Blog

Speciál: Ukrajinská literatura

autor: | 7. 4. 2022 | Světová literatura

Téma Ukrajina je v posledních dnech jedno z nejprobíranějších. Abychom alespoň na okamžik zapomněli na všechny nemilé věci, které válku doprovází, připravili jsme tento speciál. K jeho tvorbě nás motivoval zejména fakt, že literatura neodmyslitelně patří k dědictví každého národa. Dědictví národa ukrajinského shromažďuje kniha, na kterou najdete tip o pár řádků níže. Taky vám představíme tři osobnosti ukrajinské literatury, jež mají jedno společné – narodili se tam, kde dnes lidé neví, zda se dožijí zítřka.

Pomsta Oleksy Dovbuše – ukrajinské mýty, pohádky a pověsti

Chcete poznat ukrajinský folklor? Pak doporučuju sáhnout po titulu Pomsta Oleksy Dovbuše, který je souborem ukrajinských mýtů, pověstí a pohádek. Obálka vypadá poměrně děsivě, přebal má dokonce výklopné ucho. 

K vydání pro nakladatelství Argo připravila Rita Kindlerová ve spolupráci s jedenácti mladými ukrajinisty. Sama jsem ji ještě nepřečetla celou, ale už teď doporučuju pohádky o zbojnících. Zjistíte, kdo byl Buch Kopytovyč, Oleksa Dovbuš nebo Mykola Lučynskyj, jak se žije mořskému carovi a co trápí Annu Překrásnou.

Taras Ševčenko, ukrajinského národa bard

Jako bývá Karel Hynek Mácha označován za prvního velkého českého básníka, je v této souvislosti v ukrajinské literatuře zmiňován Taras Ševčenko. Ostatně byl to i Máchův současník, byl jen o čtyři roky mladší. Mácha budil pozornost svým extravagantním odíváním, Ševčenko provokoval svým chováním. Známá je historka z jeho cesty parníkem po Volze. Na jedné ze zastávek na cestě si koupil česnek a snědl ho. Posléze začal konverzovat se všemi ženami na palubě. Shodneme se, že mluvit s člověkem, z jehož dechu doslova táhne česnek, není nic příjemného. Dámy konverzací trpěly, leč z paluby pohybující lodi se špatně utíká. Ševčenko dámy pronásledoval a z jejich rozpaků měl   vyloženě radost. Na tomto místě je dobré říci, že Ševčenko si žen velmi vážil a prosazoval jejich rovnoprávnost ve společnosti. Na polovinu 19. století se jednalo doslova o revoluční myšlenku.

Ševčenko se dožil jen 47 let a jeho život rozhodně nebyl snadný – 24 let žil jako nevolník, 9 let byl svobodný, 10 let strávil ve vyhnanství a 4 roky žil pod neustálým policejním dohledem. Psal hlavně ukrajinským jazykem a usiloval o nezávislost Ukrajiny. Ta se objevovala i v jeho díle.

V roce 1840 vyšla Ševčenkovi první básnická sbírka Kobzar, která na Ukrajině vzbudila velký ohlas. Není se čemu divit, samotné slovo „kobzar“ označuje v ukrajinštině lidového pěvce, hráče na banduru, což je typický lidový ukrajinský hudební nástroj podobný kytaře, nebo loutně. Sbírka se stala nejznámějším Ševčenkovým dílem a symbolem ukrajinského národního obrození. V poemě Hajdamáci z roku 1842 se věnoval tématu z ukrajinských dějin. Vylíčil utrpení ukrajinských kozáků a jejich důvody vzpoury proti polské šlechtě v 18. století. Jako hajdamáci se označovali účastníci tohoto povstání.

Pro českého čtenáře je nejzajímavější jeho básnická skladba Kacíř z roku 1845. Přibližuje totiž poslední dny Mistra Jana Husa a počátky husitství („Počkejte však / starý Žižka vstává / s Tábority, palcátem svým / nad hlavou již mává.). Jako zlatá nit se celým Kacířem vine otázka moci. Moc. Moc církve, která porobí prosté lidi. Pokud se najde osoba, která se vzbouří proti tomuto pořádku, naráží. Hus je odsouzen k smrti. Báseň začíná v Betlémské kapli, kde jsme svědky Husova kázání, ve kterém burcuje lid. Poté už přichází Kostnice a upálení Mistra Jana Husa. Ostatně to je velmi zajímavá část. K posledním slovům Jana Husa totiž patří: „Modlete se, modlete se! / Smiluj se, ó Pane! / Odpusť jim, neb nevědí co …“ Jsou to stejná slova, která podle Bible řekl Ježíš, když ho přibili na kříž. Jan Hus se tak doslova stává mučedníkem. Toto téma moci a mučednictví mohlo být Ševčenkovi blízké kvůli jeho vlastním životním peripetiím. Nevolník žijící pod carskou mocí, který si doslova koupil svobodu jen díky pomoci svých přátel. Za to, že ve svých básních vyjadřoval lítost nad útlakem ukrajinského národa a sympatizoval se snahou o zrovnoprávnění a nezávislost slovanských národů, byl odsouzen k vyhnanství. I Ševčenko se tak mohl cítit jako mučedník.

Dnes patří k velkým ukrajinským autorům, skoro v každém městě byste našli sochu, plaketu… Cokoliv, co ho připomíná. Jeden z jeho velkých památníků se nachází i v Charkově. Tady jeho šestnáctimetrovou sochu obložili pytli s pískem, aby ho ochránili před ruským ostřelováním. Existuje snad větší symbol boje za svobodu?

Lesja Ukrajinka, ukrajinská Božena Němcová

Když se řekne ukrajinská literatura, stěží se nám vybaví Gogol. Velká jména si je potřeba stále připomínat, tak vykopávám. Larysa Petrivna Kosač, známá spíše jako Lesja Ukrajinska, patří na Ukrajině mezi nejzajímavější literární osobnosti. Narodila se na Volyni v roce 1871 do spisovatelské rodiny, takže základ pro to, být největší básnířkou, dramatičkou a literární kritičkou své země, by měla. 

Tvrdá daň za úspěch

Od dětství psala básně. Už ve třinácti letech se dočkala publikace dvou z nich v časopise Zorja a ve dvaadvaceti vyšla první autočina sbírka s názvem Na křídlech písní. Toto úctyhodné básnířské tempo však doprovázela nebezpečná nemoc, která Lesju sužovala od raných let. Stejně jako našeho Jirku Wolkera, i Lesju k psaní poezie inspirovala tuberkulóza. Kvůli ní nemohla chodit do školy, o to víc makala na svém vzdělání v domácím prostředí. Ovládala deset cizích jazyků, které následně využila u překladu známých světových děl.

Až na konec světa

Lesja si libovala ve sběru ústní lidové slovesnosti. Pod jejíma rukama vznikaly sborníky plné pohádek, básniček i písní. Autorskými díly si krátila dlouhé chvíle při její cestě za uzdravením po celém světě. Zásadní pro její tvorbu byla i dramata, ať už Kassandra (1908), Kamenný vládce (1912) či mnohá další. Poslední roky svého života strávila v teplých krajích – na Kavzkaze, v Egyptě, v Gruzii. I přese všechnu snahu však nemoci neutekla. Lesja umírá v gruijském Surami ve svých čtyřiceti dvou letech (ve stejném věku jako BN) na tuberkulózu. Život měla krátký, odkaz, který po ní zůstal, je ale neměřitelný.

Oksana Bula a její něžní mytičtí tukoni

Na historickou a vážnou prózu tu máme jiné borce, já bych vám ráda představila současnou hrdinku ukrajinské knihy pro děti. A rovnou pro ty nejmenší, knížky Oksany Buly se doporučují pro prcky od dvou let (a já přidávám, že je to klidně pro děti do sta a více let).

Oksana Bula se narodila roku 1989, pochází ze Lvova a je výtvarnice, ilustrátorka, autorka dětských knížek a stvořitelka fantastických stvoření – tukoňů. Jsou to kouzelné bytosti, které se starají o přírodu, zejména o les. V něžných ilustracích nabývají až podoby ztělesněných duchů či strážců lesa a přírody. Ukládají les i zvířátka k zimnímu spánku, hrají si s nimi, dávají pozor na mladé, popíjejí kávu se zubrem a čaj se stromy, dokonce střeží střídání ročních období. Jsou klidní, nápomocní, uvědomělí a neskutečně roztomilí. 

Hlavními hrdiny autorských knížek Oksany Buly jsou zvířata – zubr, který by si přes zimu nejraději zdřímnul, a medvěd, kterému se zas nechce promarnit čas zimních radovánek spánkem. Ve skutečnosti jsou protagonisty knížek ukrajinské umělkyně spíš magie přírody, kouzlo lesa a hřejivá náruč něžných ilustrací.

V češtině její knihy vydává nakladatelství Host v překladu Rity Kindlerové, již vyšlo šest titulů a všechny stojí za pozornost.

Autorky: Ela Prokopová, Lenka, Karolína Zoe Meixnerová

3 komentářů

  1. Valentýna

    Krásný článek, díky za něj!

    Odpovědět
  2. dejepis.lover

    Super článek!🙌❤️🕊️

    Odpovědět
  3. #zeživotaredaktorky

    Kdyby někoho zaujali tukoni, tak vězte, že na Steamu je k dispozici krátká počítačová hra zdarma!

    Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

2# Louis Aragon: Irena

2# Louis Aragon: Irena

S probíraným tématem se pojí expresivnější výrazivo, kterého se autor minisérie účelně chopil a nebál se ho využít! Skandální text, s původním názvem Le Con d’Irène, vyšel anonymně v roce 1928 v Paříži. Je považován za jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších textů z...

„Výměna manželek“ aneb Šípková Růženka v hlavní roli

„Výměna manželek“ aneb Šípková Růženka v hlavní roli

Šípková Růženka je jednou z těch pohádek, které jsou po dešifrování spíše bizarním odstrašujícím příkladem než vzorem pro život. Přesto se i v ní najde pár rad – koneckonců byla (jako drtivá většina ostatních pohádek) za tímto cílem stvořena. Jak to tedy se spící...