S probíraným tématem se pojí expresivnější výrazivo, kterého se autor minisérie účelně chopil a nebál se ho využít!

Skandální text, s původním názvem Le Con d’Irène, vyšel anonymně v roce 1928 v Paříži. Je považován za jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších textů z dílny kolem surrealistické skupiny, jejímž otcem byl André Breton. K autorství Ireny, tak se kniha jmenuje v českém překladu, se přihlásil těsně před svou smrtí Louis Aragon, významný francouzský spisovatel a po jistou dobu člen surrealistické skupiny.

Kniha je oslavou štěstí a smyslnosti, již zažívá mladá žena. Zároveň je zřejmé, že Irena používá své mezinoží jako předmět a nástroj skandálu. To znamená jako nástroj osvobození. Osvobození se z mrzkosti světa, který ji v tu dobu (resp. jejího autora) obklopoval. Mrzká byla měšťáckost Francie v roce 1928, jejíž atmosféra je vylíčena popisem ponurého provinčního domu prostituce. Není se čemu divit, že kniha byla ihned cenzurována a zařazena na černou listinu, neboť cenzoři se domnívali, že by mohla mít negativní vliv na mravy „obyčejných“ čtenářů.

Irena není klasickou novelou nebo románem. Je surrealistickým dílem, které je prodchnuto souborem snových obrazů a především touhou po osvobození se. A právě erotismus je tou osvobozující silou, která tryská z celého díla, jež Albert Camus označil za vůbec nejlepší dílo dotýkající se erotiky. Takže čtenář prahnoucí pouze po laciném pornu bude nejspíše zklamán, i když explicitních scén je v něm nepočítaně.

Aragon ve své Ireně popisuje život muže, který v mládí chytil v nevěstinci syfilis a přes čtyřicet let nemůže mluvit a pohybovat se. O jeho mládí pojednává první část knihy, kdežto v té druhé se přesouvá coby stařec na statek, jemuž vládne jeho dcera. Se zaujetím sleduje Irenu, svou vnučku, jak využívá muže k vlastnímu osvobození. 

„Z křečovitě sevřené komůrky vytahuje obrovský dýmající pyj. Tomu se to nijak nelíbí, vztyčuje se a chvěje, jakmile jeho citlivá část opouští s třením vstup do jeskyně, která ho pronásleduje. Protažené koule chabě poklepávají na ženinu kundu. Mladý měšťáku, pracovitý dělníku a ty, vysoký činiteli této Republiky, dovoluji vám, abyste pohlédli na Ireninu kundu. Ach ta něžná Irenina kundička.“

Stařec se i přes svou paralýzu dokáže vzrušovat a bezmocně sleduje, jak před ním děvčata na statku provozují sex. Zdá se mu, že ženy vítězí nad muži, neboť nemají žádné city. To se projevuje i v jejich opovržení starcem. Avšak v jeho osobě tak nějak cítí skutečnou svobodu v jeho „zdánlivém“ otroctví vlastního těla. Vidí a prožívá vše, ale přímo se orgií neúčastní. Závěrem lze v tomto kontextu říci, že sex je tak trochu smutný i banální, místy nechutný, ale s to překonávat lidské zotročující podmínky u těch, kteří jsou s to se díky němu osvobodit.

Autor: Gilbert