S Jeníkem, jak jsem mu po vypití několika láhví portského začal familiárně říkat, jsem se setkal na zastrčené chatě u našeho společného známého. Zprvu byl poněkud zamlklý, protože procházel autorskou krizí a kdo ví čím dalším. Chvíle tomu ale chtěla, ostatně i nevýslovné protnutí nás obou v prvních tématech si řeklo o to, abychom si sedli na zápraží, otevřeli po láhvi a začali se jen tak bavit. 

Ač se nejednalo úplně o povrchní klábosení, oťukávali jsme zprvu jen vlastní pozice. Spojovala nás vůně potulek bez cíle, sledování lidí, experimentování ve všech možných odstínech a nejeden společný kamarád. Zpočátku zdvořilá konverzace se proměnila do nevázaného jazzového beatu, jakmile jsme se dostali na literaturu. Magnety do sebe cvakly. Cvakly i zátky na dalších láhvích. Jeník se usmál poté, co si zhluboka odkašlal, a zapálil si další ciginu. Láhve ubývaly rychlostí plamenu, který spaloval tabákové výrobky. Jeník věděl, o čem mluvil. Mluvil o lásce, o jeho závislosti, o psaní a ve znalosti literatury byl fakt extra třídou. Již velice okázale a drze jsem z něho začal tahat jeho vlastní pojetí psaní, neboť poučky a všemožně pokroucené citace od jiných autorů z něj přímo padaly. Předem upozorňuji, že jde o výběr z toho, co jsem si druhý den s  příšernou bolestí hlavy zapsal poté, co jsem vypil snad půlku nedaleko bublajícího potoku. 

Autoři a autorky, ti, kteří píšou či hodlají psát, by v první řadě měli přijmout, že neuspějí. Na druhou stranu nikomu nic nebrání si o sobě myslet, že je génius všech věků. Jde o dvě strany americké bankovky. Když píšete, pište otevřeně, všemu naslouchejte, hltejte a nasávejte podněty jako houby. Především pak milujte svůj život v jeho plnosti a možnostech, které nabízí. Ať už skočíte na takovou vlnu nebo ne, v každém případě u sebe noste notes či jiné zařízení, do něhož si čmárejte pro vlastní radost cokoliv, co uznáte za vhodné, nebo k čemu vás svět donutí. Takové skici by měly být psány bez účelu, prostě jen tak z čisté potěchy psaní. 

Pamatujte na to, že cokoliv, co cítíte, si najde svou vlastní formu. Píšete-li z hlubin své duše  (mozku, srdce, plic nebo jiných orgánů), pak v první řadě pište automaticky bez jakýchkoliv literárních, gramatických či syntaktických zábran. První verze textu musí být divokou řekou, která  se skrze vás, vaše zátočiny, záhyby koryta a kameny valí, a vy jen postihujete nespoutaný průtok,  jenž necháváte téci. Jde o automatické psaní v jakémsi individuálním transu, v němž vyprávíte pravdivý příběh v niterném monologu pohybující se v oceánu jazyka. Jde-li o automatismus, pak není dle Jeníka vhodné přemýšlet nad jednotlivými slovy. Spíše jakmile se s psaním na chvíli  přestane, je patřičnější zamyslet se nad tím, jak vidět (ono vnitřně zahlédnuté) lépe, zřetelněji a čistěji.  

Na cesty se vydávejte každý den, držte krok sami se sebou, zatímco venku svítá. Obavy či strach o vlastní důstojnost, o to, jaký život žijete, jaké máte zkušenosti, jak používáte jazyk i jaké máte znalosti, jsou nepatřičné. Spisovatel/ka je bytostí, která je podobná režisérovi. Nejenže nabízí scénář, casting, dramaturgii, ale i vlastní vidění světa. Proto je potřeba psát to, co cítíte, a to, jak cítíte a vnímáte svět, který vás má číst. Jeník proto radí, aby se psalo divoce, nedisciplinovaně, ryze s vědomím pravidla: „Čím šíleněji, tím lépe.“ A nezapomínejte na to, že holdujete-li látkám, nedávejte si je mimo bezpečí vlastního přístřeší. 

Tak co? Jsi jako Honza K.? Gratuluji. Nejsi jako on? Pojďme společně hledat dále, třeba se  v nějaké další osobě uvidíš jako v zrcadle.

Autor: Gilbert