Při dopoledním čaji mě přepadla náhlá chuť zajít si jen tak do zlatnictví. Tento druh obchodů jsem vždy záměrně přehlížel. Ne snad kvůli tomu, že by mnou napsané řádky nenesly pěknou sumičku do kalhot s rozervanými kapsami, ale spíše proto, že lidé motající se kolem blyštivých věcí mě vůbec nepřitahovali. S dávkou drzosti oblečen do poslední módy Kontejner na oděvy, s. r. o. jsem se k jednomu takovému obchodu přiblížil a osmělil se vstoupit. Kromě jednoho vousatého starce tam byla pouze milá, ale zaskočená prodavačka. Asi nikdy neměla v podniku takovéto dvě divně vypadající bytosti.

Všiml jsem si jejího údivu na první dobrou. Díky nasvícení, nóbl vitrínám a zvláštním odrazům od skleněných pultíků celá místnost vypadala jako ze zlata. Ale z toho cinknutého. Více než náhrdelníky, hodinky, náušnice a pírka do vlasů mě zaujal onen stařec. Již od mého příchodu měl nasazené oko s lupou a zkoumal jeden jediný prsten. Zpoza kasy ho nepřestávala sledovat slečna prodavačka, která mě svým přímým pohledem na jeho chování vlastně upozornila. Proto jsem neotálel a namísto blyštivých věcí jsem upřel svůj zrak na neblyštivého podivína.

„Dobrý den, že jsem tak smělý, ale můžu se zeptat, copak to děláte?“ otázal jsem se zvědavě a bylo vidět, že i prodavačce se tou otázkou tak nějak ulevilo.

„Ale jistě, zkoumám tady ten prsten. Od mého přítele jsem dostal tip, že prý je vyroben přesně podle jistého mýtu Středozemě, a zajímá mě, zda na něm jsou vyryta významná magická slova. Zrak už mi neslouží tak jako dřív, a proto ten, který mi zbývá, napínám a zdržuju tady slečnu prodavačku. Víte, nejsem sběratel šperků, ale mám rozepsanou knihu a potřebuji trochu konkrétní inspirace. Asi mi to stačí. Moc Vám děkuji, byla jste nesmírně laskavá. A omlouvám se za zdržení,“ stařec vrátil prsten a otočil se na mě. „Nedal byste si kávu, mladý muži?“ Takové pozvání nebylo možné odmítnout. Odebrali jsme se spolu do protější kavárny a objednali si kávu. 

Začali jsme se bavit. Ponejvíce mě zajímalo, co píše. Stařec byl velice sdílný a prozradil, že právě kvůli tomu mě pozval na kávu, protože jeho nejbližší okolí se s ním o jeho psaní nechce vůbec bavit. „Nechápou mě, protože žijí pouze v tomto světě, kdežto já obývám světy jim zcela neznámé. Mají mě tak trochu za blázna.“ Jeho vyprávění bylo vodopádem představivosti. U nikoho jiného jsem nic takového neokusil. Tekl několik hodin až do doby, kdy si potřeboval odskočit a já se mohl konečně dostat ke slovu. Když se vrátil, jednoduše jsem se ho zeptal na zásadní body, kterými se po celou dobu psaní řídí. Stařec se usmál a vodopád opět mohutně zaburácel.  

U psaní je ješitnost zbytečná. Hlavním cílem je napsat knihu, revidovat ji a upravit do konečné podoby tak, aby ji svět mohl vyhodit do kontejneru na papír. Koneckonců tam všechny knihy stejně jednou skončí. Nemá valného smyslu dávat na obdiv to, že něco píšete či hodláte psát, a chtít po svém okolí, aby vás za to přespříliš oceňovalo, neb je to pouze vaše věc.

Chce-li člověk psát, musí být leckdy tvrdohlavý a zatvrzelý. V životě totiž čelí mnoha osobním bojům – nemoc, únava z přepracování, smutek atd. Jeho úkolem je umět tyto stavy potlačit, odložit stranou a psát. Denní rytmus upravuje podle své touhy psát, takže hledání času na psaní v souhře s ostatními činnostmi bez ohledu na aktuální rozpoložení je zásadní dovedností spisovatele.

V psaní bychom se dle sympatického starce měli nechat vést svými zájmy. Ať už jde třeba o jazyky, cestování, básně, historii, lidskou psychiku či třeba něco zcela úplně odlišného. Píše-li totiž člověk o tom, co ho nezajímá, výsledkem bývá cosi nezáživného, plochého.

Občas je vhodné se nechat inspirovat sny, neboť nám poskytují skvělé příběhy. Je jedno, zda jde o sny příjemné či o noční můry. 

Vymýšlí-li autor fiktivní postavy, může si jejich chování, charakter i vzezření částečně vypůjčit od lidí reálných. V knize se tak například přítel stává hrdinou, který se dostává do různých situací, v nichž se podle jeho reálných či imaginárních vlastností musí tak či onak zachovat.  

Stařec mluvil ještě o dalších věcech, ale s těmi jsme se již setkali u jiných autorů, a tak o nich mluvit netřeba. Možná jen ještě zcela poslední, že jak se vyvíjí postava autora, vyvíjí se i jeho psaní. Proto se po čase může zdát, že podívá-li se člověk zpět na vlastní prvotiny, mohou mu připadat banální. Ale to je zcela v pořádku a v souladu s náležitým vývojem.

Takže jsi jako Janek T.? Řídíš se jeho doporučeními? Gratuluji. Pokud ne, pojďme dále hledat někoho, u koho se uvidíš jako v zrcadle.

Autor: Gilbert