Blog

Hranice přátelství a nevraživého rozkolu v novém románu I. Obermannové

autor: | 13. 3. 2023 | Česká literatura

Knihami o ženském přátelství se to v rybníčku české literatury jen hemží. Jak by taky ne, když jde údajně o jeden z nejsilnějších vztahů, které život nabízí. Je mi jasné, že se teď někteří z vás nad tímto tvrzením pozastaví. Třeba  proto, že vám to bude připadat jako blbost, nebo jste přesvědčeni, že nejsilnější vztah vypadá úplně jinak, s někým jiným, nebo zkrátka na přátelství nevěříte. Ano, i takové lidi znám.

Ale když se nad tím tak zamyslíte, kolik vztahů dokáže všechno vydržet, překonat a snést? Který ze vztahů neřeší krizi nevěrou, alkoholem nebo rozvodem? Ale tohle koneckonců není článek o mých životních úvahách a věštění toho, co si myslí každý druhý čtenář našeho blogu. Tohle je článek o Přítelkyních, jejichž autorkou je Irena Obermannová.

Příběh vykreslený retrospektivně vrací dvě holky do jejich mládí, sype sůl do ran, nabízí prostor k rebélii, lásce, pochopení a odpuštění. Nebála bych se říct, že retrospektivou žije svým způsobem každý z nás. Všichni se někdy ohlédneme dozadu. Přemítáme nad svými i cizími přešlapy. A leckdy, díky zpětnému zrcátku, přijdeme na to, co v minulosti a jejím sledu událostí nebylo tak patrné, jak se na první pohled mohlo zdát. A tohle zpětné zrcátko, ať už doby nebo jednotlivých životů, hraje v příběhu těchto dvou dívek nenahraditelnou roli.

Dvě holky, dva světy a Československá federativní republika v době komunismu. Xénie a Anka. 

Xénie, jakožto alter ego spisovatelky Ireny Obermannové, trošku nejistá ošklivka, žije pro kluka, jehož miluje a obdivuje. Sem tam trpí přehnanou žárlivostí nebo úvahami nad tím, co by bylo bývalo, kdyby… 

Anka, nespoutaná a divoká vlna, která nosí kalhoty se smajlíkem, brýle na nose plném pih a do života Xénie vtrhne s vervou, oddaností a s kuřetem s hranolkama a kečupem.

Tyhle dvě se seznámily na gymplu. V době, kdy Anka nastoupila do třídy, byla Xenka už dávno zamilovaná do Petra. A Petr, ten byl stěžejní postavou jejich přátelství a celé budoucnosti téhle trojice. Anka s Xénií spolu v příběhu zažijí mnohé. Včetně ne tak tajného předčítání Charty 77 v parku s flaškou vína, záškoláctví, protože ten, kdo chodil pravidelně do školy, byl trapák, nebo třeba práce na nelegálním časopise, jehož dřívější existence je po rozkolu nakonec svede zase k sobě. 

Kdyby se celý příběh nesl jen v tomhle duchu, byla by to jízda na duze, která končí ve zmrzlinovém ráji. Takhle ale život nefunguje. A tady se to podělalo na všech frontách. Ať už za to mohla krize vztahu Xénie a Petra, Ančina emigrace, Xéniina sobeckost nebo podraz Anky a Petra vůči Xénii, obě si pak zařídily životy po svém. Xénie zůstala v Praze a narodily se jí dvě dcery – a po Ance jako by se slehla zem. Přes všechny bouře a vlny ale nakonec vyplavala naděje na happyend. A to je, myslím, to nejdůležitější.

Zvraty a návraty. To mě na tomto příběhu vlastně bavilo nejvíc, ačkoliv to byl někdy bizár. 

Stejně jako v knihách se i v reálném životě naše rozhodování, kdy chceme pro druhého jen to nejlepší, umí lehce vymknout kontrole. Jeho důsledky si potom neseme na zádech po celý zbytek života. I když si myslíme, že jednáme správně, leckdy to může vést k přerušení všech vztahů a k přetrhání těch důležitých nitek, které nás ve skutečnosti pojí dohromady. 

Naděje však umírá poslední. A umí vydržet kilometry, dny i roky života, kdy to celé může vypadat jako beznadějný propadák. 

Seděly spolu kdesi na zeměkouli. Ony dvě. V běhu času, který pádí, který toho tolik mění.

Změnily se i ony?

Ano, i ne.

Byly to pořád ony, a přitom tolik jiné. Tolik si toho provedly, tolikrát to vypadalo, že se mezi nimi všechno porušilo, přervalo. Přesto byly tu. Ony dvě. V běhu času, který pádí. Tolik je toho spojovalo. Vydrželo to navěky. Netušily proč, ale prostě se to stalo, patřily k sobě.

Zkrátka o tom jsou Přítelkyně. Jsou sondou do mezilidských vztahů, jsou nadějí, záchranným lanem, odrazovým můstkem, světlem naděje a ukázkou pravé tváře. Ale jestli teď mluvím o příběhu, nebo o životě, na to si už zkuste odpovědět sami.

Protože nejsem nezaujatý pisatel, i já v tom vidím příběh jednoho velkého přátelství, které mě vede životem. I když to tehdy taky vypadalo, že se všechno nenávratně přervalo, čas uhladil rány, zahojil bolest, zahodil sobeckost a uzdravil dvě pomatené holky, jež si nakonec uvědomily, že ačkoliv jsou některé věci v životě nezbytné, jiné mohou být o to víc malicherné. Třeba vás Přítelkyně osloví tak, jako oslovily mě. Třeba i vám nastaví zrcadlo a vy si uvědomíte, že v tom nejste sami. Že to nejste jenom vy, kdo upadá do podobných problémů. A v tom je tato kniha tak báječná, protože vás pohladí po duši, podrží vás za ruku, když to potřebujete, dodá sílu, odvahu a vědomí, že i když se všechno zdá ztracené, naděje na happyend zůstává!


Autorka: Eliška Kudláčková

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Jan Skácel, muž, který vás dokáže uhranout.“ Tak přesně díky této větě jsem se s dílem Jana Skácela seznámila. Bylo to někdy na základní škole, když nám o něm vyprávěli. Nedokázala jsem si moc přestavit, co znamená slovo uhranout a jak by to básník mohl zvládnout...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Vítám vás u pokračování našeho měsíčníku, který se zabývá kritickou činností Elišky Krásnohorské. V minulém díle jsme se podívali na autorčiny začátky a zjistili jsme, jaký měla názor na dílo mladé básnické generace. Dnes se zaměříme na jednu z nejvýznamnějších...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – I. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – I. část

Šalda v sukni Tato žena je v české literatuře známá jako spisovatelka, libretistka, literární kritička, překladatelka a přední členka ženského hnutí (jistě jste slyšeli, že díky ní bylo založeno první dívčí gymnázium, které bylo pojmenováno po římské bohyni umění...