Blog

Utíkej, Vladimire, utíkej, honí tě bolševik divokej aneb motiv pronásledování a stínů v díle Vladimira Nabokova

autor: | 11. 3. 2024 | Ostatní

Bichle o téměř čtyřech stovkách stran, nejslavnější dílo Vladimira Vladimiroviče Nabokova – Lolita, se mnou putovala (kdesi v kufru, hned vedle modrých plavek s bílými puntíky) na dovolenou do Bulharska. Pamatuji si, jak mě příběh do tohoto románu vtáhl a nechtěl pustit. Ležela jsem tehdy, ve svých šestnácti letech, přikovaná k lehátku a v oněch zmíněných plavkách a červených slunečních brýlích jsem se, byť už trochu za zenitem, snažila vcítit do jedné z hlavních postav. Dnes už vnímám obsah těchto stránek úplně jinak, ale už tehdy mě překvapilo, jak jsem jím byla zasažena. Ještě větší překvapení mě ovšem tenkrát čekalo po návratu z dovolené domů, když jsem, naivní a lačná po kulturním obohacení v podobě filmu z roku 97, na jednom nejmenovaném úložišti naťukala do kolonky „hledat“ heslo Lolita

Ať už totiž Nabokov chtěl nebo ne, jméno Lolita, stejně jako označení nymfička, nabylo plnohodnotného významu a stalo se běžným termínem označujícím „sexuálně atraktivní a předčasně vyspělou dívku“. I kvůli tomuto kontroverznímu obsahu románu měl Nabokov velký problém s jeho vydáním a kniha následně vyšla až v nakladatelství zabývajícím se primárně pornografií. To ale hodně předbíhám. 

Píše se rok 1922 a na politickou konferenci v Berlíně vtrhne banda ruských pravicových monarchistů. Cílem jejich útoku má být ruský liberálně-demokratický politik a zakladatel Konstitučně demokratické strany Pavel Nikolajevič Miljukov. Vlastním tělem ho ale před kulkou a jistou smrtí ochrání jeho přítel a podobně politicky smýšlející kolega – Vladimir Dmitrijevič Nabokov, otec světově známého spisovatele. Sám na místě umírá.

A proč že vlastně začínám vyprávění o jednom z nejúspěšnějších rusko-amerických spisovatelů takto vratkým oslím můstkem? Pokud bych hned na úvod prozradila, že se Vladimir Nabokov narodil do zámožného šlechtického rodu a že jeho matka byla dcerou bohatého obchodníka se zlatem, možná by to v mnohých vyvolalo mylný dojem, že si žil jako v bavlnce. Pravda je ale taková, že tomu tak často nebylo. Po spokojeném dětství totiž kromě tragické ztráty otce Nabokov zažil také mnoho okamžiků, kdy byl nucen utíkat. Utíkal často a utíkal daleko. 

Jak se vlastně Vladimir společně s otcem ocitl v Berlíně, když pocházel z Petrohradu? Odpověď se celkem nabízí. Nabokov se narodil na přelomu století, konkrétně roku 1899, přičemž celé první desetiletí dvacátého století se tehdy v Rusku neslo ve znamení hospodářské krize, ke které mimo jiné vedly propastné rozdíly mezi chudinou a zbytečně bohatou úřednickou vrstvou. Kratičká změna pak nastala roku 1917, kdy abdikoval Mikuláš II. a z Ruska se stala demokratická republika. Vladimirův otec byl tehdy jedním ze zakladatelů Ústavní demokratické strany a vstoupil do prozatímní vlády. Jenže demokratické zřízení v Rusku je něco jako domeček z karet uprostřed rozbouřené krajiny. A taky šlo stejně rychle k zemi. To když se kolem něj s dusotem prohnalo stádo bolševiků. Další kroky Nabokovových tedy po svržení prozatímní vlády směřovaly na Krym, následně do Londýna, kde Vladimir i s o rok mladším bratrem Sergejem studovali univerzitu v Cambridge, a později do Berlína, protože náklady spojené s životem v Anglii byly vysoké.

Ale ani Německo nebylo pro rodinu Nabokovových cílovou stanicí, nýbrž pouze mezizastávkou. Zatímco vdova Jelena Ivanovna Nabokovová se po tragické události společně se svými třemi mladšími dětmi Olgou, Jelenou a Kirillem odstěhovala do Československa, její nejstarší syn Vladimir v Berlíně zůstal, avšak jen dočasně, pouze do roku 1937. Tou dobou už byl totiž ženatý s Věrou Slonimovou, resp. Nabokovovou, Ruskou židovského původu, a je vám asi jasné, proč museli i s malým synkem Dmitrijem z Německa tak narychlo zmizet. Fašistický režim je nejprve vyhnal do zdánlivého bezpečí Paříže, ale Evropu museli nakonec tak či tak opustit o tři roky později, když v Hitlerově nenažraném chřtánu skončila i Francie. 

Vladimir s Věrou se nakonec usadili ve Spojených státech a do Evropy, konkrétně do Švýcarska, se Nabokov vrátil až roku 1960. O sedmnáct let později zde zemřel a je zde také pochován. 

Sami se teď zkuste zamyslet nad tím, jak byste se cítili, kdybyste (ne z vlastní vůle) tolikrát za svůj život museli zabalit vše, co máte, a v jiné zemi, nebo dokonce na jiném kontinentu se z toho zas a znova pokoušeli vytvořit domov. I Vladimira to velkou měrou ovlivňovalo a otisklo se to mimo jiné i v jeho dílech. Motivy jako pronásledování, bezdomoví, všudypřítomný stín, či dokonce smrt jsou jen několika málo příklady. Jeho díla jsou často protkána jakýmsi rozkladným prvkem, který požírá jeho postavy zevnitř či zvenčí. V románu s názvem Lužinova obrana je například hlavní postava Alexandra Ivanoviče Lužina sužována výjevy šachových kombinací, což ji celkem pochopitelně dovádí k šílenství. Hermana Karloviče z knihy Zoufalství zase pronásleduje utkvělá představa, že dokáže spáchat dokonalý zločin, no a starý známý Humbert Humbert trpí tím, že ho sexuálně přitahuje nezletilá dívka. Příkladem toho, kdy jinak morálně čistou postavu zase zvenčí ničí prohnilý totalitní systém, je pak například román Ve znamení levobočka.  

Většinu svých postav Nabokov zároveň nechává trýznit samotou, ačkoli jsou často v obklopení svých nejbližších. Zůstávají samy se svými psychickými poruchami, které je vedou do záhuby. 

Abych ale nekončila článek o jednom z nejznámějších autorů 20. století takhle depresivně, chtěla bych podotknout, že Nabokovova inspirace často vyplývala i z pozitivních, ba dokonce radostných vzpomínek, o něž se postarali jeho milující rodiče. Jak už bylo řečeno, Vladimir Dmitrijevič Nabokov byl demokrat, který se snažil o vytvoření ústavy i zavedení všeobecného volebního práva a bytostně nesnášel diskriminaci Židů a homosexuálů. Byl zkrátka mužem, na nějž mohl být jeho syn hrdý. Mimo to měl Vladimirův otec (přiměřenou) vášeň pro šachy, a když mi dovolíte mírnou odbočku, prozradím, že náruživým šachistou je také prasynovec Vladimira Nabokova – Vladimír Petkevič, který žije v České republice a který je potomkem výše zmíněné sestry Olgy (provdané Petkevičové), jež se odstěhovala spolu s matkou a dalšími sourozenci do Prahy. Vladimirova matka Jelena zase v našem spisovateli od mala probouzela cit pro kreativitu, tvořivost a představivost a byla to právě ona, kdo v něm pěstoval lásku k motýlům. Kromě literatury totiž byla Vladimirovou vášní také lepidopterologie. 

Ať už se tedy řadíte k těm, podle nichž je osobnost autora neodmyslitelně spjata s jeho díly, nebo ne, určitě se nakonec všichni shodneme v tom, že nám po sobě Vladimir Nabokov zanechal úžasná umělecká díla v podobě svých románů, která i po tolika letech zůstávají (a snad ještě dlouho zůstanou) nesmrtelná.

Autor: Nelly Rubešová
Koláž: Adel

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

Útěk ze sociálního vězení

Útěk ze sociálního vězení

Díla současných francouzských autorů, kteří se těší velké pozornosti a zasloužené popularitě, jsou považována za velmi osobitá, otevřená a upřímná. Annie Ernaux (držitelka Nobelovy ceny za literaturu), Didier Eribon a Édouard Louis odhalují ve svých povětšinou...

Když knihomolové vybírají jméno pro holčičku

Když knihomolové vybírají jméno pro holčičku

A je to tu… Před pár měsíci jste si při zpozorování dvou tenkých čárek na testu uvědomili, že se vám navždy změní život. Když už se s novou skutečností srovnáte a pomalu se začnete připravovat na nové „my“, čeká vás ještě jeden důležitý úkol. Vybrat tomu malému...

„Wolkeroviny“ aneb Jiří Wolker bude mít narozeniny

„Wolkeroviny“ aneb Jiří Wolker bude mít narozeniny

Jiří Karel Wolker, který poprvé vykoukl na svět 29. března 1900, by v letošním roce oslavil své 124. narozeniny. Ale kdo to vlastně byl? Co se skrývá za jménem Jiří Wolker? Jeho dílo je jasným důkazem toho, že pravá genialita často zůstává neodhalená, skrytá pod...