Proč tolik psáčů selhává právě v uvozovacích větách? Dialog bývá obvykle tou nejoblíbenější částí textu. Stránky sviští, postavy ožívají, příběh odsýpá. Dobrý dialog by měl v prvé řadě hladce plynout. Uvozovací věty jsou pak nutné zlo, a pokud se nějaké můžeš vyhnout, udělej to. Když už musíš nějakou použít, sahej po té nejjednodušší.

Přece nechceš, aby se čtenář musel ke tvým slovním přestřelkám, vtípkům a hláškám prosekávat přes houštiny uvozovacích vět, ne?

Vyzní ti líp tohle?

„A tvoje jméno?“ vyzvídala řidička taxíku.

„Butch,“ odvětil stroze.

„Butch… Co to znamená?“ zeptala se s úšklebkem.

„Jsem Američan, naše jména hovno znamenaj,“ odpověděl Butch.

Nebo tohle?

„A tvoje jméno?“ vyzvídala řidička taxíku.

„Butch.“

„Butch… Co to znamená?“

„Jsem Američan, naše jména hovno znamenaj.“

Vsadím se, že dialog si dostatečně představíš i v druhé, kratší variantě.

Čtenář totiž nepotřebuje vědět, že…

…Butch odpověděl stroze. Je to zřejmé z jednoslovné odpovědi.

…se taxikářka zeptala s úšklebkem. Není to důležité.

…Butch odpověděl. Je to očividné z textu.

Jasně, dialog by měl být v prvé řadě přehledný. Jakmile musí čtenář počítat řádky, aby zjistil, kdo co řekl, je něco špatně. Vždycky je ale lepší snažit se mluvící rozlišit přímo v dialogu, což můžeš udělat:

• Oslovením (s tím to nepřeháněj, protože ani v běžné řeči neoslovujeme často).
• Koncovkami: V češtině máme výhodu – disponuje totiž slovy, která mají v ženském rodě jiné tvary. Pokud jde o rozhovor muže a ženy, můžeš přímou řeč napsat tak, že věty rozlišíš právě s pomocí koncovek. Určitě je to dobrý obchod, pokud se tímhle zbavíš uvozovací věty.
• Kontextuální rozlišením: Když štamgast přichází k hospodskému u pípy, je jasné, kdo tady říká: „Tak co, dneska zase desítku?“
• Charakteristickou mluvou postav: Má jedna z postav výrazný „hlas“? Pravidelnou hlášku? Jiný přízvuk nebo koncovky? I tohle poslouží jako rozlišení. 

Všeho s mírou. Přehnané prosekání každého dialogu zas může působit, jako že se postavy baví ve vakuu. Základ ale zůstává stejný. Čtenář obvykle chce, ať píšeš co nejúsporněji. Neztrácej jeho čas.

Pojďme se podívat na různé přístupy k uvozovacím větám v příkladech.

Příklad 1 (čarodějka se sklání k dívence na lesní cestě):

„Ukaž mi koleno, malá.“
„Nejsem malá.“
„Ach, omlouvám se. Ale nějaké jméno jistě máš?“
„Mám. Jsem… Ciri.“
„Těší mě. Pojď blíž, Ciri.“
„Nic mi není.“
„Chci se na to nic podívat. Hm, to jsem si mohla myslet – to tvoje nic vypadá docela jako roztržená nohavice a do živého masa sedřená kůže. Stůj klidně a nevrť se.“
„No dobře… Auuu!“
Čarodějka se zachichotala a otřela si o bok dlaň svědící po zakletí. Dívenka se shýbla a prohlížela si koleno.
„Óóó,“ podivila se. „Už to nebolí. A rána zmizela… To jsou čáry?“
„Uhodlas.“
„Ty jsi čarodějnice?“
„Uhodlas. Ovšem dávám přednost označení čarodějka. Aby se ti to nepletlo, oslovuj mne radši jménem. Triss, prostě Triss. Pojď, Ciri. Dole čeká můj kůň, pojedeme na Kaer Morhen spolu.“

Všimni si, že v celém bloku textu jsou jen dvě věty mimo dialog. Jak emoce, tak popisy akcí postav lze vložit přímo do rozhovoru a čtenář dokonale ví, kdo co říká, jak to říká a co při tom dělá. 

Tuto techniku rád používal Andrzej Sapkowski ve své sáze Zaklínač. Zmíněný příklad najdeme ve třetím díle Krev elfů.

Příklad 2 (Frank se ptá Nicka):

„Vzpomínáš si na ty svý ošklivý psy?“

„Jasně, měl sem tři.“

„Už nemáš. Trent Preston ti včera dva vzal. Tvůj otec byl nadšením bez sebe. Trent bude mít jednoho pro Sheeni a druhýho pro tu svou holku Apurvu.“

TRENT PRESTON MÁ NAŠE DÍTĚ LÁSKY! MÝHO VĚČNÝHO POUTA S SHEENI SAUNDERSOVOU SE NYNÍ ZMOCNIL NEPŘÍTEL! TAK TO JE TA ÚPLNĚ POSLEDNÍ KAPKA!

„Nicku, co se to stalo? Seš úplně zelenej!“

I tady vidíš, že je popis hrdinovy emocionální reakce převeden do dialogu. Když napíšeš rovnou, že Nick bublal zlostí, ztratíš komičnost poslední věty z příkladu, který pochází z knihy Mladík v exilu – třetího dílu série Mládí v hajzlu od C. D. Paynea.

Příklad 3:

Byl ste ve Vietnamu?

Jo. Byl sem ve Vietnamu.

Já taky.

A co? Takže sme jako kámoši?

Sloužil sem u zvláštních jednotek.

Myslim, že si mě pletete s někym, koho zajímá, kde ste sloužil.

Někdy se autoři obejdou jak bez uvozovacích vět, tak i bez uvozovek. Jde o záležitost stylu, který by však měl zapadat do celkového kontextu díla. Přestože Tahle země není pro starý patří k přístupnějším dílům Cormaca McCarthyho, obecně jeho knihy platí za náročnější, přemýšlivou, až filozofickou četbu. 

Příklad 4 (žena v hotelovém pokoji se ptá může):

…

„Dovolíte mi jednu osobní otázku?“

„Jistě.“

„I takovou, řekněme, hodně osobní?“

„Cokoliv, pokud vám na to dokážu odpovědět.“

„Máte ho hodně velkýho?“

Pootevřel ústa, přivřel oči a na okamžik se na ni zadíval. Jako by nevěřil vlastním uším. Aomame se ale tvářila vážně. Nevypadalo to, že žertuje. Její pohled to říkal jasně. 

„No víte,“ odpověděl smrtelně vážně, „já vám ani nevím. Asi normálního. Když se mě takhle najednou ptáte, ani netuším, co na to říct…“

„Kolik vám je let?“ zeptala se.

„Minulý měsíc mi bylo jedenapadesát,“ přiznal muž nejistě.

„Myslí vám to bez problémů, na světě jste jedenapadesát let, děláte normální práci, máte i jachtu – to fakt ani neumíte posoudit, jestli máte většího, nebo menšího, než je společenskej průměr?“

„No, řekneme, že mám možná trochu většího,“ řekl po krátké úvaze, jako by se mu do toho moc nechtělo.

„Fakt?“

„Proč vám to dělá takovou starost?“

„A kdo tvrdí, že mi to dělá starost?“

„To samozřejmě nikdo netvrdí,“ poposedl muž na barové stoličce trochu dozadu. „Jen to vypadalo, že jsme na to narazili jako na problém.“

„To vůbec problém není, ani trochu,“ řekla Aomame s jistotou. „Já osobně mám prostě radši větší, víte? Myslím vizuálně…“

…

…„Je prostě velký tak přiměřeně.“

„A nelžete mi takhle náhodou?“

„Vy myslíte, že bych si tím nějak pomohl?“

„Hm, a co kdybych se přesvědčila sama?“

Nepodceňuj čtenáře ani jeho inteligenci. Spoustu situací si raději domyslí a představí po svém. Nevyžaduje každý mimický pohyb. V příkladu jsou popsané pouze nutné aspekty – nejistota muže, vše ostatní je ponecháno čtenáři k domyšlení. Tento ideální balanc ve využití uvozovacích vět najdeme v 1Q84 od Haruki Murakamiho. 

Takže kdy dialog označovat? 

• Když je třeba rozlišit, kdo říká co, a zároveň nemůžeš použít žádnou z možností výše.
• Když postava vykoná kontextuálně důležitou akci (otevírá dveře, přichází blíž, nabíjí pistoli…).
• Když potřebuješ vyjádřit emoci, která není zřejmá z kontextu (úder do stolu, sklopení zraku, zašoupání nohou…).

Zamysli se, jaký styl se ti líbí nejvíc a zároveň zapadá do tvého textu. Nemusíš se uvozovacích vět bát a vyhýbat se jim obloukem, ale umisťuj je s rozvahou. Pamatuj, že nejlepší uvozovací věta je žádná uvozovací věta.

Další tipy najdeš na instagramovým profilu @klub_psacu.

Autor: Petr z Klubu psáčů