Blog

#4 Honza K. (47 let)

S Jeníkem, jak jsem mu po vypití několika láhví portského začal familiárně říkat, jsem se setkal na zastrčené chatě u našeho společného známého. Zprvu byl poněkud zamlklý, protože procházel autorskou krizí a kdo ví čím dalším. Chvíle tomu ale chtěla, ostatně i nevýslovné protnutí nás obou v prvních tématech si řeklo o to, abychom si sedli na zápraží, otevřeli po láhvi a začali se jen tak bavit. 

Ač se nejednalo úplně o povrchní klábosení, oťukávali jsme zprvu jen vlastní pozice. Spojovala nás vůně potulek bez cíle, sledování lidí, experimentování ve všech možných odstínech a nejeden společný kamarád. Zpočátku zdvořilá konverzace se proměnila do nevázaného jazzového beatu, jakmile jsme se dostali na literaturu. Magnety do sebe cvakly. Cvakly i zátky na dalších láhvích. Jeník se usmál poté, co si zhluboka odkašlal, a zapálil si další ciginu. Láhve ubývaly rychlostí plamenu, který spaloval tabákové výrobky. Jeník věděl, o čem mluvil. Mluvil o lásce, o jeho závislosti, o psaní a ve znalosti literatury byl fakt extra třídou. Již velice okázale a drze jsem z něho začal tahat jeho vlastní pojetí psaní, neboť poučky a všemožně pokroucené citace od jiných autorů z něj přímo padaly. Předem upozorňuji, že jde o výběr z toho, co jsem si druhý den s  příšernou bolestí hlavy zapsal poté, co jsem vypil snad půlku nedaleko bublajícího potoku. 

Autoři a autorky, ti, kteří píšou či hodlají psát, by v první řadě měli přijmout, že neuspějí. Na druhou stranu nikomu nic nebrání si o sobě myslet, že je génius všech věků. Jde o dvě strany americké bankovky. Když píšete, pište otevřeně, všemu naslouchejte, hltejte a nasávejte podněty jako houby. Především pak milujte svůj život v jeho plnosti a možnostech, které nabízí. Ať už skočíte na takovou vlnu nebo ne, v každém případě u sebe noste notes či jiné zařízení, do něhož si čmárejte pro vlastní radost cokoliv, co uznáte za vhodné, nebo k čemu vás svět donutí. Takové skici by měly být psány bez účelu, prostě jen tak z čisté potěchy psaní. 

Pamatujte na to, že cokoliv, co cítíte, si najde svou vlastní formu. Píšete-li z hlubin své duše  (mozku, srdce, plic nebo jiných orgánů), pak v první řadě pište automaticky bez jakýchkoliv literárních, gramatických či syntaktických zábran. První verze textu musí být divokou řekou, která  se skrze vás, vaše zátočiny, záhyby koryta a kameny valí, a vy jen postihujete nespoutaný průtok,  jenž necháváte téci. Jde o automatické psaní v jakémsi individuálním transu, v němž vyprávíte pravdivý příběh v niterném monologu pohybující se v oceánu jazyka. Jde-li o automatismus, pak není dle Jeníka vhodné přemýšlet nad jednotlivými slovy. Spíše jakmile se s psaním na chvíli  přestane, je patřičnější zamyslet se nad tím, jak vidět (ono vnitřně zahlédnuté) lépe, zřetelněji a čistěji.  

Na cesty se vydávejte každý den, držte krok sami se sebou, zatímco venku svítá. Obavy či strach o vlastní důstojnost, o to, jaký život žijete, jaké máte zkušenosti, jak používáte jazyk i jaké máte znalosti, jsou nepatřičné. Spisovatel/ka je bytostí, která je podobná režisérovi. Nejenže nabízí scénář, casting, dramaturgii, ale i vlastní vidění světa. Proto je potřeba psát to, co cítíte, a to, jak cítíte a vnímáte svět, který vás má číst. Jeník proto radí, aby se psalo divoce, nedisciplinovaně, ryze s vědomím pravidla: „Čím šíleněji, tím lépe.“ A nezapomínejte na to, že holdujete-li látkám, nedávejte si je mimo bezpečí vlastního přístřeší. 

Tak co? Jsi jako Honza K.? Gratuluji. Nejsi jako on? Pojďme společně hledat dále, třeba se  v nějaké další osobě uvidíš jako v zrcadle.

Autor: Gilbert

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

#7 Štěpán K. (74 let)

#7 Štěpán K. (74 let)

Na e-mail mi přišly upomínky z dvorní knihovny, abych vrátil po deseti letech knihy, jinak prý na dveře zaťuká exekuce. Laciný vtip, že? Ale do knihovny jsem měl v plánu jít, abych si naopak knihy půjčil. Prostě nebyly v žádném antikvariátu ani v knihkupectví, a proto...

#6 Janek T. (81 let)

#6 Janek T. (81 let)

Při dopoledním čaji mě přepadla náhlá chuť zajít si jen tak do zlatnictví. Tento druh obchodů jsem vždy záměrně přehlížel. Ne snad kvůli tomu, že by mnou napsané řádky nenesly pěknou sumičku do kalhot s rozervanými kapsami, ale spíše proto, že lidé motající se kolem...