Už jste někdy po dočtení knihy zažili ten pocit, že jste během dalšího dne nedokázali myslet na nic jiného než právě na tu vámi dočtenou knihu? Že byste se nejraději vrátili o pár desítek/stovek let zpátky a hodili pokec u šálku kávy s autorem díla? Nebo že byste se ho při procházce městem vyptávali, co vlastně přesně myslel tou větou na straně 24? Jestli ano, tak se spolu se mnou můžete zasnít a jeden takový rozhovor „prožít“ .☺

Pojďme se dnes vrátit do 2. pol. 19. století do Francie, kde žil typický představitel realismu, a to Guy de Maupassant pocházející z bohaté šlechtické rodiny. Jeho původním cílem byla právničina, ale překazila mu to prusko-francouzská válka, které se účastnil. Nicméně na tento motiv de Maupassant napsal mnoho povedených povídek. Příkladem může být krátká novela s názvem Kulička, jež popisuje cestu vysoce postavených občanů Francie do přístavu právě v období prusko-francouzské války. S touto vyšší vrstvou cestuje i prostitutka Kulička (pojmenování „Kulička“ je příznačné, měla totiž bujné a pro muže lákavé ženské tvary). A zde přichází háček. Jejich kočár zastaví pruský voják a požaduje od Kuličky jistou službičku, jinak jejich kočár nepustí dál. Kulička zprvu odmítá, ale na naléhání svých spolucestujících nakonec požadavku vyhoví. No, pokud byste nakonec čekali nějaké poděkování od jejích společníků, jste bohužel na velkém omylu… Kniha v sobě skrývá hezkou myšlenku a určitě stojí za přečtení. To už ale nechám na vás, teď už se pojďme zaměřit na toho, kdo Kuličku napsal. 

Francie (Normandie), rok 1885, jachta Guy de Maupassanta

Pozorně sleduji de Maupassanta. Stojí ke mně otočený zády na přídi lodi s upřeným pohledem někde do dáli. „Nejdete za ním?“ optá se Émile Zola. „Myslíte? Nepřijde mi, že by měl úplně náladu na konverzaci…“ „Pravda je, že za poslední léta se změnil. Flaubert mi vždycky vyprávěl, že když ho s ním Laura, matka de Maupassanta, seznámila, byl ještě hravý mladík. Dokonce i poté, co se Laura rozvedla s jeho otcem a vzala ho i s jeho bratrem tady do Normandie, byl pořád veselý. Lítal po venku, přírodu si tady zamiloval. Tehdy mu bylo, tuším, 13 let. Měl našlápnuto na slušnou budoucnost v roli právníka, ale pak vypukla ta válka… To člověka změní… A možná i ta sláva, která přišla tak rychle…“

Oba jsme se koukli zpět na de Maupassanta. Zola kývnul hlavou: „Tak jděte, vemte s sebou nějaké sklenice vína, to Guy ocení.“

Poněkud nesměle beru dvě sklenice vína a pomalými kroky dojdu až k de Maupassantovi. Postavím se bezhlesně vedle něj. Chvíli trvá, než si mě vůbec všimne. Poté poměrně neomaleně vezme sklenici, přikývne na znamení vděku a zahledí se zpět do dálky. „Vy jste měl vždycky rád lodě?“ prolomím po chvíli ticho. „Jak se to vezme. Po válce jsem se přestěhoval do Paříže a stal jsem se úředníkem na ministerstvu námořnictví. Pak mě to asi nějak chytlo, koupil jsem si tu jachtu a každou neděli jsem začal provozovat kanoistiku na řece Seině. Na to se mladé slečny chytaly, na to jsem je vždycky sbalil,“ pousměje se pod svým hustým knírem.

„Aha, takže… ehm… vy jste měl… více žen?“ De Maupassant vyprskne doušek vína, který před chvíli usrkl ze sklenice, a propukne v hlasitý smích.  „Jestli jsem měl více žen? Haha! I to slovo ‚více‘  je málo. Prosím vás, krásné ženy, to byla moje vášeň! Stejně jako dobré jídlo a pití. Vždycky jsem říkával, a za tím si stojím dodnes, že ženy jsou jediná vysoká, která stojí za lov. Pche… Já a milostný… počkej, co to tam je vzadu v dáli?“

Snažím se něco zahlédnout, ale nic nevidím. „Nic tam není.“ De Maupassantovi se ztratí úsměv z tváře. „Aha… No fajn, kde jsem to skončil? Ooo, ano, chtěl jsem říct, že já jsem nikdy na nějaký trvalý vztah nebyl. V žádném případě. Jen jednou mě to chytlo. Když jsem 4 roky zpátky odjel do severní Afriky. Tehdy jsem své milence psal i milostné dopisy. Ale vůbec, když tak o tom přemýšlím, nejraději bych odjel znovu…“ „Jako zpět do Afriky?“ „Třeba… do Alžírska, ale klidně i jiné země, třeba Itálie, co já vím. Společnost se mi už hnusí, nejraději bych zůstal sám… Hele, poslyšte, vy to neslyšíte? Co to je za zvuk?“ „Jaký zvuk, o čem to mluvíte?“ De Maupassant jako by se zaseknul.

Po delší pomlce sebou škubl, prázdně se na mě podíval a zakroutil hlavou. „To nic, to ty mouchy.“ Mé zmatení nabíralo každou sekundou na síle. „Nezlobte se, ale jaké mouchy?“ „No ty mouchy v mém mozku… Rozežírají mi ho… To nic, radši už běžte… pro další víno… třeba.“ Křečovitě se pousměju a zmateně se od muže stojícího na přídi vzdaluji. Možná toho vína už měl dost…

Guy de Maupassant v 80. letech onemocněl syfilidou, vlivem jeho častého střídání partnerek. To se projevilo v jeho chování. Oblíbil si samotu, trpěl posedlou sebezáchovou, měl časté migrény a halucinace. Dokonce si myslel, že jeho mozek požírají mouchy. Pokusil se spáchat sebevraždu, jeho sluha mu však jeho úmysl překazil. Nakonec byl převezen do ústavu pro choromyslné, kde také zemřel ve věku 42 let.

S kým byste chtěli vést rozhovor příště? Dejte mi vědět do komentářů!

Autorka: Anet

Grafika: Patrik Sláma