Blog

#5 Johanka R. (56 let)

S milou a usměvavou dámou jsem měl tu čest potkat se na kožním oddělení. Já tam byl kvůli oparu po té jízdě s Honzou K. a ona kvůli nějaké bradavici. Jelikož jsme byli v čekárně jen sami dva, dali jsme se do řeči. Nejprve jsme mluvili o našich kožních problémech. Říkala, že prý také trpí na opary, neboť je v poslední době ve stresu. Stěhovala se po různých zemích Evropy, umřela jí matka, studovala to, co vlastně nechtěla, stačila se i rozvést a teď se sbírá ze země, je na pracáku a snaží se konečně dělat to, co považuje za svůj úkol. U toho se zasekla a raději obrátila kartu a ptala se mě.

Zaregistroval jsem to náhlé utnutí v její hovornosti, což ve mně samozřejmě probudilo zvědavost, ale na chvíli jsem to přešel, abych se k tomu jako bumerang vrátil. Hovořil jsem o podobné situaci, tedy že mě cestování teprve čeká, ale že se tak nějak ze země sbírám také, a udělal jsem si nezřízenou legraci z našeho navštěvování pracovního úřadu, kam chodíme stejně jen kvůli tomu, že musíme, ale že sami víme, kudy se naše cesty povinou. Podívali jsme se na sebe a věděli, oč jde. Oba jsme psali a chtěli v tom bez ohledu na společnost pokračovat.

„Takže to je ten tvůj cíl, jo?“

„Je to hrozně naivní, ale už jsem začala. Ještě nevím název, ale bude to na šest, sedm dlouhých knížek,“ odvětila již uvolněněji, neboť věděla, že pijeme ze stejného ohnivého poháru.

„Dobrá náhoda. Zrovna jsem byl na takovém menším dýchánku s podobnými existencemi. To neber nijak osobně, prostě s literáty.“

„Já nejsem literát, ještě jsem nic pořádného nenapsala.“

„Jen nech na hlavě, ale zajímal by mě tvůj pohled na literaturu. Co má podle tebe každý, kdo chce psát, mít nebo co má vlastně dělat?“

„No, beru to čistě podle sebe. Počkej, zamyslím se.“

V tom přišel doktor a zavolal si ji do ordinace, kde se zdržela tak půl hodiny, ale když se z ní vrátila, bylo vidět, jak neustále přemýšlí nad otázkou, kterou jsem jí položil. Řekla mi, že na mě počká a že mi to zatím sepíše, protože se lépe vyjadřuje písmem než slovem. Mě doktor odbyl tím, že by prý stačilo, kdybych si došel do lékárny pro něco na ten opar a neotravoval. Do ordinace jsem udělal jen krok a už jsem z ní byl venku. Johanka už mezitím napsala první tři body. Sedl jsem si k ní a čekal. Kupodivu s tím byla hotová rychle, podobně jako doktor se mnou. Takže níže pouze přepisuju to, co mi dala. Spisovatel musí dělat následující:

1. Musí číst ostatní autory a autorky, kdykoliv může. Je pochopitelné, že v počátečních fázích psaní dochází ke „kopírování“ oblíbených autorů. To je pozitivní, protože se tím člověk hodně naučí, než najde svůj vlastní styl.

2. Musí mít disciplínu. Náhlá vnuknutí, rozjetá fantazie, neskonalé obrazy jsou nádhernými momenty ve spisovatelově životě. Ten však nesestává výhradně z těchto až mystických zážitků, ale je především smáčen litry potu. Člověk musí psát, i když jsou múzy proti. To znamená, že nejen ve dnech, kdy slova přicházejí snadno, ale i v těch, kdy tomu tak není.

3. Musí mít vytrvalost a pokoru. Ty jdou ruku v ruce s psaním. Odmítnutí a kritika jsou nedílnou součástí tohoto řemesla. Zpětná vazba je nesmírně důležitá a užitečná. I když je člověk odmítnutý, je nutné, aby se sebral a pokračoval dál. Přitom je potřeba si uvědomit, že ten nejtvrdší kritik je často v jeho hlavě. Úspěch nepřijde bez vytrvalosti a ochoty přijmout konstruktivní kritiku.

4. Musí být odvážný. Život totiž přeje odvážným. V psaní tomu není jinak. Strach z neúspěchu a odmítnutí často vede k tomu, že člověk neudělá to, co udělat měl. Není tedy lepší udělat to, o čem sníme, než jen planě mluvit o tom, že jsme to udělat chtěli a neudělali? Během psaní se může dostavit pocit, že napsané nestojí za nic, že to bude jasný propadák, ale i tak je potřeba dílo dokončit a dát ho všanc čtenářské obci. 

5. Musí být nezávislý. Tedy musí odolat tlaku, který se vkrádá zvenčí v podobě knih, rad, podcastů atd. provolávajících do světa desatera, jak psát a jak nepsat. Nejde o to ho fanaticky dodržovat, neboť jak v psaní, tak v životě je především úkolem dělat to nejlepší, co člověk umí. Zlepšovat svá vlastní omezení a učit se co nejvíce akceptovat fakt, že dokonalá umělecká díla jsou jen o něco méně vzácnější než dokonalé lidské bytosti. Samozřejmě se oním desaterem člověk může inspirovat, ale to, co dělá dílo dílem, je konkrétní individualita a nikoliv obecné poučky.

Jak je vidět, Johanka má solidně načteno, protože se u ní objevily body, které můžeme nalézt i u ostatních autorů. Avšak, chápe je po svém. 

Takže jsi jako Johanka R.? Řídíš se jejími doporučeními? Gratuluji. Pokud ne, pojďme dále hledat někoho, u koho se uvidíš jako v zrcadle.

Autor: Gilbert

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

#7 Štěpán K. (74 let)

#7 Štěpán K. (74 let)

Na e-mail mi přišly upomínky z dvorní knihovny, abych vrátil po deseti letech knihy, jinak prý na dveře zaťuká exekuce. Laciný vtip, že? Ale do knihovny jsem měl v plánu jít, abych si naopak knihy půjčil. Prostě nebyly v žádném antikvariátu ani v knihkupectví, a proto...

#6 Janek T. (81 let)

#6 Janek T. (81 let)

Při dopoledním čaji mě přepadla náhlá chuť zajít si jen tak do zlatnictví. Tento druh obchodů jsem vždy záměrně přehlížel. Ne snad kvůli tomu, že by mnou napsané řádky nenesly pěknou sumičku do kalhot s rozervanými kapsami, ale spíše proto, že lidé motající se kolem...