modré a kostýmy kousaly na kůži, a on nebyl najednou ničím, snad nebyl ani Juliánem Kučerou, a přece měl svobodnou vůli, přece mohl třeba z okna vyskočit, a nepotkal by smrt, neboť na jeho realitě nebylo nic reálného, neboť to byl herec, neboť mu příští den už strasti pana Juliána Kučery nebudou vlastní, jen co spadne opona a řady bezejmenných tváří zatleskají, vymane se z okovů této reality zpět do té své, jen by mohl nazítří prchnout v realitu cizí. 

A pan Julián Kučera se tomu musel strašně smát, přestože si kdesi uvnitř jeho samého ta racionální duše hereckého floutka umanula, že je to strašná pitomost, inscenovat něco takového, a přestože kdesi uvnitř doufal v brzký pád opony, neboť ho od smíchu bolely čelisti a bylo mu v tom prvorepublikovém kostýmu nesnesitelné horko, přesto všechno shledával, že je v tom cosi poutavého, cosi, pro co stojí za to žít. A tak se smál. A smál se, než spadla opona, a smál se ještě dlouho poté. Byla to, ostatně, jeho profese.

---

2. Lahůdky – Petra Aimová

„Dobrý den, paní Holá, copak si dáte dnes?“

„Dobrý den, 30 deka medové šunky a 20 deka uheráku.“

„A co u vás doma? Minulý týden jste nevypadala nejlíp.“

Paní Holá se mi v pondělí svěřila, že starší dcera končí s vysokou školou a stěhuje se do Prahy. Za přítelem. Stála tady za pultem, oči ubrečené, ani si nemohla vzpomenout, jakou uzeninu vlastně chce. Dnes vypadá lépe. A naštvaněji.

„Škoda slov, káča pitomá. Co chce dělat s nedodělanou obchodkou? Sama v Praze s klukem, kterého poznala po netu? Po dobrým, po zlým, s mužem jí to vysvětlujeme zleva zprava. Nic s ní nehne,“ krčí rameny, bere balíčky uzeniny a pokračuje v nákupu.

„Dobrý den, paní Švarcová, co to bude?“

„Dobrý den, 30 deka zvonařky.“

„Jak vám dnes je?“

Paní Švarcová minulý měsíc přišla o nenarozené miminko. Jeden týden tady nakupovala a culila se nad pěkným bříškem. Další týden přišla bez bříška, bez kočáru a chodila mezi regály jak tělo bez duše. Až za dalších čtrnáct dní jsem se jí odvážila zeptat, co se stalo. Zničehonic přestalo pracovat srdíčko. Prý se to občas stává.

„Každé ráno vstanu a mým cílem je se protlouct do večera a nesložit se,“ smutně se na mě dívá, bere zvonařku a plouží se k chladničce.

„Dobrý den, paní Novotná, vaše přání?“

„Dobrý den, 20 deka eidamu třicítky. A nechala bych si, prosím, zabalit také dva indiánky. A zeptám se, neznáte někoho na svatební dorty?“

Paní Novotná je u vytržení, jejich syn si konečně chce vzít dlouholetou přítelkyni. V jednu chvíli to vypadalo na rozchod, a nakonec je z toho svatba.

„Dám vám vizitku na paní, co nám dováží zákusky.“

„Skvělé, díky.“

V práci nasávám příběhy sousedů a lidí ze vsi. Nejsem drbna, informace nešířím dál. I když by se to zřejmě ženským z hospody líbilo. Skládám si jejich příběhy den za dnem jako puzzle, až mám před sebou jejich kompletní obrázek. Šťastný i nešťastný.

Toho odpoledne se pro pár deka choriza stavila i paní Čechová. Hovorná a usměvavá paní učitelka ze zdejší základky. Pokaždé, když vkročí, přinese s sebou dobrou náladu a pozitivní energii. Dnes ale bylo něco špatně. Žádný hlasitý pozdrav, ani úsměvy. Tiše vzala košík a došla až ke mně k lahůdkám.

„Dobrý den, paní Čechová. Dnes je skoro jarní počasí, že? Co si dáte?“

„Dobrý den, 15 deka krůtí šunky.“

„Žádný zákusek? Máme středu, vše čerstvé.“

„Ne, děkuji.“

„Všechno v pořádku? Nestalo se vám něco?“

„Zdravotní komplikace, dnes mi volali, že se jim něco nezdá. Nějakou dobu se potýkám s motáním hlavy a nevolností, únavou. Tak v hlavě spřádám různé scénáře. Jeden lepší než druhý. Myslím na nejhorší, doufám v nejlepší.“

Dívám se za ní, život se s ní nikdy nemazlil. Rodiče se jí rozvedli, když byla malá. Oba se hádali, s kým bude. Ani jeden ji prý nechtěl. V dospělosti se jí podařilo najít partnera až na několikátý pokus. Děti jim nešly. Pamatuju si její štěstí, když jim to snad na miliontý pokus vyšlo. Krásného synka měli. Další dítě se už nezadařilo. Doba šla a syn se přiznal, že má raději kluky. Takže od něj vnoučata nebudou. S mužem se rozešli, nezvládl synovu orientaci. Sílu čerpala ze svého povolání. A teď zdraví. Chudák ženská.

Skončila mi směna, jdu pomalu domů. Nepospíchám. Doma na mě nikdo a nic nečeká. Poklidím, uvařím si oběd na zítra a hurá na další ranní za pult. Každý týden to samé. Podle směny jen vařím oběd dopoledne, nebo odpoledne. Každý den do práce, dvakrát měsíčně sobota dopoledne. Neděle volno. A takhle to chodí den za dnem a týden za týdnem.

Překulil se únor.

„Dobrý den, paní Novotná, co to bude? A svatební dort, sehnala jste?“

„Dobrý den, klasika, 20 deka eidamu a 20 deka šunky. A možná mi přibalte jednu tu klobásku. Sehnat dort není taková sranda, ale nakonec nás zaujala ta paní od vás. Vypadá šikovně a její dorty jsou jednoduché a nepřezdobené. Budoucí snacha ladí šaty a my se synem dokončujeme počet svatebních hostů. Cítím se skvěle. Vidím jen růžové vyhlídky a malé dětské prdelky,“ směje se, odebírá balíčky lahůdek a odchází lehkým krokem dál.

Chvilku po ní vchází paní Holá. Zdá se vyrovnanější než minulé týdny. Nenadává a nemračí se na všechny.

„Dobrý den, paní Holá, co byste ráda?“

„Dobrý den, 20 deka uheráku a kousek nivy.“

„Co vaše dcerka v Praze? Doufám, že je v pořádku.“

„Ani mi nemluvte, ten její se s ní rozešel. Kvůli nějaký skoro herečce. Teď je sama v Praze, dělá u McDonalda na směny a je ráda, že je ráda. S mužem jsme se domluvili, že ji chvilku necháme si v tom pochodit. Pak jí nabídneme útočiště. Možná vám to zní drsně, ale ona to potřebuje. Bůhví, co by si vymyslela příště.“

Kývu, holka to potřebuje. Možná jo, možná ne. Hlavně aby se jim chtěla do toho útočiště vrátit. No, uvidíme.

Po delší době k nám opět zavítala paní Švarcová, tentokrát v doprovodu manžela. Drží ji jemně kolem ramen. Už nevypadá tak bledě. Konečně se jí vrátila barva, a dokonce se na muže občas i lehce usměje.

„Dobrý den, tak jste si k nám zase přišla pro zvonařku?“

„Dobrý den, ano, 25 deka zvonařky. Máte dobrou paměť.“

Víc se jí nehodlám vyptávat, nepřijde mi to vhodné. Jsem ráda, že je v lepší náladě.

Druhý den zkraje odpolední směny jsem si všimla paní Čechové. Vypadá čím dál tím hůř. Stahuje se mi žaludek, jen ji vidím.

„Dobrý den, paní Čechová, máte přání?“

„Dobrý den, 20 deka krůtí šunky a 15 deka špeku.“

„Jak se máte? Nedávno jste říkala, že vás zlobí zdraví.“

„Mám za sebou vyšetření mozku. Něco našli,“ láme se jí hlas a v očích vidím slzy.

„Našli tam nádor,“ pokračuje. „Teď čekám na výsledky dalšího vyšetření. Životně důležitého vyšetření. Buď je operovatelný a nezhoubný. Anebo není a to pak…“ zbytek věty nedokončí. Nemusí. Bere uzeninu a odchází se sklopenou hlavou. Mám husí kůži. 

Po zamknutí obchodu pomalu stoupám do kopce domů. Zbytek února doslova přelítl a začíná březen. Prý jeden z nejteplejších za posledních deset let. Nevadí mi to. Aspoň nemusím odklízet sníh a šlapat do práce a z práce v břečce. Čeká mě povinná třídenní dovolená. Vedoucí nedá jinak. Musím si ji vybrat. Po pravdě se moc netěším. 

Z chmurných myšlenek na volné dny mě vytrhne zákaznice. Paní Švarcová. Přichází ve veselé náladě. Příjemná změna.

„Dobré dopoledne, je krásné vás vidět veselou. Co byste ráda?“

„Dobrý den, vzala bych si dva větrníky, dvě tartaletky a navrch asi ještě dvě laskonky.“

Koutkem oka v nákupním košíku zahlédnu kyselé okurky a majonézu. Musím se pousmát. Že by?

„Slavíte? Nebo si jen užíváte hezkého dne?“

„Slavíme. Usmálo se na nás štěstí a já jsem znovu těhotná. Obavy mám, ale chci myslet jen pozitivně,“ usmívá se šťastně.

„Gratuluji! Budu na vás myslet ve dne v noci.“

To mi dneska zvedlo náladu.

„Dobrý den, paní Holá. Copak to bude? A dcerka? Spokojená ve fast foodu?“

„Ani mi nemluvte. Pohádaly jsme se po telefonu. My jí tu nabízíme návrat do domova pod naše ochranná křídla a ona nechce. Prý je tam šťastná! Chápete to? V Praze, smaží hranolky, v podnájmu s dalšími pěti lidmi. A ona je šťastná. Je to kříž s těmi dětmi. Čeho jsem se to dožila,“ úplně zapomíná na uzeniny a odchází lamentovat mezi regály.

Paní Novotná na uzeniny nezapomíná téměř nikdy.

„Dobré odpoledne, tak jak finišují přípravy na svatbu? A co si dáte?“

„Dobré odpoledne, prosím, tři kousky cihly na obalování. Svatba nevypadá dobře. Ten náš jeliman z toho chce vycouvat. Prý se na manželství necítí. Nechce mít zodpovědnost za ženu – a za děti už vůbec ne. Povězte mi, co jsem komu udělala? Proč já? Skorosnacha se zhroutila a její rodiče nám nadávají. S manželem se teď snažíme vstřebat zklamání a nejistou budoucnost,“ krčí rameny a pokračuje k pokladně.

„Dobrý den, paní Čechová.“

Mráz mi běží po zádech. Ale ona se usměje.

„Benigní. Přežiju!“ usmívá se a oči se jí lesknou. Usmívám se s ní.

Dovolená je tu. Odpočívám v křesle, v bytě je ticho, v kuchyni vrčí lednička a nad kuchyňským stolem tikají hodiny. Na stolku mám rozečtenou knihu. Už asi půl roku. Mám radost za paní Čechovou i paní Švarcovou. Paní Novotné nezávidím a paní Holá má, co zasela. Alespoň podle mě. Najednou mi zvoní mobil. Očima přelétnu displej. Kolegyně z práce?!

„Ahoj.“

„Ahoj. Máš čas? Hrozně moc se ti omlouvám, že tě ruším o dovolené. Volám s prosbou. Od dětí jsme s mužem chytili šílenou chřipku. Mám vysoké horečky a nevstanu z postele. Bolí mě i mrkání. Nemohla bys za mě vzít zítra a pozítří službu? Nikdo jiný nemůže. Já vím, že je to ode mě dost troufalé, když máš dovolenou.“

„To je jasný, určitě. Bez problému. Zase tak nabitý program o dovolené nemám. Službu vezmu, buď v klidu a vylež se.“

„Děkuju moc, jsi anděl!“

Já děkuji tobě. Nemusím trčet další dva dny doma. V bytě, kde jsem úplně sama. Já a moje myšlenky. Moje „co by kdyby“. Jen já a v černém rámečku zastrčená fotka mého muže s dcerou. Už je to dvacet let od nehody. Měli jsme jet na dovolenou. Na poslední chvíli mě požádali o přehození služby. Prý za nimi dojedu autobusem. 

Do teď mě mrzí, že jsem v tom autě nebyla s nimi. Neuplyne den, abych si na ně nevzpomněla. Moje realita, můj život pod černým závojem. Z depresí a smutků utíkám do práce. Mezi lidi a jejich příběhy. A zítra mohu naštěstí utéct znovu.

---

3. Starší sestra – Zuzana Zakopalová

„Běž s tím do háje, tohle nikoho nezajímá! Pořád jsi mimo barák někde na párty a nestaráš se o malýho!“ 

„A copak ty ano? Od rána do večera v práci – pořád jenom práce a práce a práce! A když konečně přijdeš domů, sedneš si k televizi a je ti jedno, co se děje kolem tebe.“ 

„Já aspoň vydělávám pořádný peníze, ale ty je, Věro, jenom utrácíš!“ „To jsou kecy.“ Při těch slovech matka nejspíš protáčí oči. 

„Kecy? Víš, kolik máme na účtě?“ otec se dramaticky odmlčí. „Pět set! A výplata je až za týden!“ 

„Ty naděláš,“ odfrkne si matka. Do našeho pokoje proniká pod dveřmi proužek světla z kuchyně, kde se rodiče hádají. Využiju krátkého ticha a upravím peřinu, pod níž se s bratrem schováváme. Když znovu uslyším hlasy, rychle zase přikryju Jakubovi uši. 

„Na tohle já nemám nervy,“ ozve se mužský hlas. Pak bouchnou dveře a já naslouchám startování motoru. Na naši postel na moment dopadnou světla z reflektorů tátova auta a potom je pryč. Už dlouho se ho nepokoušíme zastavit. 

Bráška se neklidně zavrtí a já mu stáhnu ruce z uší. „Už odjeli?“ řekne tiše a moje oči se zalijí slzami. Je mu teprve šest. Neměl by tohle zažívat, je to ještě dítě. 

Naznačím mu, aby byl ještě chvilku potichu. „Otec odjel autem, matka je doma,“ zašeptám. Vtom se z kuchyně ozve frustrovaný výkřik a tříštění skla. Máma. Vidím, jak se Kubovi třese dolní ret. Nesmím dopustit, aby se rozplakal, protože pak by si na nás máma vzpomněla a přišla nám svůj zničenej život vyčítat osobně. 

„Pšt,“ pošeptám, „povím ti nějakou pohádku, chceš?“ Jakub přikývne: „Pověz mi pohádku o té hodné paní, co bydlí vedle.“ Myslí tím naši sousedku, paní Holcovou. Minulý týden za nás zaplatila nákup, já u sebe totiž neměla dost peněz. Dokonce se potom u nás zastavila a donesla nám koláče. 

„Tak jo. A jakou postavu bude v té pohádce hrát?“ zeptám se. 

„Hmm,“ zamyslí se Kuba, „mohla by být čarodějnice. Ale hodná!“ A tak se pustím do vyprávění, zatímco jedním uchem naslouchám rozbíjení talířů. 

„Bylo, nebylo, uprostřed temného lesa žila čarodějnice. Všichni si mysleli, že je zlá, a strašně se jí báli. Ve skutečnosti byla ovšem pouze opuštěná. Žila si ve své chaloupce, starala se o zvířátka, ale neustále jí bylo smutno, že za ní nikdo nepřijde na návštěvu.“

„A jaký měla zvířata?“ Kuba se tváří velmi zvědavě, skoro jako by neslyšel, že v kuchyni nejspíš přišla řada na skleničky na víno. 

„Co myslíš ty?“ odtušila jsem. 

„Já myslím, že má starou flekatou kravičku, která jí dává mléko.“ „Možná má i slepice,“ navrhnu. 

„Celé hejno,“ potvrdí Kubík, „a taky husy.“ 

„Takže tahle hodná čarodějnice se jmenovala paní Holcová, měla dlouhé stříbrné vlasy a v nich zapletené korálky. Nosila dlouhé šaty a ráda sedávala v houpacím křesle u krbu, v němž vždycky hořel oheň, na klíně jí spala její černá kočka Micka a v pokoji voněly bylinky, jež sušila na svoje lektvary,“ pokračovala jsem ve vyprávění. 

„A co bylo dál?“ vyzvídal nedočkavě Kuba. 

„Jednoho dne se paní Holcová vydala na trh, aby si koupila sklenici medu. Na tržišti vládl zmatek a čilá nálada, a tak si paní Holcová chtěla chvíli odpočinout ve stínu. Lidé se jí totiž spíše stranili, a když se pokusila zapříst rozhovor, snažili se ji odehnat strohými odpověďmi.“ 

„Chudák paní Holcová,“ řekl smutně Kubík. 

„Neměla to jednoduché, to opravdu ne. Chvilku si tedy odpočinula ve stínu, koupila med a chtěla se vydat na cestu. U vedlejšího stánku však zahlédla naštvaného prodavače a dvě špinavé děti bez rodičů. ‚Pane Fousek, prosím, my nemáme co jíst,‘ prosilo starší děvče a její malý bratříček přikyvoval. ‚Co je mi do toho, chásko špinavá,‘ rozkřikl se prodavač, ‚já vás živit nebudu!‘ Paní Holcové jich bylo líto, a tak k nim přišla blíž. ‚Pane Fousek, nemusíte hned křičet,‘ řekla, ‚já to za ně zaplatím.‘ A tak za ně opravdu zaplatila a podala jim dvě housky a kousek sýra. Děti tomu nemohly uvěřit, o paní Holcové slyšely jenom ty nejhorší povídačky. ‚Paní čarodějnice, nesníte nás, že ne?‘ zeptal se malý klučina vyděšeně. Jeho sestra se na něj polekaně podívala, ale neokřikla ho, také nevěděla, co čekat.“ 

„Ale paní Holcová je přece hodná čarodějnice, ona jim neublíží!“ napadlo Kubíka. 

„No jo, ale oni to nevěděli,“ vysvětlila jsem. „Paní Holcové bylo líto, že si to o ní děti myslí, a chtěla je přesvědčit o opaku. ‚Ještě nikdy jsem žádné dítě nesnědla,‘ začala, ‚a taky ještě žádné dítě nebylo u mě v chaloupce. Máte se kam jít schovat na noc?‘ Dívka sklopila pohled a chlapec popotáhnul za nitku na rukávu své košile. ‚Můžete chvíli zůstat u mne,‘ navrhla jim po chvilce hodná čarodějnice, ‚já vám neublížím a myslím, že se vám u mě bude líbit.‘ Obě děti zvedly překvapeně oči, nemohly uvěřit svému štěstí. ‚Náš otec odešel,‘ svěřilo se děvče paní Holcové. ‚To je mi moc líto,‘ odpověděla.“ Na moment jsem ztichla a poslouchala, jak

matčino auto vyjíždí z garáže. Potom jsem pokračovala: „Klučina chytil paní Holcovou za ruku a pak zašeptal: ‚Naše matka taky odešla.‘ Hodná čarodějka si povzdechla a vzala děvče za druhou ruku. Spolu se vydali do její chaloupky.“ 

„Paní Holcová je zachránila?“ nadhodil Kubík. 

„No ano, v chaloupce se jim moc líbilo, hlavně se jim zamlouvala Micka, čarodějčina černá kočka, a hejno slepic, které se prohánělo po paloučku. Taky si zamilovali paní Holcovou a ta byla zase ráda, že už není osamělá. S chutí se o ně starala a naučila je vše, co uměla,“ dokončila jsem pohádku. Vtom se ozvalo bušení na dveře. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, a tak jsem nestihla varovat Jakuba, aby nešel otevřít. On sám hbitě vyskočil z postele a rozběhl se ke vchodu. 

Okamžitě jsem utíkala za ním a hlavou se mi proháněly všechny katastrofické scénáře toho, co by se mohlo stát. Jakub se mezitím podíval do kukátka a odemknul, protože jsem mu v tom nestihla zabránit. 

„Kubo,“ ozvala se osoba za dveřmi, „jsou tvoji rodiče doma?“ 

„Ne, paní Holcová, oba odjeli,“ odpověděl můj malý bráška a paní Holcová si povzdechla. 

„Nechceš jít přespat ke mně?“ nabídla mu pak a on dychtivě přikývl. Nechtěl být sám. „Tak pojď,“ nabídla mu ruku paní Holcová. Kubík se jí chytil a pak se otočil na mne: „Jdeš taky, Luci?“ zeptal se. Ale teď, když u něj byl skutečný člověk, který se o něj postará, už pro mě neexistovalo využití. Paní Holcová zmateně zamžourala do prázdné předsíně a pak, když se nic nedělo, dveře zamkla. Potom se spolu bez ohlédnutí vydali k vedlejšímu domu. Byla jsem jen Kubíčkův výmysl, jen jeho útěk z reality, jenž mu pomáhal přežít, a teď už mne nepotřeboval.

---

4. Inkoustová čarodějka (Obraz) – Štěpán Tůma

Stěny obývacího pokoje Eleanor Graafové jsou obsypány obrazy, které jako by se snažily vdechnout prostoru život. Jen jediné plátno z mnoha je inkoustem nedotčené a právě pod ním sedí mladík. Bývalý podřízený z doby, kdy byla Eleanor vedoucí PR oddělení Worldeaters. Horlivý, prolhaný a cílevědomý zoufalec. Jak se sakra jenom jmenuje?

„Zase vy? Do třetice a naposledy?“ zvedne Eleanor obočí. Spolu s ní se nepatrně pohne i obrovitý vlk na obraze za jejími zády.

Mladík si poposedne blíž a rozepne si knoflík perfektně střiženého Versaceho. Výraz jeho tváře je neutrální, ale z vrásek kolem přivřených očí je patrné, jak moc je odhodlaný tentokrát zvítězit.

„Tak nějak. Nejspíš je to opravdu naposledy,“ přitaká mladík.

„No?“ vyzve ho. Ze zvyku přehodí nohu přes nohu, ale s chlapcem to ani nehne. Zapomněla, jak moc se změnila. Už není žádná dračice – pohublé nohy, tlusté ponožky a tepláky.

„Korporace stále trvá na tom, že se musíte vrátit. Byla jste špička. Měla byste se vrátit. Kolikrát jste na mě mávala z reklamních poutačů? Jste důvodem, proč jsem se rozhodl pro tuhle branži. Já –“

Eleanor si netrpělivě odkašle a na chvíli ztratí koncentraci. Vzpamatuje se právě včas. Mladík se pootočí směrem jejího pohledu, ale plátno za jeho zády je stále prázdné. Uf. Eleanor se unaveně usměje, tohle kouzlo ji vysává. Rozpohybovat inkoustovou malbu byla jedna věc, ale nechávat artefakty překračovat realitu, to bylo i na ni silné sousto. Kdyby se to někdo dozvěděl… Sevře plnicí pero schované v kapse, až se jí kovová hlavice zakousne do dlaně.

„Prodeje stále klesají?“ Eleanor hádá, maskuje bolest a únavu úsměvem. Ví, že magie, kterou skrze inkoust vkládala do reklamních poutačů po celé Praze, byla onou rozdílovou složkou PR. Překročila hranice a útočila na lidi emocemi svých výtvorů. Prodala by jim i vlastní domovy. Bez rozmyslu. Bez výčitek. Bez výčitek?

„Nemůžete být na home office věčně. Vždyť ani nic pro korporaci neprodukujete,“ začne opatrně a znovu se ohlédne. Zhluboka se nadechne a krátce si odfoukne. „Nechci znít neomaleně, ale mám nůž na krku. Buď se vrátím s vámi, nebo skončíme oba. Leda… leda byste sepsala výpověď. Bez nároků, bez odstupného. Finito.“

Napětím zatne zuby a čelist se mu pohne.

Eleanor mu skoro uvěří. Jenže když vešel, silná vůně laciné kolínské, ve které se snad vykoupal, ho prozradila. Sebevědomí muži se voní zlehka. Chtějí, aby je žena cítila, pouze pokud se dostane do jejich těsné blízkosti. Je to past i odměna zároveň. Lákadlo i varování. Snaživče, dravče, koho mi jenom připomínáš?

„V sázce je i můj život,“ naléhá dál, ale Eleanor je jasné, že ze zmíněných variant touží právě po jediné. „Zvažte i okolnosti, za kterých vás manžel opustil –“

„Opustil? Okolnosti? O co přesně vám jde?“

Mohutný vlk na obraze za Eleanor se přikrčí. Chlupy na zadku se mu zježí a ocas postaví. Ohrne pysky. Obývací pokoj naplní hrdelní vrčení.

Mladík nasucho polkne. „Však víte, co se povídá.“ Po čele mu steče kapka potu.

Zdá se, že dostal notičky od někoho ze staré školy. Během předchozích návštěv byl opatrný, nesmělý. Dva neúspěchy a kompetitivní prostředí korporátu z něj udělaly tohle – ještě většího lháře. Není na něj zbytečně přísná? Ale proč by nemohla, v zrcadle vlastní kariéry? Zhluboka se nadechne a vydechne. To ji uklidní.

„Nevím, ale ráda si to poslechnu,“ řekne konečně a vykolejí ho tím, že se usměje.

„Omlouvám se, neměl jsem s tím začínat.“

„Ale ne, pokračujte.“ Možná nejsi ztracený případ. „Trvám na tom.“

Mladík vzdychne. „Nevím, co je na tom pravdy… Nejspíš nic. Ale povídá se, že ho – pana Graafa – srazilo auto, zrovna když se ohlížel za jedním z vašich artefaktů.“

Eleanor zvedne obočí a čelo se jí zvrásní.

„Za mladou dívkou.“ Uhne pohledem.

„Ach tak.“

Mladík špendlí zrak na záclony malého obýváku, pohledem se vyhýbá bestii i Eleanor. Přesto pokračuje: „Chápete, co to znamená? Jestli se nevrátíte, je konec.“ Teprve teď jí pohlédne zpříma do očí. Ty jeho jsou krásné, hluboké a smutné. Neříká to s triumfem obchodníka, ale se zármutkem člověka, který rozumí jejím pocitům. Právě se dovtípil, jak je to s jeho idolem. „Žádná jiná korporace nenajme na marketing člověka, jehož práce zabíjí. Navíc vás můžeme prostřednictvím Henrikových rodičů zažalovat.“

Eleanor si poposedne, pohovka pod jejím drobným tělem nevydá jedinou hlásku. Zato vlk za ní kýve hlavou ze strany na stranu, zkusmo otevírá tlamu a cvaká zuby. Eleanor chvíli přemýšlí. Mladík je naivní hlupáček. Etický kodex v jejich profesi? Vážně? Kdyby chtěla, sežene práci ještě dnes. Smrt lidi v její branži přitahuje. Jenže ona už nechce řešit práci. Už nikdy. Neplánuje se vracet. Je jí skoro půl století a svůj čas korporaci už obětovala. Drahocenná léta, jež mohla aktivně trávit s Henrikem, jsou pryč. A kvůli čemu? Aby se spolu s pár korpomagnáty napakovala. Umělá těla spojená s oživlou reklamou, která cílila na ještě větší boháče. Ne, je konec.

„Vy tomu věříte?“ zaskočí mladíka. „Věříte, že je to moje vina?“

„Upřímně?“ zavrtí se a křeslo pod jeho vypracovanou postavou zapraská. „Nevím. Je?“

Bezelstnost mládí. Tentokrát vzdychne Eleanor. Kdyby Henrika nepřejelo auto, nejspíš by zemřel v tomhle bytě. Sám. Hlubokým žalem, že se jeho životní láska rozhodla pro kariéru. Věděla, že s každým oživlým artefaktem ztrácela něco ze sebe, ale netušila, že se její posedlost dotkne i jeho. Jako by život, který vkládala do reklam, nevědomky vysávala právě z nich dvou. Svým způsobem ho tedy zabila ještě dávno předtím. To jen překroutila média. Henrik byl ten typ, jenž ji bezelstně miloval a který byl k ženám okolo netečný. Svodům nerozuměl. Nic z toho Eleanor nahlas neřekne. Vylož si to po svém, kluku. „Ano i ne.“

„Aha.“

Napjaté ticho protne ostré zařinčení, jako když spadne pánev. Mladík zatne pěsti. Eleanor sebou trhne, ale ovládne se.

„Omlouvám se, to byl nejspíš Vinie.“

„Nevěděl jsem, že máte kočku,“ odvětí mladík s dlaní u srdce.

„Nemám. Vinie je vnuk.“

„Vnuk?“

„Je už dost starý, postará se o sebe, nebojte,“ řekne Eleanor a zvedne se. Mladík ji napodobí a vytáhne z náprsní kapsy obálku.

Já to věděla. Chceš moje místo? Posluž si…

„Takže se vrátíte, nebo – “ nedořekne, místo toho z obálky vyloví složený list papíru s logem korporace – tlama žeroucí svět. Eleanor papír k jeho překvapení vezme a podepíše. Její parafu okamžitě pozře tlama, aby ji vzápětí vydávila zpět. Napětí v jeho tváři konečně zmizí. Napřáhne ruku – gesto smíru. „Děkuji za pochopení,“ řekne se skelným pohledem.

Stydí se, že byl tím, kdo ji donutil výpověď podepsat? Spíš je dojat, že povýší. Splnil úkol – porazil Eleanor Graafovou. Ale ne tak docela. Nevzdala se. Jen už nemá náladu ani čas. Potřebuje šetřit síly na důležitější věci.

„Mohu vám něco poradit?“ zeptá se a doprovodí ho do chodby. Její hlas je najednou vyčerpaný, ale o poznání uvolněnější. I vlk na obraze se stočil do klubíčka.

„Jen pokud zodpovíte moji poslední otázku.“

„Ptejte se,“ vyzve ho Eleanor netrpělivě.

„Proč jste sundala manželův portrét a místo něj pověsila plátno bez malby? Zrovna vy?“

„Henrik měl rád věci jednoduché. Nerozuměl tomu, co dělám. Trvalo mi, než jsem to pochopila. Ale i díky vám už rozumím,“ lže, aby ho popletla.

„Aha,“ zmatený mladík přimhouří oči, ale dál se neptá. „Vaše rada?“

„Nepromarněte v korporaci život.“

„Vynasnažím se.“ Zubí se od ucha k uchu.

Eleanor lež prohlédne, ale koneckonců je to jeho život. Otevře dveře a pokyne mu. V tom okamžiku do něj s heknutím vrazí rozcuchaný blond andílek s hranatou aktovkou na drobných ramínkách.

„Je, pardon strejdo,“ omluví se chlapeček. „Babi!“ skočí jí kolem pasu.

„Vinie, tohle není strejda. Je to zaměstnanec korporace, kde jsem pracovala.“ Klučík si mladíka měří zvědavým pohledem. „Takže jak se říká, Vinie?“

„Aha.“ Usměje se Vinie na mladíka. „Promiň.“

„Vincente!“

„Promiňte.“

„To je… v pořádku,“ koktá mladík a se zmateným výrazem ve tváři se rozloučí.

Vinie přešlapuje na prahu. Jakmile se ozve bouchnutí vchodových dveří, spustí: „Babi, co ti chtěl?“

„Myslím, že něco, co mu dát nedovedu, ale snažila jsem se.“

„Aha. Budeme si hrát?“

„Nejprve úkoly.“

„A přivoláš dědu?“

„To víš, že ano, ale až si uděláš úkoly.“

Vinie se s jásotem rozeběhne do obývacího pokoje, kde vysype obsah aktovky na koberec.Eleanora si sedne za něj, a než se s ním pustí do práce, ujede očima k obrazu. Už se nemůže dočkat. Na dříve prázdném plátně se usmívá muž ve vytahaném svetru. Knírek se mu kroutí nad lišácky zvednutým koutkem. Mrkne na ni a ona se usměje na oplátku. Těší se, až ho opět na chvíli přivede zpět. Musíme toho tolik dohnat.

---

5. Přadlena – Michal Unar

„Kruhová tvárnice na pět.“

I s brýlemi namáhavě zaostřovala na křížovku v časopise. Pohodlně usazená v křesle v obývacím pokoji, kde přes zaprášené záclony prosvítalo odpolední podzimní slunce, si vychutnávala čaj a snažila se svoji starou mozkovnu přinutit ke spolupráci. 

Jakmile se Mileně konečně začal drát příslušný pojem na jazyk a už si chystala propisku, tok jejích myšlenek přerušil domovní zvonek. Zachmuřená z vyrušení se namáhavě zvedla a omezená artritickými kyčlemi se pomalými kroky šourala ke dveřím. V půli cesty se zvonek rozdrnčel znovu a naléhavěji. „No jo, vždyť už jdu!“ křikla směrem k netrpělivci. Odjistila bezpečnostní západku, odemkla, řetěz ale pro jistotu nechala. „Ano?“ měřila si s úsměvem asi pětačtyřicetiletého muže s knírkem v šedých montérkách a brašnou přes rameno.

„Zdravím paní…“ ukázal na jmenovku na dveřích, „Sedláčková, že?“

„Přesně tak. Co byste potřeboval?“ zeptala se mile.

„Jsem Milan Roklář a pracuju u firmy, která provádí průzkum vlhkosti a plísní v bytových domech.“

„Vážně?“ divila se.

„Příští rok se bude zateplovat a dělat nová fasáda domu. Potřebujeme zkontrolovat byty a udělat měření.“

„Ach… To je pro mě novinka,“ zkrabatila zamyšleně obočí. „O něčem takovém nic nevím,“ zavřela dveře, odjistila řetěz a otevřela dokořán. „Dobře, pojďte tedy dál,“ vpustila ho. „A nezouvejte se, jen si boty opucujte. Budu pak stejně uklízet,“ sdělila mu vlídně.

Než Roklář vešel, nenápadně se rozhlédl po chodbě domu. Pečlivě si boty očistil, a když za sebou zavíral, sám pro sebe se usmál. Následoval majitelku do obýváku.

„Manžel není doma?“ zjišťoval.

„Ále, nikdy jsem žádného neměla. Samotné mi je nejlíp,“ přiznala, když sundávala z pohovky deky a proutěný koš s klubíčky barevné příze, aby udělala místo.

Roklář pohledem pečlivě zkoumal místnost. Jedna menší skříň, skleněná vitrína, gauč, křeslo, velká lampa, televize na šuplíkové komodě potichu hrála a na stěnách poličky zaplněné pletenými nebo háčkovanými panáčky, panenkami a různými zvířátky. U stěny v rohu stál na zašlém koberci starý dřevěný kolovrat.

„Nádherný, že?“ pronesla s povzdechem, jakým lidé obdivují krásné věci, když viděla, jak si ho muž prohlíží.

„To teda,“ přikývl uznale.

„Je to v podstatě starožitná věc. Máme ji v rodině generace,“ chlubila se.

„Hmmm, to má dneska asi velkou hodnotu, co?“ zajímal se.

„To bezesporu! Ale ne takovou, jakou myslíte,“ konstatovala tajemně. „Tak, než se pustíte do toho vašeho měření, nedal byste si kávu nebo čaj?“ nabídla mu.

Co vypozoroval, kuchyň byla samostatná místnost dalšími dveřmi hned vlevo. „Kafe by určitě bodlo. Dám se do toho radši hned, nevadí?“

„Samozřejmě, příprava mi bude chvíli trvat. Jak vidíte, nejsem už žádná mladice,“ zasmála se a pomalu zamířila do kuchyně.

Jakmile byla stará paní z dohledu, přivřel dveře oddělující místnosti a předstíral, že nakukuje za komodu, avšak v tichosti otevřel první zásuvku. Aby udržel kontakt a nebyl nemile překvapený, zahalasil: „Měla jste tu někdy plíseň nebo jste zaznamenala větší vlhkost?“ Z kuchyně bylo slyšet rachocení nádobí, a tak nahlédl do dalšího šuplíku. Pod hedvábnými dečkami našel ohmatanou a celkem naditou papírovou obálku. Nadzvedl klopu a nahlédl dovnitř. Bingo, zaradoval se v duchu a strčil ji rychle do kapsy montérek.

„Co jste říkal?“ křikla z kuchyně, „Špatně slyším!“

Vykoukl zpoza dveří a viděl, jak nalévá do hrnku horkou vodu. „Ptal jsem se, jestli se někde neobjevuje plíseň.“

„Něco málo v ložnici okolo okna. Sice nám dali ty plastové, ale musím dát někdy na parapet deky, protože tam mám vodu. Asi jak se na skle…,“ zamyslela se, „no, že se dělá na skle ta voda.“

„Myslíte kondenzuje?“ napověděl jí.

„Jo, to je to slovo!“ zaradovala se. „Sladíte? Mléko? Nebo obojí?“

„Dvě lžičky cukru bych prosil.“

„Samozřejmě,“ otevřela kredenc a sáhla pro nádobku se sladidlem.

Využil dalšího času navíc. Přelétl pohledem skleněnou vitrínu, načež usoudil, že u porcelánu nic cenného není, a přešel rychle ke skříni. Prohmatal komínky lehce zatuchlého oblečení a kapsy dvou kabátů a zase ji s tichým vrznutím zavřel. Bylo to jen tak tak, pár sekund na to vcházela se slovy: „Tááák, už se to nese!“ Hrnek položila na malý stolek vedle pohovky a sama se usadila do křesla.

„Moc díky,“ řekl a dál dělal, že obhlíží zdivo za nábytkem a kontroloval rámy oken a balkonových dveří. Z brašny stále přehozené přes rameno vytáhl obyčejný digitální teploměr a simuloval profesionální sběr dat vlhkosti ze vzduchu.

„Tady dobrý,“ díval se na displej a usrknul horkého nápoje, načež se zašklebil.

„Copak? Nechutná vám?“ starala se.

„Ale ano, jen je dost silná. Možná bych nakonec poprosil o trochu mlíka. Ukážete mi ale nejdřív tu ložnici?“

„Víte co? Pro mléko dojdu hned a ložnici máte támhlety dveře přes chodbu,“ ztěžka se začala zvedat.

„Ježiš, klidně seďte a já ho donesu, když mi řeknete, kde ho máte,“ nabízel se zdvořile.

„Jen běžte do mé komůrky, to by bylo, abych nebyla schopná pohostit návštěvu.“

„Tak když jinak nedáte, paní Sedláčková.“

„Bude to znít poněkud staromódně, ale dávám přednost oslovení slečno,“ zamrkala na něj přes brýle.

„Jak si přejete, slečno,“ zdůraznil poslední slovo a mrknutí jí oplatil.

Ložnice byla malá místnost, které vévodila jednolůžková postel. Vedle ní noční stolek a na druhé jiný s velkým zrcadlem a drobnostmi na něm. Ukázalo se, že jedna z těch drobností je i ozdobná krabička. Ujistil se, že je vzduch čistý, a otevřel ji. Trefa, dneska mu štěstěna vyloženě přeje. Vytáhl z kapsy obálku, vložil ji do šperkovnice a tu hodil do tašky na rameni.

Když se po několika minutách vrátil, našel stařenku zapadlou v ušáku. „Tak mám hotovo,“ oznámil jí spokojeně.

Jenže nereagovala, jen s opřenou hlavou nepřítomně zírala někam za televizi.

„Haló, paní,“ zapomněl se, jak znervózněl, a popošel blíž. „Jste v pořádku?“

Chvíli se nic nedělo a pak najednou vykřikla: „SKRUŽ!“

„Cože?“ vyděsil se.

„No přeci kruhová tvárnice na pět z křížovky!“ zvolala vítězoslavně. „Konečně jsem si vzpomněla!“

„Sakra ženská! Málem jsem z vás dostal infarkt!“ rozdýchával to.

„Ale nepřehánějte,“ mávla rukou. „Co že jste to předtím říkal?“

„Že mám hotovo. Budu pokračovat v dalších bytech.“

„A tu kávu si nedopijete?“

„Nezlobte se, mám toho ještě do večera hodně. Ale moc vám za ni děkuju.“

„Dobrá. Ještě než půjdete, prokázal byste mi malou laskavost?“

„No,“ chvíli zaváhal, „jasně. O co jde?“

„Mohl byste mi, prosím, přenést můj kolovrátek tady pod lampu?“ ukázala na místo vedle křesla. „Budu večer pracovat a aspoň bych se s ním nemusela sama tahat.“

„Jo, určitě. Bez problémů,“ odpověděl a přistoupil k předmětu.

„Ale opatrně,“ zarazila ho, když se k němu skláněl. „Chytněte jej jednou rukou támhle z boku za tu silnou desku pod kolem a druhou za vršek seskávacího stojánku. To je ten samostatný sloupek na druhé straně.“

„Myslíte tady?“ zeptal se a natáhl ruku. Ze stojánku však bleskově vystřelila dlouhá a silná jehla a projela mu skrz dlaní. Roklář strnul na místě, jako by byl paralyzovaný, a jakmile krev sjela po železném ostří a smočila dřevo, rozběhlo se samo od sebe velké kolo a navíječ se točil ve zběsilém tanci. Najednou mu po celém těle popraskala kůže doprovázená zvukem trhání látky. Rány měl na krku a obličeji, ale tentokrát se místo krve objevovaly chomáče bílé vlny a jeho pokožka se měnila na párající textilii. Z přišpendlené ruky se oddělilo několik vláken, která se začala navíjet. Čím víc si z něho kolovrat bral, tím víc ztrácel na své podobě. Zbyla po něm jen brašna, kupa oblečení a na navíječi klubko příze.

Milena Sedláčková si úlevně vzdychla. „Poznala jsem vás,“ přiznala, když vstala a přešla k brašně a vyndala z ní truhličku s penězi a šperky. „Hledá vás policie, protože jste se v různých městech a pod všemožnými záminkami vkrádal seniorům do bytů a okrádal je. Měl jste svoji chvilku slávy ve zprávách v televizi, Romane Chlume. Náhoda že jste zrovna narazil na mě? No, spíš smůla.“

Z kolovratu sundala cívku s přízí a přihodila ji do koše k ostatním na pozdější zpracování. Další materiál na tvorbu, pochvalovala si. Dětem z domova se budou nové hračky jistě líbit. Těšila se hlavně na Natálku, byla nadaná, poznala to na ní, a co nevidět dospěje. Mohla by ji všechno naučit.

---

Tak co, už máte svého favorita?