Je velmi pravděpodobné, že vaše první asociace k osobě geniálního českého literáta Karla Hynka Máchy bude zřejmě: Máj, pak dlouho nic, po čemž může následovat pár střípků z učebnic literatury. Z pera výjimečně nadaného Máchy však vzešlo mnohem více pozoruhodných počinů, jako jsou třeba román Cikáni nebo historická próza Křivoklad. Celé Máchovo dílo je propojeno obdivuhodnou sítí motivů, což by si žádalo zvláštní prostor pro rozbor. Účelem této minisérie je ovšem setkání s osobou Karla Hynka Máchy tváří v tvář, a to rovnou 6×.

Vlastenec

Během svých studijních let Mácha trávil čas četbou např. Slávy dcery, jejíž autor, Jan Kollár, byl známý představitel panslavismu↓. Dále měl v oblibě Rukopis královédvorský (později věda odhalila, že se jedná o falsifikáty), Hájkovu kroniku a Krameriovy spisy. Četba nejen těchto vlastenecky orientovaných textů v Máchovi budila mimořádné vlastenectví, je však nutné podotknout, že více než svému národu byl Mácha oddán své vlasti. Doslova vlastenecká oddanost a vědomí individuality nás všech jsou důvody, proč bývá Mácha v učebnicích označován za představitele subjektivního romantismu, nikoli toho vlasteneckého, jehož přední tváří byl Máchův současník Josef Kajetán Tyl.

Poutník

Vzhledem k informacím výše vás jistě nepřekvapí, že Mácha byl nadšeným poutníkem. Zájem o české dějiny a fascinace českými hrady jsou zřejmě hlavní hnací síly, které Máchu nutily opustit město pokaždé, kdy to bylo alespoň trochu možné. Přestože byl Mácha výraznou osobností své společnosti, zalíbení v ní nenalézal. Mladý přemýšlivý Mácha měl ve své hlavě množství otázek, jejichž odpovědi nalézal pouze v matce přírodě, v kolébce naší vlasti tak, jako je zde nalézá májový Vilém.

V Máchových denících se nachází oddíl s nápisem Hrady spatřené, v němž si důkladně eviduje, jaké hrady navštívil (spatřil téměř 90 hradů) a jak vypadaly. V některých případech Mácha doplňoval popisy hradů i jejich obrázky. Mezi Máchovy oblíbené kouty naší vlasti patří okolí Doks, Kokořínsko a Velký Dokeský rybník, který byl v roce 1961 oficiálně přejmenovaný na Máchovo jezero. Za zmínku stojí, že Mácha spolu se svým přítelem Antonínem Strobachem podnikl 6týdenní cestu do severní Itálie. Denně ušli až 60 km.

„Člověk dobrého srdce a zlé hlavy.“

– Mácha sám osobě v rozmluvě s blízkým přítelem Karlem Sabinou

Herec

Mácha hrál jako ochotník v Kajetánském a Stavovském divadle. Oplýval neobyčejnými rétorickými schopnostmi, které ho přímo předurčovaly k hrdinským rolím, po nichž jako ctižádostivý mladík urputně toužil. Právě do nich totiž mohl promítat své heroické „já“, které se méně či více hlasitě ozývá také z jeho díla. S udělenými rolemi byl Mácha často nespokojen, protože byly zkrátka nižšího charakteru, než si představoval. Tyl, který stál v čele Kajetánského divadla, byl příznivcem her salonního typu, které se přizpůsobovaly obecnému vkusu. Mácha se domníval, že chtějí-li do divadla přilákat lidové publikum, tudy cesta nevede. Proto mezi těmito dvěma významnými muži docházelo k roztržkám, které vyústily v Máchův odchod z divadla (zřejmě leden 1836).

„[…] Jeden z nich uprostřed nevelké místnosti stoje o stůl se opíral a bedlivě mne pozoroval a konečně přistoupiv k nám praví: ‚Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje (pozn. čokoláda).‘ Byla jsem zjevem mladého, asi třiadvacetiletého muže tak zaražena, že sotva jsem odpověděla. ‚To je pán Mácha‘, šeptala mi Lény Forchheimova (pozn. Tylova žena), ‚ten bude hrávat hrdiny, má k tomu pěknou postavu a silný hlas – viď?‘ “

– 69letá Lori o prvním setkáním s Karlem Hynkem Máchou v zimě 1833

To, jaký byl Karel Hynek Mácha milenec, odkryjeme spolu s jeho dalšími tvářemi v druhém díle minisérie.

Autorka: Barbora Pernicová