Milí přátelé Elišky Krásnohorské, vítám vás u třetího dílu našeho měsíčníku. Minulý měsíc jsme se věnovali počátkům sporů mezi ruchovci a lumírovci. Vysvětlili jsme si podstatu rozepří a zjistili jsme, jakou roli v nich zastávala Krásnohorská (viz https://www.literarnihysterie.cz/eliska-krasnohorska-jako-literarni-kriticka-ii-cast/). Dnes budeme v tomto tématu pokračovat, a aby toho nebylo málo, zapojíme do sporů r + l také Vítězslava Hálka.

Obě skupiny přitvrzují

Spory mezi ruchovci a lumírovci se pomalu začínaly stávat folklorem české literatury. Koncem 70. let se vůči sobě více vyhraňují periodika Osvěta (Krásnohorská, Ferdinand Schulz) a Lumír (Sládek, Vrchlický). Vrhají proti sobě nože (obrazně řečeno, samozřejmě) a přitvrzují slovník – to platí zejména pro lumírovce, kteří se nevyhýbali poznámkám typu šosáci, pedanti nebo staré panny. Od lumírovců se Krásnohorská bohužel dočkala řady nepěkných přívlastků, které přesahovaly úroveň literatury a byly spíše osobního rázu. Ještě po několika letech ji tyto výpady mrzely.

Co s Hálkem?

Spory mezi oběma skupinami dosahují nejvyšší intenzity v roce 1879 – rozbuškou pro další konflikty se tentokrát stává jméno Vítězslava Hálka. Musím zmínit, že „spor o Hálka“ měl poněkud bizarní pozadí. Všechno to nezačalo ničím jiným než článkem. V Revue Slave (jednalo se o varšavské periodikum) otiskli text Soběslava Pinkase. Pinkas byl profesorem kreby na vyšší dívčí škole v Praze a z Hálkova díla nebyl úplně nadšený. Možná si teď říkáte, jak mohl text nějakého profesora „výtvarky“ ještě více rozvířit vody na poli české literární kritiky? Stalo se totiž něco naprosto nečekaného! Mezi lidmi se začalo proslýchat, že skutečným autorem článku není nikdo jiný než nám dobře známý Vrchlický. Krásnohorská tuto domněnku odmítla akceptovat a za autora považovala pouze Pinkase. Stín podezření se však nevytratil. Eliška chtěla na (možná Pinkasův) článek reagovat, a tak uspořádala přednášku v Umělecké besedě. Přednáška měla úspěch, Krásnohorská obhájila Hálka jako autora, nicméně někteří posluchači byli stejně více zaujatí „pikantními“ drby.

Vrtochy intelektuálů

Po přednášce si vzal slovo básník Rudolf Pokorný, který se zeptal předsedy literárního odboru Umělecké besedy Františka Dvorského, zda ví, kdo je skutečným autorem článku. Dvorský účastníkům přednášky velmi neopatrně sdělil něco v tom smyslu, že „je veřejným tajemstvím, kdo je skutečným autorem“. Krásnohorská vstoupila do dialogu mezi oba pány a kategoricky odmítla, že by za autora textu považovala někoho jiného než Pinkase. Škoda však již byla napáchána. Rozzuřený Pinkas totiž vyzval příliš upřímného Dvorského na souboj, ke kterému naštěstí nedošlo. Dvorský nebyl na rozdíl od Pinkase „bojovný“ typ, a tak souboj odmítl. Společenské kruhy se mu sice dlouho vysmívaly, nicméně přežil. Nebohá Krásnohorská pak musela na oplátku při každém setkání s Pinkasem přetrpět pohled na jeho vypláznutý jazyk. Tato situace krásně ilustruje dobovou literární atmosféru – člověk by neřekl, že i takto dětinsky se můžou chovat intelektuálové.
Eliška Krásnohorská se obhajoby Hálka nevzdala. Ještě v témže roce publikovala v Ženských listech článek Vítězslav Hálek – po smrti odsouzen. Hálka vnímala jako velkého básníka, jehož díla „žijí“ mezi lidmi, protože jeho básně jsou často zhudebňovány.

Spory utichají

Na počátku 80. let 19. století vyostřené spory mezi ruchovci a lumírovci pomalu utichají. Proč? Lumírovci alespoň částečně upravili svůj program, ruchovci z Osvěty již lumírovce tolik nenapadali a obě skupiny už byly patrně také unavené. Eliška Krásnohorská sehrála ve sporech mezi ruchovci a lumírovci zásadní roli. Obhajovala koncept „umění pro život“, nechtěla, aby se česká literatura odtrhla od lidových vrstev – z toho důvodu měla strach z cizích exkluzivních motivů, které milovali lumírovci. Přesto cizí – západní literaturu nezavrhovala.
V příštím díle již opustíme ruchovce a lumírovce. Zaměříme se na 80. léta 19. století a zjistíme, jak vypadala kritická činnost Krásnohorské v tomto desetiletí.

Autor: Míša Nevřivá
Kresba: Lenka Nevřivá