Když čte redaktor a když si čte redaktor, jsou to dvě různá čtení, nazvěme je třeba redaktorské a volnočasové. Pro to, abyste mohli být dobrým redaktorem, je třeba neustále číst. Jazykový cit se tříbí čím? No jasně, právě četbou. Takže kromě toho, že čtete v pracovní době (a mnohdy i po ní, když se nestíhají deadliny), musíte číst i ve volném čase. Pravidla pravopisu znáte, máte znalosti stylistiky a funkčních rovin jazyka, ale nic nenahradí čtení. Tok cizího textu ukazuje nové možnosti, nové problémy, nová řešení a nové jazykové prostředky. Jenže není čtení jako čtení.

Pokud si představujete, že v pracovní době ležím ve vaně s tunou pěny, vínem a knihou v ruce, nemůžete být od pravdy dále. Redaktorské čtení je pečlivé čtení hnidopicha, který autorovi nic nedaruje. Je tím nejpřísnějším druhem čtenáře: něco jako troll v diskuzi na internetu. Každá drobnost je podtržena, okomentována a hledá se její náprava. Zní to hrozně, ale o tom ta práce je. 

Obvykle to tedy znamená, že čtete u pracovního stolu s velkým monitorem, klávesnicí (bez té se neobejdete při psaní uvozovek, pomlček a tvrdých mezer), máte otevřených hned několik oken s Internetovou jazykovou příručkou, pokud možno ji máte i v tištěné verzi s lepíky na jevech, které činí největší problémy, společně s Pravidly českého pravopisu, které sice umíte nazpaměť, ale vždycky když potřebujete, si na konkrétní příklad neumíte vzpomenout. Slovník cizích slov se hodí, občas i slovník synonym (jo, hledat to správné slovo, co přesně sedí do kontextu, někdy opravdu bolí), já mám ráda po ruce i latinský slovník (protože když nevíš, zeptej se latiny) a k tomu další sekundární zdroje (při redigování odborných knih je tento seznam takřka nekonečný). Lidé tomu říkají: „Máš na stole bordel.“

Čtete podezřívavě: opravdu se říká „udělala se jí hluboká modřina“? Je „nasahala“ legitimní české slovo, nebo paskvil vzniklý doslovným překladem? Tahle struktura věty nezní česky, je to naschvál, nebo to nějak napravíme? Jste tak podezřívaví, až nevíte, jestli opravit slovo „přilbyce“. Čím víc je v rukopisu chyb, tím méně máte ponětí, co je správně.

Naproti tomu volnočasové čtení je to ve vaně, v houpacím křesle, v kavárně. Máte nohy nahoře a necháváte se textem unášet, užíváte si, že kniha je hotová a vy v ní nic upravovat ANI NEMŮŽETE. Sem tam se zastavíte nad zajímavým slovem (ano, i redaktoři neznají všechna slova světa, věřte mi), nad poetickým popisem, nad metaforou, kterou jste ještě nikdy neviděli. Vnímáte jazyk úplně jinak – jako vůni květiny, kterou jste nemuseli sázet ze semínka, dlouhé týdny zalévat, přesazovat a korigovat směr jejího růstu. Ale je to těžké, oprostit se od vědomí, kolik práce za tím bylo. 

Já se to učím neustále, ale pomáhá mi pečlivý výběr titulů, které ve volném čase čtu – jsou to obvykle parádní divnosti: například Op Oloop Juana Filloye, Chmurný válečník Allistaira Rennieho nebo třeba Zkázu lidství Josefa Akany. Co jste četli za nejdivnější knihu vy? Vždycky hledám další tipy, tak mi je hoďte do komentáře. Díkec!

Autorka: Ela Prokopová