Obrozenci. Většina z nás má celkem jasnou představu o tom, kdo to je. Dobrovský, Jungmann, všichni ti mánici kolem slovníků. A pak taky Palacký. A Kollár a Čelakovský. Co když se ale už před nimi pokoušeli jiní o obrodu českého jazyka? Nebo s nimi spolupracovali a přinesli české literatuře něco zajímavého? Přijměte mou pozvánku a dovolte mi, abych vás seznámila s dvěma zajímavými muži české literatury, kteří tak trochu upadli v zapomnění. 

Václav Thám: divadelník

Václav Thám. Jméno, které se mi vždycky spojí se seriálem F. L. Věk, už jen proto jak skvěle ho ztvárnil Radovan Lukavský. Divadelník, který pomůže Věkovi otevřít brány českého divadla. Kdo ale byl Václav Thám ve skutečnosti?

Jan Šimon Václav Thám se narodil roku 1765 a zemřel roku 1816. Řadíme ho mezi první české obrozence – překládal, psal básně a divadelní hry. Právě divadelní hry jsou to, co nás ve vztahu k dnešnímu tématu zajímá. Thám byl jedním z čelných představitelů Boudy, vlasteneckého divadla, které fungovalo v letech 1786-1789. Stálo ve spodní části dnešního Václavského náměstí a skutečně připomínalo boudu. Bylo totiž z dřevěných fošen. Unikátnost Boudy spočívala v tom, že se tu hrály pouze hry v češtině. V době, kdy měla česká literatura akutní nedostatek kvalitních překladatelů i domácích autorů divadelních her. Moderní český jazyk se totiž teprve vytvářel a v převážně německojazyčném prostředí bojoval o své přežití.

V nelehké jazykové situaci vystoupil Thám na scénu a napsal hned na několik divadelních her. Ty čerpaly hlavně náměty z českých dějin, jak dokládají jejich názvy Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj u Prahy nebo Kutnohorští havíři. Jeho hry jsou plné vlasteneckého nadšení, ale optikou dnešní literární vědy bychom je označili za nepříliš kvalitní. Ale ukázaly cestu českému dramatu a jsou významné pro jeho vývoj. Thám totiž napsal, přeložil či upravil téměř celou třetinu aktuálně známého českého divadelního repertoáru konce 18. století. Také uvažoval o tom, že napíše spis věnující se českému herectví. Nemyslel tím ale hereckou profesi, ale celou dramatickou tvorbu.

Přestože byla Bouda velmi navštěvovaným místem (prý ji dokonce měl navštívit sám císař Josef II.), byla roku 1789 kvůli dluhům zavřena a stržena. Po zboření Boudy se jen obtížně hledala stálá scéna pro české divadlo. Teprve v roce 1812 došlo k obnovení pravidelných nedělních a svátečních odpoledních českých her v Nosticově divadle. Tím se začíná psát nová éra českého divadelnictví.

Antonín Jaroslav Puchmajer: básník

Už od dob mých studií mi jméno Puchmajer znělo trochu zvláštně. Jako by bylo z jiného světa. Ono skutečně je. Na přelomu 18. a 19. století se jím honosil jeden z prvních českých básníků a vlastenců. 

Puchmajer patřil k první generaci českých básníků, pro které byla typická tzv. anakreontská poezie. Vztaženo na 21. století by to byla poezie oslavující sex, drogy a rock´n´roll, v 18. století definujme anakreontskou poezii jako tu, která oslavují ženy, víno a zpěv. Už tak mohlo být tehdy pobuřující, že tomuto typu poezie se věnovali hlavně kněží. Puchmajer v tomto ohledu nepředstavuje výjimku. I on byl kněz. 

Pod Puchmajerovou redakcí vyšel druhý almanach české poezie nazvaný Sebrání básní a zpěvů (vyšlo ve dvou svazečcích v letech 1795 a 1799, první almanach české poezie vydal Václav Thám). Neobsahoval pouze původní české básně, často se jednalo o překlady, nebo parafráze cizích vzorů. Ty autoři puchmajerovské generace často přebírali z polské literatury, která ale často hledala inspiraci v literatuře francouzské. Nás ale nezajímá, jakým způsobem cestovala literární témata Evropou 18. století. Význam Puchmajerových almanachů spočívá v něčem jiném  – poprvé tu byl použit sylabotonický verš, který se stal charakteristickým rysem české poezie. Podstatou sylabotonického verše je střídání přízvučných a nepřízvučných, do té doby se pokoušela česká prozodie pracovat hlavně s délkou souhlásek ve slabikách. Jak se ukázalo tento způsob nebyl produktivní. Ovšem ani sylabotonický verš nám nespadl z nebe, první literáti pouze využili Dobrovského teoretické názory na úlohu přízvuku v básních (Česká prozodie, 1795) a převedli je do praxe. Ostatně sám Puchmajer byl blízký spolupracovník Dobrovského.

Jakými zajímavostmi se rozloučíme s Puchmajerem?

• Podporoval myšlenku vzniku Vlasteneckého, dnes Národního, muzea.
• Jako první přečetl Rukopis zelenohorský a vytvořil jeho první kopii.
• Byl prvním Čechem, který popsal romštinu, konkrétně její českou variantu. Stal se tak autorem první romské mluvnice na našem území. Kniha Romáňi Čib vyšla posmrtně roku 1821.
• A mimochodem díky Puchmajerovi máme v čeština slova půvab, tklivý nebo rozhlehlý. Kdo by dnes řekl, že se vlastně jedná o přejímky z polštiny?

Autorka: Lenka

Grafika: Patrik Sláma