Jiří Karel Wolker, který poprvé vykoukl na svět 29. března 1900, by v letošním roce oslavil své 124. narozeniny. Ale kdo to vlastně byl? Co se skrývá za jménem Jiří Wolker?

Jeho dílo je jasným důkazem toho, že pravá genialita často zůstává neodhalená, skrytá pod rouškou neuznané skromnosti a mladické nerozvážnosti. 

Wolkerovy básně nám ale mohou připadat tak čerstvé a nadčasové, že bychom mohli s klidem tvrdit, že si přes den vyrazil na procházku, zašel do kavárny na espresso a přečetl si, co je na twitteru nového. Jeho díla překypují emocemi, které byste jen stěží našli v nějakém nezajímavém bestselleru.

Jeho dílo je jako zrcadlo, do nějžse můžeme dívat a uvědomit si, že i když se nám řada věcí nepovede a svět nám hoří pod nohama, můžeme i nadále zůstat kreativními a vášnivými. A ono skutečně, to je poučení, které dnes tolik potřebujeme. Neměli bychom strkat hlavu do písku po prvním, druhém nebo dvacátém neúspěchu. Wolker nám svými básněmi říká, že život je o něčem jiném než o zbabělém útěku. 

Ale nebojte se, že by se stal naší další současnou literární ikonou. Ne, Wolker si vystačí se svými loajálními fanoušky, kteří ho ctí v kultu moderního českého umění. Pro většinu populace je však jeho dílo stejně exotické jako kyselé okurky s nutellou. 

Wolkerův život byl plný dobrodružství až do chvíle, kdy do jeho života zasáhla nemoc. V mládí byl skautem. Zápisky ze skautského tábora, který absolvoval, dokonce vyšly jako samostatná kniha.

„Seděl jsem u hasnoucího ohně, jenž probleskoval jen chvílemi zpod hustého popelového povlaku. Nad hlavou tiše šuměly mi větve a setřásaly smutně neviditelné krůpěje, melancholicky pleskající o rozvlhlou lesní prsť. Byla ještě tma a ráno dalo se jen tušit v těch hlubinách rozplakaného lesa. Nade mnou plula oblaka…“

Bojoval s nemocí i s vlastním pesimismem. Ten je ale svým způsobem pochopitelný. Když se totiž z chlapce stane muž a musí se vrhnout do světa dospělých, může hotento přerod značně rozhodit. A jako každý spisovatel i Jiří Wolker prolínal svůj prvopočáteční nalezený smysl života do svých děl.

Host do domu (1921) je typickou přehlídkou mladického života. Chlapec, který se zamiluje, má zlomené srdce, ale útěchu hledá v těch nejobyčejnějších věcech. Jezdí na prázdniny za babičkou a dědečkem, cítí se neohrožený, život by nemohl být lepší.

A pak přišel strmý pád. Jiří Wolker onemocněl. Tuberkulóza začala po malých částech rozežírat jeho duši a zahryzávala se do každé buňky jeho mladého těla. 

V ten čas vznikla jeho nejuznávanější sbírka Těžká hodina (1922).

Sbírka načichlá proletářskou tvorbou. Hlavním tématem byla sociální problematika a touha zničit starý svět. Zmítá se v ní nespravedlnost lidských osudů, častým námětem je smrt. 

Všechny Wolkerovy básně obohacené o dopisy, které adresoval své milé v době, kdy se jezdil léčit do Vysokých Tater, najdete v knihovnách pod názvem Do boje, lásko, leť.

Ne nadarmo se říká, že ti, již jsou milováni bohem, umírají mladí. Nejen Mozart, ale i Jiří Wolker dostál tomuto rčení.

Když už věděl, že se poslední chvíle jeho života blíží, napsal si svůj vlastní epitaf. 

„Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh’ srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.“

Myslím, že za dvacet čtyři let toho tenhle mladík zvládl víc, než si i on sám myslel. Skromný génius, který by teď dost možná napsal na svůj instagram:

„Dnešní nálada: Mračno s průtrží emocí. #dneskapíšu #jarnídepka“

Tak mu tam hoďte pomyslný lajk, přečtěte si jednu z jeho sbírek. Ale pozor, jeho díla mohou sloužit jako májový déšť, mohou pohladit, ale pokud na ně nejste uvnitř připraveni, dokážou vás pořádně promáčet.

Autor: Eliška Kudláčková