Stává se ti někdy, že si po přečtení první věty řekneš: „No sakra, chci vědět víc!“ Není to náhoda. První věty bývají totiž důmyslně vystavěný a řídí se určitými „pravidly“. Pro milovníky definic, nějaká stručná by zněla tahle:

Chytlavá první věta v sobě skrývá otázku, tajemství, nebo něco, co čtenáře nutí dozvědět se víc. 

První věta je první dojem, kterej si čtenář z tvýho textu odnáší. První věta je tvoje harpuna. Čtenář má tvrdej krunýř a jen tak se ulovit nenechá. Jedinej úkol první věty je zaseknout čtenáře, přidržet ho natolik, aby chtěl vědět víc, a dal ti tak šanci na první odstavec. Když uspěješ i tam, nejspíš už máš čtenáře chycenýho na celou první kapitolu, kde můžeš několik stran zvesela harpunovat.

Aby tě zbytečně neparalyzovaly „pravidla“ a doporučení, nesnaž se vymyslet dokonalou první větu, když píšeš, ehm, první větu. Později tě napadne 20 jiných vět a 10 jiných začátků.

Pokud už ale máš 9 jiných začátků vyzkoušených, pojďme si říct něco víc. 

Přednostně by první věta měla ve čtenáři vzbudit zvědavost, zaskočit ho zajímavými otázkami, zopakuju zajímavými, protože i věta: Mladík šel do města pro tuříny vyvolává otázky jako „Kdo byl mladík?“ nebo „Proč pro tuříny?!“ ale žádná z nich nejspíš nedonutí čtenáře zvědavostí ohlodat přebal.

První věta je tedy zároveň příslibem. Čtenáři, pojď sem, co na tuhle první větu říkáš? Když budeš číst dál, slibuju ti, že tohle téma rozvedeme, že tyhle postavy poznáš víc, že na tyhle otázky dostaneš odpovědi. Slušnýho příslibu tak můžeme dosáhnout třeba i kontroverzním prohlášením. 

V druhé řadě by první věta měla plnit alespoň jednu (ideálně víc) z následujících funkcí:

1. Přiblížit postavu
2. Nastínit konflikt 
3. Navodit atmosféru
4. Naznačit žánr/téma
5. Představit „hlas“

Že je to slušnej náklad na to, aby ho uneslo pár (desítek) slov? To každopádně. Na následujících příkladech si ukážem, že to není úplně nemožný…

Ihned si klademe otázky jako: „Kdo je muž v černém a proč prchá? Kdo je pistolník a proč muže v černém pronásleduje?“ Přítomnost pistolníka i pouště naznačuje, že žánr se nejspíš bude otírat o western. Věta zároveň nastiňuje hlavní konflikt knihy – souboj dvou postav. Navíc onen muž v černém dodává větě tajemný nádech. Dost práce v jediný větě odvádí Stephen King v prvním dílu Temné věže Pistolník.

„Co? Proč zemřít? Jak věčný život? Kdo je Tyler?“ Hned od první chvíle cítíme, že čteme thriller. Je nám představenej nejen konflikt, kterej se promítá v celé knize – Tyler vs Vypravěč – ale i vzájemnej vztah obou postav. Tyler je z dvojice ten nadřazenej. Ten, kterej říká co a jak dělat. Ten, kterej Vypravěči změní život. To vše vyčteme z první věty Klubu rváčů od Chucka Palahniuka.

Zase ten konflikt! Tentokrát jde o konflikt s obecným přesvědčením. „Proč má vypravěčka pocit, že by dospělí neměli děti víst ke slušnému chování? Co se jí v životě stalo, že takhle uvažuje?“ To je přesně to kontroverzní prohlášení, který přináší jasnej příslib: „Zdá se ti to divný, čtenáři? Čti dál a slibuju ti, že později se mnou budeš svým způsobem souhlasit.“ Tohle všechno v první větě našeptává román Hana od Aleny Mornštajnové.

Větě ubral na údernosti českej překlad, protože v originále zní: Szeth-son-son-Vallano, Truthless of Shinovar, wore white on the day he was to kill a king. Král je v originále posledním a tím pádem i nejúdernějším slovem, přidává nečekanej twist, posouvá význam celé věty dál a zasekává do čtenáře skutečně silnou harpunu – někdo se chystá zabít krále!

Kdykoliv první věta naznačuje, že se postava chystá províst něco nezákonnýho, slibuje tím konflikt – a konflikt je pokrm, kterej čtenářům chutná nejvíc. Čím závažnější, tím lahodnější. Uvedená věta implikuje nejenom žánr, ale hlavně devastující následky plánovanýho činu. Ať už se postavě podaří, nebo ne. Navíc vzbuzuje spoustu otázek: „Proč chce krále zabít? Je to zlej král? Dobrej král? Pomůže tak Szet zemi, nebo naopak? Podaří se mu to? Co s ním bude pak? A proč se oblékl do bílé?“ Příslib budoucích odpovědí dostává čtenář Cesty králů od Brandona Sandersona.

Krásnej příklad uvedení postavy i hlasu. Vypravěč bude nejspíš mladý ranař, který si nebere servítky a čtenář tak může očekávat, že stejným způsobem bude vyprávěna celá kniha Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera.

Hned je jasný, že tohle nebude čajíčková romance z viktoriánské Anglie. Thriller z toho smrdí až za roh. První věta je nabitá tajemnou atmosférou, působí skoro až morbidně. „Proč myslí na její hlavu? Je to fakt myšleno s tím brutálním podtextem? I kdyby ne, není s vypravěčem něco špatně, že zvolil tuhle formulaci?“ Možná není všechno takový, jak se zdá. Stejně jako celá kniha Zmizelá od Gillian Flynnové.

Tady to vypadá, že už se konečně dočkáme toho čajíčkovýho dramatu, a přestože tu nejsou silný otázky ani tajemno (protože se do tohoto žánru nehodí), najdeme tady jasnej příslib. Příslib, že zmíněný téma – ono skálopevné přesvědčení – probádáme, když budem pokračovat ve čtení knihy Pýcha a předsudek od Jane Austenové.

Jediná věta a přitom prozrazuje tolik hned o dvou postavách. Vypravěč, a tedy i hlas knihy, bude podle rétoriky nejspíš vzdělanej, slušnej, možná až trochu škrobenej. Doktor Vlach naproti tomu bude kromě temperamentního nejspíš i svéráznej člověk – o čemž vypovídá jeho neobvyklej příklad. Věta navíc vzbuzuje zvědavost, co přesně bude mít kavárna, člověk a mísa koblih společnýho. Odpoví vám Saturnin od Zdeňka Jirotky.

Vidíš, že vybraný příklady plní jen některý ze zmíněnejch pěti funkcí. Snaha procpat do první věty všechny může dopadnout jako polívka, do které se rozhodneš přidat všechny druhy koření. Jednotlivě chuť obohatí, v kombinaci s jinýma oslní, všechny dohromady ale nejspíš vyústí v pěknou srajdu.

Každopádně si ale všimni, že všechny věty mají společnej důraz na konci. Několik z nich dokonce útočí až posledním slovem, který dává celé větě nový význam. Čím překvapivější, tím silnější útok. 

Tak neváhej, seřiď si harpunu a útoč!

Jaká harpuna ulovila naposledy tebe? Máš nějakou oblíbenou? Vystřel ji do komentářů!

Další tipy najdeš na instagramovým profilu @klub_psacu.

Autor: Petr z Klubu psáčů