Blog

„Foglarovky“ pod palbou ideologické kritiky

autor: | 18. 4. 2022 | Česká literatura

Jaroslav Foglar, Jestřáb a podle některých také předloha pro svatého všeználka a všeuměla Mirka Dušína. Známe ho asi všichni, někdo více, někdo méně. Lidé o něm ví, že byl oddaným skautem a táborovým vedoucím, jiní ho zase více vnímají jako autora přeslavných Rychlých šípů. Jeho úspěchy u dětských čtenářů jsou dodnes skutečně obdivuhodné a dá se říct, že ho v tom dosud nikdo nepřekonal (minimálně z těch českých spisovatelů, zapomeňme na chvilku na J. K. Rowlingovou). Dokázal u nich vyvolat zájem o přírodu, čestné chování a spoustu dalších kladných vlastností. Trvá ale tato oblíbenost i u dnešních dětí? Co vlastně Foglar psal? A co proti němu měla socialistická kritika?

Hloubání nad smyslem „foglarovek“ je záležitostí, která začala na konci první poloviny minulého století. Střídala se v závislosti na politické situaci v naší zemi, tedy na tom, jak moc právě vládnoucí špička utahovala otěže všem, které považovala za problematické. Foglar byl bohužel nejednou právě v této skupině utlačovaných autorů. Za svého života prošel celkem třemi vlnami zákazů. Poprvé vlastně ani tak nešlo o Foglarovu literární činnost jako takovou, ale spíše o zákaz skautingu a témat okolo něj. Jelikož Jestřáb zcela bez nadsázky žil a dýchal pro skautskou organizaci, nesly jeho povídky a romány znatelně skautské motivy, takže se musel nutit do románů z trochu jiného soudku, napsal např. detektivní Záhadu hlavolamu. Po válce političtí představitelé sovětského svazu velmi brzy zjistili, že se jim dětská a mládežnická literatura hodí do krámu. Měla se podílet na výchově mladé generace v duchu socialistických myšlenek. Požadovalo se po ní, aby měla občanskovýchovnou funkci (*Nie, radšej knihu! Ale len takú, akú ti výbor povolí!*), a měla promlouvat skrze hrdiny práce, vědy a vynálezů, zkrátka všechny postavy, které jsou svojí činností prospěšné pro společnost. Odmítáno bylo všechno, co mělo sebemenší nádech západu (Foglar často popisuje táboření v lesích, které nápadně připomíná indiánskou kulturu), komerčnosti (bylo mu vyčítáno, že jeho komiksy jsou příliš křiklavě barevné a laciné), volné zábavy a originality (už jen skutečnost, že vydával komiksové příběhy, byla v počátcích jeho tvorby ojedinělá).

Ačkoli se tento typ knih stal velmi žádoucím, dostal Foglar „druhý ban“. Přišel celkem nenápadně postupným omezováním a veřejnými kritikami jeho prací a vyvrcholil někdy v roce 1954, kdy mu bylo zakázáno publikovat úplně na následujících deset let, což pro něj bylo utrpením. Někdy od roku 1965 přišlo rozvolnění, ale hned v roce 1973 ho zakázali – tentokrát naštěstí naposledy, ovšem na celých jedenáct let. Foglar komunistům nevyhovoval z různých důvodů – převážně to však byly důvody silně ideologické, které si strana vymyslela pro své vlastní účely.

Překvapením se v době Foglarova omezení stala debata v časopisu Zlatý máj, která trvala po většinu roku 1964 a vedla se právě o něm a o úrovni jeho práce. Různě zainteresované osoby (dnes bychom řekli spíše fanoušci a hejtři) zde sdílely své názory na otázku, zda je vhodné Foglara vydávat, či nikoli. Poměr příznivců a odpůrců byl kupodivu docela vyrovnaný. Debata však upozornila na jeden velký problém, který dodává „foglarovkám“ jedno velké „ALE“. Než se k tomu však dostaneme, je třeba se podívat na dvě nepřehlédnutelná fakta, jež se s ním přímo pojí.

Foglarových odpůrců bylo za minulého režimu mnoho, avšak spousta z nich kydala hnůj na jeho díla jen proto, že v nich viděli to, co tam chtěli svýma komunistickýma očima vidět. Sem spadá třeba Václav Stejskal (člen redakční rady zmíněného Zlatého máje), který přispívá s velmi krutou kritikou autora, aniž by své výtky a soudy podkládal nějakými příklady – kdyby se narodil v dnešní době, určitě by to byl jeden z těch profilů na facebooku, který absolvoval vysokou školu života a tak dále, však to znáte. Zůstaňme však u těch podstatných a podložených výtek, jež zde zazněly. Pokud hodnotíme Foglarovo dílo jako čistě beletristické, propadne se nám z estetického hlediska někam do hlubin české literatury. Bohužel je smutnou realitou, že Jestřáb neměl příliš obratný jazyk a stylisticky své prózy také nijak nezachraňoval. Kritici neopomínají zmínit plochost až úplnou neživost postav, přeromantizovanou atmosféru podloženou příběhovým klišé a dějovou chudobu. Tyto nedostatky jsou bohužel často namístě. Na hodnocení „foglarovek“ se ale musíme dívat z vícera pohledů…

V již zmíněné debatě ve Zlatém máji proběhly průzkumy oblíbenosti jeho literatury – spousty dětí psaly do redakce a ta (kupodivu bez cenzury) dopisy sdílela se svými čtenáři. Nebyl to přitom jediný průzkum oblíbenosti – jiný proběhl již v roce 1947 v časopisu Vpřed. Ten zjistil, že drtivá většina jeho čtenářů má zájem o Rychlé šípy, bere si z jejich čestného a spravedlivého jednání příklad a že Foglar má největší vliv na zlepšení jejich chování. Další průzkum byl proveden v roce 1986 Jiřím Mrvou, který zjistil, že zhruba 65 % chlapců a 40 % dívek (14–19 let) zná Foglarovy knihy, což mělo vzhledem k jeho tehdejšímu vypaření se z literatury velký význam. Ani na sklonku autorova života jeho oblíbenost neupadala. V letech 1990–1991 byl nejčtenějším autorem veřejných knihoven a stanul na 2. místě v seznamu nejoblíbenějších českých autorů. Pro všechny, koho tento odstavec plný čísel vyděsil, a tak ho jen ledabyle proletěl očima, shrnuji: Foglar byl u dětí neobvykle populární. 

Úspěchy dokazuje i zažitý termín, jenž jsem v tomto článku již několikrát použil, a sice „foglarovky“, který je obdobou termínů, jako jsou „mayovky“ a „verneovky“, taktéž velice známé a zdařilé. I tato nevídaná oblíbenost jeho knih měla svůj vliv na kritiku vůči němu. Úspěchy mu mnoho kolegů závidělo a bylo tak jednodušší Foglara pošpinit. V čem spočívá Foglarova popularita u dětí a proč to dlouho nebyli dospělí kritici schopni pochopit?

Odpovědí nám bude snaha o vymezení „foglarovek“ jako žánru – a právě zde přichází ono velké „ALE“. Debata ohledně kvality jeho knih nepřinesla žádnou názorovou shodu, ani žádný obecný výsledek. Zatímco příznivci Jestřába vyzdvihovali převážně jeho ztotožnění se s potřebami dítěte a s pozitivním výchovným vlivem na ně, kritikové se zaměřovali hlavně na jeho estetické nedostatky. Tyto dvě protilehlé strany se na jeho literaturu dívaly dvěma zcela odlišnými pohledy – beletristickým a pedagogickým. Foglar sám přitom své knihy nepovažoval za esteticky vyspělé, jeho cílem byla hlavně výchova dětského čtenáře, což se podle výše uvedených průzkumů dařilo (a já sám to snad mohu potvrdit na své maličkosti). Z tohoto důvodu vzešlo několik námitek. Kritici se nemohou na jeho dílo dívat pouze z hlediska krásné literatury, ale také z hlediska funkčního, v čemž Foglar skutečně zaválel. Vznikly i návrhy o vytvoření nového „Foglarova žánru“, což se u odborníků, kteří se na něj zaměřují, docela ujalo. „Foglarovky“ jsou tak označovány jako návodová, instruktážní nebo třeba pedagogická beletrie. Jasně, stále platí, že nejde o bůhvíjak vysoce umělecká díla, ale ruku na srdce – zaměřoval se na úroveň uměleckosti někdo z vás v deseti, dvanácti, čtrnácti letech? Nemělo by se při hodnocení díla přihlížet na jeho typického vnímatele? 

Zatímco tak může Foglar dospělým krabatit čela, dětem se v rozmezí čtyřiceti let svého publikování stále intenzivně líbil. Jedině on věděl, jak dětský čtenář přemýšlí, co ho trápí a jaké problémy řeší. Všechno mu to navíc podal v dobrodružstvím obaleném příběhu, často s nádechem tajemství a notnou dávkou praktických rad, které byly prezentovány nenásilně jako součást příběhu. 

Jak je na tom s oblibou dnes? Jeho literatura pravděpodobně není tak vábná jako před třiceti lety. Myslím si ale, že navzdory tomu má malým čtenářům stále co říct, stále je má kam posunout a minimálně jeho komiksy jsou i pro nečtenáře nenáročným, avšak užitečným literárním zážitkem, který může například odstartovat jejich vášeň k literatuře – jako tomu bylo i u mě.

Autor: Patrik Sláma

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...