Paní Bovaryovou autora Gustava Flauberta, nejoblíbenější román Milana Kundery, jsem po zkušenosti s pány Bouvardem a Pécuchetem téhož autora dlouho odkládal. Možná jsem byl příliš zmlsaný seriálovým provedením mistrů Horníčka a Sováka, možná jsem jej nečetl ve vhodném životním období, každopádně mi v knize přišli k uzoufání nudní. Celá ta léta jsem si ovšem říkal, co na té paní Bovaryové Milan Kundera může mít? Je to záletnice jako on? To by mu přece nemohlo stačit. Ponořil jsem se tedy do četby a dobře jsem udělal. Rozsahem nevelké mistrovské dílko je nádhernou studií lidské povahy a také, a to především, tragédií jedné osoby. Touto osobou ovšem není paní Emma Bovaryová!

Je smutné, že se za hlavní poselství románu většinou pokládá její osud. Troufnul bych si tvrdit, že autor nic takového neměl v úmyslu. Emma Bovaryová je pouhým prostředníkem, chcete-li zrcadlem, ješitnosti a netečnosti všech okolo. Někteří (jako lékárník) jsou takoví vědomě, jiní (jako pan Bovary) jsou takoví, protože nemohou a neumí jinak. Manická, hysterická, labilní, zcela do krajnosti dovedená paní Bovaryová má toto vše osvětlit. Vždyť ani její do krajnosti dovedené jednání nevytrhne nikoho z letargie. Všichni jsou neustále stejní, zajetí v kolejích, ze kterých nemíní vystoupit, i když jde o samotný osud člověka. Jak aktuální je toto téma i dnes. 

Mladý pan Bovary se žení, a ne jen jednou

V náznacích vylíčená povaha pana Bovaryho, který se nechal ovládat matkou, z čehož nikdy nevyrostl, je povahou slabého muže. Ačkoliv sám vidí, že na studia medicíny nemá, nucen ne svou ctižádostí, ale ctižádostí své maminky, tu více, tu méně pilně studuje. Zkoušky sice neudělá, ale maminka mu zajistí opravu. Pan doktor je na světě. Neštěstí jeho poddajné povahy a neumětelství lékařského odnese v knize jen jediný člověk, podomek s chromou nohou, o kterou kvůli ponoukání baziliška lékárníka a přílišné sebedůvěře pana Bovaryho nakonec přijde. O jiných případech se nedozvíme, pan Bovary může tedy býti průměrným lékařem. Bohužel pro něj je ale jistě podprůměrným manželem.

Jeho první domluvené manželství s jistou vdovou netřeba rozsáhleji popisovat, i když už zde se vyskytují náznaky jeho nudné povahy slabého či snad slaboduchého muže bez vlastního názoru, bez vlastní touhy, bez vlastních potřeb. Jednou jedinkrát se mu podaří překročit svůj stín, a to když získá svou druhou manželku, ústřední postavu románu, Emmu. Je to poprvé a naposledy, kdy ho vidíme po něčem toužit, o něčem snít a snad i milovat. O jeho vztahu k budoucí dceři se ovšem nedozvíme téměř nic. Jakoby ani nijaký nebyl.

Neštěstí ve štěstí paní Emmy

To paní Emma Bovaryová je touhy plná, snad nic jiného nemá, než po něčem toužit. Touží, alespoň ze začátku, trochu, po panu Bovarym. Po stěhování do městečka na venkově, které mělo přinést manželství vzpruhu a žár, dojde k opaku. Paní Bovaryová nechá propuknout své pravé povaze, nechá naplno vyniknout své toužení po dobrodružství lásky. Je jí zmítaná odshora dolů, zleva doprava, nemá stání, o nic jiného se nestará, nestará se ani o svou jedinou dceru. A zde je možno nalézt nejtragičtější postavu celého románu. Zatímco všichni ostatní mají ve svém životě na výběr, kudy se vydají, Bertička na výběr nemá. Je zmítána sebestředností své matky, netečností svého otce, a to až do nejhorřčejšího konce.

V hesle na Wikipedii dcera Berta není ani zahrnuta mezi postavy. Je to až symptomatické a navýsost smutné, jak málo se změnil pohled na dítě jako na něco nepodstatného, co si snad ani nezaslouží pozornost, protože teď prožívají dospělí. Prožívala i paní Bovaryová. Dceru dala kojné a oddávala se milostným rozkoším, románkům, tu s mladíčkem z města, tu se statkářem, známým svůdcem. K dceři se obracela jen ve chvílích, kdy ji zradili milenci. Otec se jako tažný kůň věnoval své profesi a holému přežívání. Jak smutný byl osud tohoto všemi opomíjeného tvorečka.

Příběh spěje do finále (SPOILER ALERT!!)

Paní Bovaryová se nakonec v záchvatu své choroby, dnes bychom snad mohli odhadovat emoční nestabilitu v kombinaci s histriónstvím, rozhodne spolykat jed. To vše ve chvíli, kdy ji opouští milenec, její manželství a rodinný život spěje kvůli jejím touhám finančním, absurdnímu zadlužování a nezřízenému nakupování k naprostému krachu. 

Neumírá hned, naopak, trpí mnoho hodin a dní, ale nikdy nezalituje. Snad se i rozloučí s dcerou, ale i toto rozloučení má hořkou pachuť neupřímnosti. Do sebe a svého utrpení zahleděný člověk, který nikdy nemiloval, ale vždy jen toužil, nemůže mít nikdy rád.

Paní Bovaryová umírá, nedlouho po ní umírá i pan Bovary, malá Bertička je na světě skoro sama. Chvilku žije s babičkou, matkou pana Bovaryho, ale i ta brzy zemře, jakoby autor chtěl utrpení vystupňovat do krajnosti. Rodina nic nemá, Emma Bovaryová přišla o veškeré rodinné jmění, a tak Bertička končí u své chudé tety a již od mala se musí živit těžkou prací. Nikdy nemilována, sama na světě.

Co říci závěrem?

Zde by mohl navázat Charles Dickens. V řadě jeho románů přece najdeme toto smutné téma, hrdina sirotek se musí vypořádat se světem. U nás nejznámější dítko i román Oliver Twist, nebo třeba klasické Nadějné vyhlídky, tam všude se opakuje tento smutný motiv. Ale tuto všemi opomíjenou postavu by asi ani pan Dickens již stejně nezachránil. S tím, co měla Emma dáno od rodičů do vínku, se nejspíš nemohla mít nikdy ráda a její osud by byl ještě tragičtější než osud její matky.

Snad jednou se dočkáme doby, kdy děti budou slyšeny a jejich názory a potřeby přijímány na roveň dospělých. Kdy nebudou přívažkem, nýbrž vítanou radostí do života. Kdy na nich nebude vynucována absurdní autorita od lidí, kteří ji naprosto nemají. Snad jednou budou mít všechny děti možnost vyrůstat v láskyplném a život naplňujícím prostředí. Takové je dle mého opomíjené poselství tohoto románu.

Autor: Honza