Radši to napíšu hned – pokud očekáváte v pohádce o Sněhurce nějaké narážky na skupinový sex vzhledem k tomu, že zde jednu chaloupku sdílí sedm mužů a jedna dívka, jste fakt úchyláci. Ne, ani Bettelheim se na tento úhel příběhu nezaměřil, ačkoli se opodstatnění něčeho takového samozřejmě nabízí. Ale nebojte. Nějaká ta erotika bude!

Začněme jednou z nejranějších verzí Sněhurky. Jmenuje se Mladá otrokyně a zaznamenal ji básník Giambattista Basile, kterého jsem zmiňoval již v analýze Šípkové Růženky. V tomto příběhu nevlastní matka pronásleduje ze žárlivosti svoji mladičkou dceru Lízu, které závidí, že ji Lízin otec tolik miluje. Dívence jednoho dne uvízne ve vlasech hřeben, načež „dočasně umírá“. Stejně jako Sněhurka je i ona pohřbena ve skleněné rakvi, v níž však nadále roste do krásy a dospívá. Po sedmi letech, v den, kdy je Lízin otec mimo domov, macecha zlostí zatřese rakví a Líze vypadne z vlasů onen osudný hřeben, což ji probudí ze spánku. Z Lízy si udělá otrokyni – ovšem jen do doby, než se vrátí její otec, který Líze vrátí svobodu a svoji manželku vyžene. Prosté.

Jak můžeme už v této první verzi vidět, pohádka se od ostatních v jednom liší. Pohádka se běžně soustředí na problémy dítěte, nikoli rodiče. Ve Sněhurce je tomu ale naopak. Iniciátorem všeho, co se přihodí, je tu macecha. Ta na krásnou Sněhurku extrémně žárlí, což ji ve finále zahubí. Kdyby tak měla macecha jen trochu nadhled, přijala by svoji dceru a nenahlížela na ni jako na soupeřku, všechno by bylo mohlo být jinak – ale jakápak by to potom byla pohádka, co? Bettelheim rovněž říká, že: „pohádky obvykle začínají tam, kde se dítě ve svém životě dostalo do nějaké slepé uličky.“ To je motiv, který se opakuje ve vícero pohádek. A Sněhurka se v této uličce octne poté, co se její otec ožení s žárlivou macechou.

Na jakési obecné psychologické rovině platí, že pokud nedojde k vzájemnému pochopení mezi rodičem a dítětem, často takové dítě hledá jiný, lepší domov – v některých případech tato situace vrcholí útěkem z domova. Zde alternativně dochází k vytržení z domova macechou. Pohádka však dítěti často ukazuje, že tento nový domov není tak uspokojivý, jak si ho dítě původně představovalo. Trpaslíci Sněhurku před macechou neochrání.  

Sněhurka a Oidipus

Sněhurka má velmi podobný námět jako řecká tragédie o Oidipovi, což je vlastně příznačné, protože je to právě oidipovský komplex, který se v pohádce projevuje. (Pro ty, kteří to neví, „oidipovský komplex“ je psychologický termín Sigmunda Freuda, který definuje náklonnost potomka k rodiči opačného pohlaví a nenávist k rodiči stejného pohlaví.)

Tento komplex můžeme nejvýrazněji pozorovat v té verzi Sněhurky, kde král s královnou projíždí v kočáru zasněženou krajinou. Vtom si královna povzdychne, že by chtěla dceru s pletí bílou jako sníh, s tvářemi červenými jako šípky na keři a s vlasy černými jako havraní křídla. Než dorazí do cíle své cesty, málem se s kočárem převrhnou, jak prudce musí zabrzdit – přímo před nimi na cestě stála přesně taková dívenka. Král rozhodne, že se jí tedy ujmou. To se ale najednou nelíbí královně. Žárlí na to, jak rychle si dívku král zamiloval, a tak se jí ještě v ten moment lstí zbavuje – nechá dívku zvednout ze země upadlou rukavici, načež dá povel k odjezdu kočáru. Mrcha jedna.

Ve známější grimmovské verzi můžeme na začátku pozorovat, jak se královna při vyšívání u okna píchne jehlou do prstu a na sníh na parapetu dopadnou tři kapičky její krve. Tento moment lze rozklíčovat následovně: kapky krve odkazují k sexuální nevědomosti a číslo tři naopak k sexuální touze. Pohádka taky připravuje dítě na sexuální krvácení (ať už při menstruaci, nebo prvním pohlavním styku). Dítě se tak dovídá, že malé množství krve je předpokladem něčeho lepšího (narození dítěte) a že krvácení je tak vlastně předpokladem, „šťastnou událostí“, narození potomka a vytvoření rodiny. Haha, spousta žen by asi nesouhlasila…

Podobnosti a rozdíly s macechou

Macešina povaha stojí taky za pozornost. Její narcismus pozorujeme již před  zápasem se Sněhurkou: neustále se kontroluje v magickém zrcadle a přesvědčuje se, že je stále tou nejkrásnější v zemi. Tato nadměrná sebeláska nám může připomínat mýtus o Narcisovi, který miloval pouze sám sebe, až ho tato vlastnost pohltila. U malých dětí je narcismus běžný a časem se s ním dítě naučí pracovat. To můžeme ostatně vidět u Sněhurky, která je dvakrát kvůli touze po vlastní kráse otrávena (koupí hřeben, aby se jím mohla učesat, později korzet, kterým ji macecha téměř udusí), potřetí však již nejde o past týkající se krásy, ale o prosté jablko.

Aby toho nebylo málo, macecha navíc ustrnula v orálním stádiu (kdy není dítě schopno ovlivnit své půdové touhy, viz analýza Jeníčka a Mařenky). Do tohoto psychicky nevyvinutého stádia si notuje s hlasem zrcadla, které vyznívá spíše jako pubertální postava. Je často zaujatý a vyžívá se v přehánění a zveličování předností (jako spousta puberťáků): Sněhurka je „stokrát“ krásnější než královna.

Sněhurka má oproti královně toto orální stádium za sebou, což dokazuje ve svém chování po objevení chaloupky sedmi trpaslíků: žádnému z nich nesní celé jídlo, ale z každé mističky si vezme jen trochu, aby to nebylo poznat. Stejným způsobem upíjí z jejich pohárků. Přesto můžeme vidět, že její vývoj ještě nebyl dokončen v plné míře – dochází u ní k jistým pochybením, kdykoli je na scéně macecha. Bez jejího vlivu se však již sama ovládat dokáže.

Hej hou, hej hou!

A konečně se dostáváme k trpaslíkům! Ve Sněhurce tito tvorové symbolizují poctivost, pracovitost a organizovanost. Práce je podstatou jejich života a odpočinek neznají. Přestože je Sněhurka oslní, takřka hned jí nastaví pravidla, že s nimi může zůstat pouze tehdy, pokud bude pilnou hospodyňkou. Je to prostě dělnická třída jako z Leninova snu. S pracovitostí nejspíše souvisí i jejich počet. Trpaslíků je sedm – stejně jako sedm dnů v týdnu naplněných prací. Stejně tak ale může jejich počet odkazovat k pohanství. Dříve se totiž mělo za to, že kolem Slunce (Sněhurky) obíhá sedm planet (sedm trpaslíků). To by odkazovalo i k jejich cyklickému způsobu života – každý jejich den vypadá zřejmě naprosto shodně.

Trpaslíci bývají jen muži. Jejich výška symbolizuje jejich nezdařený vývoj do zralé lidské podoby – konkrétně ustrnutí na preoidipovské úrovni. Trpaslíci nemají rodiče, ani se nežení (s výjimkou Šmudly ze známé české písničky), ani nemají děti, protože tyto vztahy k ničemu nepotřebují. Svým výskytem v pohádce ale zdůrazňují důležitost vývojových etap u ostatních postav. A v neposlední řadě mohou představovat falické asociace – přece jen jsou malí a dovedně pronikají do tmavých děr. Určitě ale nejde o zobrazení mužů v sexuálním smyslu.

Jedno jablko na závěr

Závěrečná tragédie je rovněž velice zajímavá na zanalyzování! Než dojde na ono osudné otrávené jablko, trpaslíci na Sněhurku naléhají více než jindy, aby si dala na intriky své macechy pozor. Jablko samotné zde představuje lásku, sex a pokušení – a to v neškodných i nebezpečných podobách. Tento motiv známe z příběhů napříč kulturami (jablko podané Afroditě vedlo k trojské válce, zároveň bylo důvodem sváru mezi bohyněmi; konzumace jablka ze stromu poznání bylo důvodem vyhnání Adama a Evy z ráje). V náboženské ikonografii navíc symbolizuje ženský prs jako zdroj prvního pokušení (odkazuje k závislosti dítěte na matčině prsu).

Aby macecha překonala podezíravost Sněhurky, jablko rozkrojila na dvě půlky a sama snědla bílou polovinu (bílá = barva nevinnosti, neotrávená část jablka), zatímco Sněhurce nabídla polovinu červenou (červená = barva agrese, jedovatá část). Narážíme zde na to, co se v této situaci odehrávalo ve Sněhurce samotné: bílá odkazuje k její asexualitě, kdežto červená k její erotičnosti. Pozřením červené části jablka se Sněhurka nejenom otráví, ale končí tak i její nevinnost a probudila se v ní její sexuální zralost. Sněhurka na ni však nebyla plně připravena, proto musela nějakou dobu „spát“.

Po nalezení Sněhurčina těla jej trpaslíci uloží do rakve, protože si myslí, že zemřela. Nechápou vývojové procesy, které se uvnitř ní odehrály, protože s nimi oni sami nikdy nepřišli do styku. Nevinné dítě uvnitř Sněhurky zemřelo, a tak ji pohřbili – jiné řešení totiž neznají.

Pohádka o Sněhurce nás učí (podobně jako jiné pohádky), že jakmile člověk dosáhne tělesné zralosti, v žádném případě to neznamená, že je duševně a citově připraven na dospělost v pravém slova smyslu – tedy na manželství. Je potřeba absolvovat další vývoj, kterého si Sněhurka dopřála právě až v období spánku. Příběh říká, že je nutné vyhnout se nekontrolované vášni, neboť přináší člověku záhubu. Královna jednala pudově, čímž málem zabila své dítě, ale dozajista nakonec zahubila sama sebe (na konci příběhu totiž musela v rozžhavených střevících tančit, dokud nepadla mrtvá k zemi). Sněhurka naopak vyspěla, uvědomila si své hranice a poučila se z vlastních chyb. Proto nakonec přišel její princ a s ním i šťastný konec.

Autor: Patrik Sláma

Poznámka redakce: Autor textu čerpal zejména ze statí Bruna Bettelheima. Pokud vás problematika pohádek zajímá podrobněji, nemůžete udělat nic lepšího, než do nich nahlédnout taky.