Na e-mail mi přišly upomínky z dvorní knihovny, abych vrátil po deseti letech knihy, jinak prý na dveře zaťuká exekuce. Laciný vtip, že? Ale do knihovny jsem měl v plánu jít, abych si naopak knihy půjčil. Prostě nebyly v žádném antikvariátu ani v knihkupectví, a proto byla výpůjčka jediným možným řešením. 

Postarší paní šatnářce předávám batoh a kabát a vstupuji do oázy klidu a míru. Miluji ten odér, v němž se míchá vůně starých knih s těmi novými, miluji atmosféru a lidi, kteří do knihoven chodí a začtou se natolik, že odcházejí až s vrátným. Dnes se tu zdržím, dokud zvuky z prázdného břicha nebudou vyrušovat.

Ačkoliv se mezi regály dobře orientuji, jdu se pro jistotu zeptat kamaráda, který tu před nedávnem začal na informačním oddělení pracovat. Mrkáme na sebe a podáváme si ruku. Ptám se, jak se daří – a vypadá to na kvalitní materiál povrchního rozhovoru. Máme holt takovou úchylku parodovat tyto běžné tlachy o ničem, které pouze zdvořile zabíjejí čas. Smějeme se a víme, že jsme opět na stejné vlně. Přecházím rovnou do „protiútoku“: 

„Jak ti jde psaní?“

„Píšu pořád, ale nemůžu sehnat to místo učitelskýho. A tak dělám přechodně tady.“

„Co bys chtěl, když jsi vystudoval rodný jazyk a tvůrčí psaní,“ utahuju si z něj.

„Máš recht, ale to mě nezajímá. Věřím, že ten můj román bude úspěšnej.“

„Přál bych ti to víc než komukoliv jinýmu. To mi věř!“

„Díky, co ty? Jak to máš ty?“

„No, vidíš. Zrovna teďka bádám a ty bys mi mohl docela pomoci.“

„Povídej, co bys rád,“ bez mrknutí nabídl spolupráci.

„Jelikož sám píšeš, potřebuju, abys mi řekl buď nějaké typické charakterové vlastnosti, které by měl spisovatel mít, nebo rady, které sám při psaní dodržuješ.“

„Vyndej tužku a už to piš. Mám jich plnou hlavu. Ale víš sám, že je to prostě o dřině, zábavné dřině. Spisovatelé jsou řemeslníci, kteří vyrábějí příběhy. Nic víc, nic míň. Nejvíc mě dostávají představy, že by měli být svědomím národa, politicky aktivní, nebo dokonce osvícenými mysliteli, ježusilují o dobro lidstva. K smíchu. Jsi ready?“ 

„Jak nikdy. Sázej mi to.“

„Píšu nejdřív pro sebe a až pak se starám o publikum. Příběh, který vyprávím, vyprávím sobě. Jeho následným přepisováním pak odstraňuji věci, které příběhu škodí, které vlastním příběhem nejsou. Příběh tak těžím, co to dá. Čím hlouběji, tím lépe.

Určitě je dobré se vyhýbat nadměrnému používání příslovcí, především za ‚on/ona řekl/a‘. Tyto fráze nechávám tak, jak jsou, bez zbytečných ozdob. Rozhodně se nijak zvlášť nefixuji na perfektní gramatiku a redukuji dlouhé odstavce. Zachovávám tím plynulost příběhu. Současně si myslím, že kratší odstavce i lépe vypadají. 

Celé tajemství příběhů a jejich psaní je pouze v autorovi. Ale záleží na tom, jak je předá čtenářům. V případě popisu není důležité, kolik toho člověk řekne, ale jak moc se v popisu omezí, aby se nestal nudným. Popisuju-li něco, pak se snažím především o jasné vyjádření ‚představovaného‘ pomocí jednoduchých jazykových prostředků. 

Člověk, který se rozhodne psát, nebo už píše, by neměl být bojácný a zbytečně podbízivý. Za napsané (za pravdivě napsané obzvlášť) bude vždycky kritizován, což je v pořádku. Nechť si všichni zapamatují, že nikdy nelze potěšit všechny čtenáře, a proto je vhodné i pobuřovat. Během psaní se co nejvíce izoluji. Vypínám televizi, rádio, prostě se odloučím od všeho, co by mohlo narušit soustředěnou mysl na psaní. S tím nedílně souvisí i to, že psát by se mělo v plné koncentraci. Tedy tvrzení, že tvorba a látky měnící vědomí jdou ruku v ruce, je překonaný mýtus. Můžete být dobrým spisovatelem i bez nich.

Na druhou stranu spisovatel ale nemůže být ten, kdo nečte, vášnivě nepíše a nebose rozhodne pro tuto činnost kvůli penězům, slávě, atraktivitě či sociálnímu kreditu. O to vůbec nejde. Především musí zůstat člověkem, zdravým člověkem, který vede dobrý a spořádaný život s pevnou oporou v podobě svého milovaného či své milované. Je toho víc, ale tohle považuju za hlavní.“

Takže jsi jako Štěpán K.? Řídíš se jeho doporučeními? Gratuluji. Pokud ne, pojďme dále hledat někoho, u koho se uvidíš jako v zrcadle.

Autor: Gilbert