Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je to jeden z té party Jungmann, Dobrovský, ale který je který, to už neví, protože při národním obrození se ve škole usínalo. Jméno Palacký vyvolává automatickou emoční reakci spojenou přímočaře se slovem SUCHAR. Jsem nápadná modrooká blondýna a kdykoliv řeknu, že jsem se zamilovala do Palackého, úspěšně šokuji tou nepatřičnou nepravděpodobností. Když pak ještě dodám, že čím víc o něm vím, tím více mě baví a nepřestává inspirovat, tak začínám být v podezření ze sucharství i já. Dokonce trpím takzvanou zmiňovatidou, nevyléčitelnou nemocí čerstvě zamilovaných, totiž neustále se o něm zmiňuji při každé možné příležitosti. Mí nejbližší by Vám o tom mohli vyprávět.

Je nově in sundávat tyto velké muže z piedestalu a vracet jim zpět lidskou tvář. I já to dělám a v případě Palackého je to fakt challenge. Těch piedestalů je opravdu hodně a je na nich léta doslova zakletý v přehnaně zobrazené důstojnosti, kdovíproč bez úsměvu, leckdy až hrozivě zamračený. To mu fakt dnes nepomáhá a navíc takový vůbec nebyl! Objevuji proto pro lidi mladého Palackého, charismatického, odvážného, geniálního. Za mě největšího influencera 19. století!

Nepřestává mě dojímat jeho životní příběh chudého ogara z moravských Hodslavic, jež pásl v dětství bos krávy a který se vlastní pílí a neskutečným tahem na branku vypracoval na největšího Čecha 19. století. A jehož geografické počátky života se před pár lety protly natěsno s mým. Koupila jsem totiž v Hodslavicích historický, krásný dům, který zoufale volal po opravě. Bývala to fara evangelického faráře Pilečka, tzv. Pilečkův dům. Stojí hned vedle rodného domku Františka Palackého, bílým vápnem omítnuté, útulné, skromné chalupy s dřevěnou střechou. „Raději to nekupujte, paní, je to nemovitá památka, spousta problémů, navíc ti památkáři,…“, varoval mě soused a já se šťastně usmívala, protože přesně tohle mě baví. Dům s charakterem, vlídnou duší, s geniem loci historického centra malé moravské dědiny a příjemným sousedstvím muzea Františka Palackého, za kterým skoro nikdo nechodí. Takový klid tady je! Teda vlastně byl. Poslední rok je to jinak, teď se chodí k Palackým na návštěvu každou sobotu a lidi to baví. Jak to?

Na počátku bylo zjištění, že v tom „mém“ Pilečkově domě Palacký přespal, když tu byl na své úplně poslední návštěvě, už starý a slavný, loučit se svou rodnou dědinou, posedět na besedě v hospodě. „Kde přesně ten Palacký před těmi 150 lety spal?“, přemýšleli jsme doma nad malými pokoji, které se vlastně moc nezměnily. Dalším napínavým bádáním jsem zjistila, že Pilečka nebyl jen tak ledajaký evangelický farář, ale hlavně křestní farář Františka Palackého. V osudný okamžik, kdy rodina Palackých bojovala s bídou, půjčil jako správný starostlivý křestní mladému 25letému Palackému, který už od studií toužil odejít do Prahy zachraňovat český národ, 150 zlatých na první začátky. Znáte ten stav, že když se vás začne něco osobně týkat, začne vás to mnohem více zajímat? Od té doby jsem přečetla všechny životopisy a cokoliv se dalo sehnat. V antiku jsem dokonce ulovila velkou vzácnost, jeho osobní deník, tzv. Každodenníček. A objevila člověka, který mě nepřestává fascinovat. V detailu každého dne se objevuje ryzí příběh, který bortí image suchara velmi snadno. Už jen třeba ta informace, že do školy chodil pěšky z Hodslavic až do Bratislavy, s sebou navíc dřevěnou těžkou bednu plnou knih. Dívám se do mapy a představuji si ten několikadenní, náročný workout, více než 200 km pěšky přes drsné Beskydy, Bílé Karpaty, Trenčín do Bratislavy. Odolnost, síla, vytrvalost – žádný slabý „pisálek od stolu“ to nebyl.

Že Palackého nikdo už nečte? Že se Palacký dokonce nedá číst? Tak to si něco přečtu. Dějiny třeba. Dlouhé jsou, 10 svazků. Palacký je psal a postupně vydával 50 let života a ovlivňoval „veřejné mínění“ od nejchudších až po nejvyšší aristokracii. Není divu, že byl celý život sledován policií a jeho díla podléhala cenzuře. Jako obezřetný rebel balancoval se slovy, aby vyhověl režimu, ale směl napsat pravdu. Každý svazek, když vyšel, prý vyvolal senzaci. Povídkáři, básníci, novináři, malíři, sochaři, hudebníci rozevírali nejprve Palackého Dějiny a pak tvořili. Erben, Němcová, Neruda, Smetana, Čelakovský, Havlíček Borovský,… Že by inspirativní bestseller pro vlasteneckou uměleckou elitu? Určitě ano, ale především a konečně doklad naší jedinečné národní historie podložené vědeckými důkazy – neskutečně náročným archívním bádáním Palackého po celé Evropě. Proto se říká, že Palacký byl už ve 40 letech legendou, známý po celé Evropě. Ať už jste přijeli do Vídně, Berlína, Paříže, Nice či Říma a zeptali se ve vzdělané společnosti, kterého Čecha znají, odpověděli: „Palacky“. Přiznám se, že já jsem stále u první knihy, jde to pomalu, ale je to krásné, na historii neobvykle literárně kvalitní a výpravné. Všímám si, že ženy jsou někdy popisovány jako „spanilé“ a vrtá mi to hlavou, připomíná mi to pohádku o princeznách.

Mezitím však objevuji Krásovědu! Dost zapomenutou, ale s velkým příběhem v pozadí svého vzniku. Je to Palackého filosofie krásy stará více než 200 let. Velmi mě překvapuje, že Palacký také miloval krásu a umění, dokonce natolik, že považoval za důležité napsat o estetice filosofii. Škoda, že se to neučí ve škole. Napsal ji v mládí, v době, kdy byl poprvé v životě hluboce zamilovaný. Palacký měl odvahu už v dětství, v pěti letech četl Bibli a nejvíce ho lákaly ty tajemné věci, kterým nerozuměl, písně Šalamounovy třeba. Takže když se měl jako student zamilovat, tak odvážně rovnou do hraběnky. Inteligentní, sečtělé, půvabné, blond uherské hraběnky Niny. Nezastavila ho nerovnost stavu, ani nerovnost věku. Nina hraběnka, o generaci starší. Pověst suchara se tím snadno boří podruhé. Rádi spolu filosofovali o kráse a umění, Nina Palackému pomohla intelektuálně zrát i dostat se do aristokratické vzdělané společnosti. Naučila ho se tam správně chovat a dala tak Palackému osudový vklad, který zúročil po celý život. Právě jeho společenskost, schopnost obstát i v nejvyšších vzdělaných kruzích, kontakty, síťování a umění vztahů jsou jedny z klíčových schopností a tajemství jeho úspěchu později v Praze.

Ale zpět ke Krásovědě. V době, kdy čeština platí za jazyk nevzdělanců, podkoních a služek, se mladý Palacký odvážně odhodlal napsat neobvyklé filosofické dílo o kráse a umění, aby dokázal, že český jazyk je stejně bohatý jako evropské velké jazyky a že jím lze vyjádřit i ty nejjemnější filosofické úvahy o kráse. Stává se krásovědcem a klade si otázky, co je to krása, ideál krásy, cit pro krásu, fantazie, genialita aj. Hledá a vytváří pro tyto filosofické kategorie ryze česká slova, aby nemusel použít ta poněmčená. Vznikají nová česká slova, která v sobě nesou originalitu i genialitu Palackého a mnohá z nich používáme denně dodnes, přestože jsou více než 200 let stará. Co třeba? Žádná krkolomnost typu „čistonosoplena“, či „klapkobřinkostroj“, jak jsme se učili ve škole. To by nebylo dost elegantní, Palacký měl šarm. Palackého slovo je třeba „vkus“. Nebo „umělec“, „umělecký“, „umění“. Ne že by slovo „uma“ dříve neexistovalo, ale pouze v kontextu něco umět, nikdy v kontextu „umělecký“, jak jej chápeme dnes a jak jej Palacký poprvé před více než 200 lety originálně použil. Spolu s Krásovědou také objevuji Palackého názvosloví krásy seřazené do 3 stupňů a usmívám se u toho: Za prvé, „pěknota“, taková normální krása, jak píše Palacký. Za druhé, „krása“, to je vyšší stupeň. A za třetí, „spanilost“, nejvyšší stupeň krásy. Napadá mě, že bez Palackého bychom neměli Dějiny, umělce ani vkus a princeznám by chyběla spanilost.

Přišlo mi to natolik pozoruhodné, že stálo za to vzbudit zájem i u ostatních. Jak jinak lépe upozornit na filosofii o umění a kráse než uměleckým konceptem? Ideálně pro všechny lidi, takže ve veřejném prostoru. Tak vznikly Umělecké vyhlídky Františka Palackého, na které Vás srdečně zvu do Hodslavic. Jde o fotopointy s artefakty na místech s tím nejdokonalejším výhledem na Hodslavice, umístěné na květnatých loukách, kde Palacký jako malý ogar pásl krávy. Obří třímetrová vyhlídka Školní židle, obří rám Frame Hodslavice, Základní kámen nebo cortenový kruh Krásověda akcentující Palackého hlavní ideu krásy a zároveň vstup do jeho rodného domku. Vy se můžete stát součástí uměleckého díla a vyfotit se. Pokochat se krajinou jeho dětství. Přečíst si tam jeho moudré citáty a info s tématem Palacký osobně. A pak se vydat procházkou zpět do centra, a pokud máte štěstí a je právě sobota v sezóně, navštívit jeho rodný domek. Návštěva stojí za to! Na programu je Palacký osobně a tajnosti, o kterých se obvykle nemluví. Průvodkyně totiž získaly informace od potomků Palackého, které jinde neuslyšíte. Dozvíte se tam i to, co máte s Palackým společného právě Vy. Třeba se také zamilujete☺ Klidně můžete, jen potom pozor na zmiňovatidu!

PS: Spousta originálních slov z Krásovědy se už ztratila z našeho jazyka. Mají však svůj nevšední půvab, nesou v sobě genialitu Palackého i kouzlo 19. století a byla součástí neobvykle odvážného počinu. Proto si zaslouží být součástí našeho světa, a proto vznikla kolekce designových triček Ztracená slova Františka Palackého. Originální slovo z Krásovědy nad Vaším srdcem a pod ním krasopisný podpis Palackého je vlastně jeho citát, který vyjadřuje Vaši osobitost a vztah ke kráse. Zaručeně vzbuzuje u druhých otázku, co to slovo vlastně znamená. A vy můžete jako odpověď vyprávět příběh z 19. století o genialitě, lásce a odvaze. Ztracená slova Františka Palackého jsou v prodeji v Hodslavicích a coming soon i na jiná místa, kde Palacký žil.

Autorka: Lenka Šíchová z Pilečkova domu