Zpívá se v refrénu jedné z prvních písniček filmového muzikálu Noc na Karlštejně. Ten nám ale v roce 1974 nespadl jen tak z nebe, přesně naopak – vychází ze stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického. A této hře, která si svou premiéru odbyla na konci května 1884, se dnes společně podíváme na zoubek, protože se v ní krásně mísí historická fakta s fikcí.

Na hradě je ženská!

Ať se dobrovolně přizná ten, kdo si myslel, že ve zdech karlštejnských nesměla pobývati žádná žena. No, já si to myslela. A ještě jsem to hrdě sdělovala paní učitelce na hodinách vlastivědy. A za vše může Vrchlického hra. Celou zápletku vystavěl kolem dvou žen, které se v přestrojení za pážata dostanou na hrad a poruší tak císařův příkaz. Jednou je samotná královna Eliška, druhou Alena, neteř purkrabího. Alena uzavře smlouvu se svým otcem – pokud stráví noc na Karlštejně, svolí její otec ke svatbě s Peškem Hlavně (ha! věděli jste, že filmový Pešek měl původně příjmení?). Kdo si vybaví film, vzpomene si, že Pešek říká, že dá pět kop grošů za ženskou. Alena mu v ten moment omylem vběhne do náruče a Pešek ji hned pozná. Ve hře je jejich setkání na hradě trochu jiné. Alena přichází za Peškem a nese mu vzkaz. Jedná se o smlouvu, kterou Alena uzavřela se svým otcem. Peškovi trvá, než Alenu pozná. A ta se mu jen drze směje. To je panečku holka!

Královně se stýská po králi, miluje ho a on jí věnuje jen málo svého času. Žárlí na všechny, kteří s ním přijdou do kontaktu. Rozhodne se tedy, že by mu mohla být takto nablízku aspoň pro jednu noc a trochu se tak uklidnit. Jejím spojencem se stává arcibiskup Arnošt z Pardubic. Zajímavý je ve hře jejich rozhovor. V něm zazní, že sňatek Elišky a Karla IV. byl jen státnický akt a jaké je štěstí, že ho může stvrdit i láska, která z něj vzešla. Královna se dočká vyznání lásky hned v prvních minutách, které stráví jako páže v císařské komnatě. Sám císař totiž v tu chvíli, aniž ji poznal, promlouvá k sobě: „Jen co odbudu ještě tyto poslední záležitosti, pak chci býti více tvým, moje Eliško! Jsou to věru divné líbánky – v dubnu svatba – a druhý měsíc poté jsme si jako cizí – tak to dále zůstati nemůže, ba nesmí!“ 

To, že by na Karlštejně nesměly být ženy, způsobila Vrchlického špatná interpretace informace ze zakládací listiny hradu, ve které se píše, že „jest zakázáno se ženami ve Velké věži léhati a spávati“. Je to přesně ta věž, která sloužila jako hlavní pokladnice a trezor korunovačních klenotů. V současnosti se můžeme jen dohadovat o tom, proč to císař zakázal. Mně osobně se zamlouvá myšlenka, že chtěl, aby stráž pořádně hlídala, co má, a nevěnovala svou pozornost něžnému pohlaví.

Kdypak tetřevi hon s lovci prohrají?

Roli takových glosátorů a pozorovatelů dění mají postavy cyperského (jak je ve hře chybně uvedeno) krále Petra a bavorského vévody Štěpána. Ostatně Petr je jak ve hře, tak ve filmu tím, kdo je ženu schopen poznat z dálky na první pohled. Jeho postava je typem milovníka, který se otočí za každou sukní. Ostatně se mu vysmívají: „Tvoje Milost vidí ve všem a všady dcery Eviny, snad konečně i starý purkrabí karlštejnský neb arcibiskup Arnošt jsou jen zakuklené dívky!“ Nutno dodat, že s těmi zakuklenými panoši měl ale cyperský král pravdu. I když si je pletl. Ostatně to by pro nás mělo být poučení. To, že někdo tvrdí něco jiného než vy, neznamená, že nemůže mít pravdu. A historický fun fact, kterým můžete machrovat, je ten, že cyperský král Petr má reálný předobraz. Kyperský a jeruzalémský král (jak zní historicky správně) Petr I. nejenže navštívil Karlštejn, ale byl také jedním z hostů na svatbě Elišky Pomořanské a Karla IV.

Ostatně i druhý glosátor má svůj reálný předobraz v Štěpánovi II. z rodu Wittelsbachů, bavorském vévodovi. Ten byl shodou okolností dědečkem Žofie Bavorské, která se stala druhou ženou Václava IV., Karlova nejstaršího syna.

Když mám tekutou révu

Ve Vrchlického hře zazní, že cyperský král Petr mluvil s císařem Karlem a měli u toho poháry mělničiny. Víte, co to byla taková mělničina? Mělničina bylo totiž označení červeného vína vypěstovaného v okolí Mělníka. Zpravidla se jednalo odrůdu modrý Burgund. Označení mělničina bylo známé našim milým vlastencům z 19. století. Toto víno bylo považováno za echt české, protože ostatní vinařské oblasti v Čechách byly severněji na územích, kde žilo převážně německé obyvatelstvo a mluvilo se německy. 

Josef Jungmann si mělčinu dopřával, aby zahnal trudomyslnost. Byla tedy pro ním takovým antidepresivem. Český sex symbol 19. století, Karel Havlíček Borovský, ho měl s sebou v kočáře na cestě do Brixenu. Koho zajímá kolik ho cestou vypil, nechť si přečte Tyrolské elegie.

Taky tak koukáte, kolik informací se dá zjistit z jedné divadelní hry?

Autorka: Lenka