Blog

Buřičské echo rezonující prázdnem

autor: | 18. 12. 2023 | Ostatní

Když se mi poprvé do zorného pole  dostala jedna z básnických skladeb Ludmily (Lily) Bubelové (12. 2. 1886 – 13. 9. 1974), přikládala jsem nutkání začíst se do autorčiny další tvorby klasickému okouzlení z neznalosti osobnosti. Skromné úryvky z literárních pramenů nereferovaly o jejím životě mnohé, nepříliš sdílný výčet publikovaných prací profiloval (dosud) neznámou jako tvůrkyni soudobých konvenčních žánrů – přírodní lyriky, drobnějších próz s psychologizujícími prvky, a především dramat s tematikou mezilidských vztahů se všemi jejich peripetiemi.

Celou škálu sociálních struktur a prostředí poznala Lila narozená v oblasti Haliče bezesporu i díky tomu, že pocházela z osmi dětí a její otec se živil obchody se dřevem i správou putovní pily, což vyžadovalo pravidelné přesuny za prací. Tyto přesuny zahrnovaly velké rodinné stěhování do Kroměříže a po smrti živitele rodiny vygradovaly trvalým přesídlením do hlavního města. Ze skladeb roztroušených v dobových periodikách se neozývá tenký ženský hlas stěhované polosiroty upínající se k jímavým přírodním scenériím, ale ostrá výpověď rezonující kritikou sociálních poměrů panujících v soudobé společnosti. 

Například báseň s názvem U návozu z května roku 1908 je z hlediska formálního i obsahového variací žánru sociálních balad aktualizovaných na přelomu století „ostravským bardem“ Petrem Bezručem ve sbírce Slezské písně. Bubelová zde využívá tutéž stylizaci mluvčího – těžce pracujícího důlního dělníka, který nejprve zdůrazňuje neuspokojivost svých pracovních podmínek v kontrastu s blahobytem obklopeným otrokářem, následně pozvolna stupňuje vlastní nespokojenost a vyzývá ostatní dělníky ke spojení v jeden nezkrotný živel, který zlikviduje donucovací nástroje otrokáře, pomstí k smrti udřené a zbylým dá naději na lepší zacházení.

Práce — toť otrok. Kde zem se třese,

representační vstane prý dům;

co z toho, jen když ruka má vznese

zatvrdlou skývu k hladovým rtům.

(Lila Bubelová – Nováková, U návozu, 1908)

Chléb s uhlím beru si do práce,

z roboty jdu na robotu,

při Dunaji strmí paláce, 

z krve mé a z mého potu.

(Petr Bezruč, Ostrava, 1899?)

Jak si můžeme všimnout, autorka se pravděpodobně nesnažila o napsání díla, jehož myšlenkový obsah a jazyková či veršová originalita by zásadně obohacovaly bezprostředně umělecky ztvárněné podoby dobového revolučního (literárního) dění, ale o projev spoluangažovanosti a uznání advokátní úřednice (tedy pracující ženy) věnovaný obdobně smýšlejícím jedincům, jejichž hlas má vůli a potenciál k boření zažitých (ne)pořádků. Dosud by se mohlo zdát, že autorka jednoduše  podlehla vlivu „jednoho z nejprudších a nejoriginálnějších básníků buřičské generace“, jak bývá Bezruč obvykle v učebnicích literatury prezentován. Zmiňovaná báseň však není zdaleka prvním, ale ani posledním takovýmto počinem mladé Lily. 

Zjemňující atributy  zastírající  buřičské srdce

Reflexe aktuálních událostí, nálad a společenského vývoje (či naopak zpátečnictví) je prostřednictvím lyricky zastřené alegorické vzpomínky mluvčího na procházky dávno zaniklou cestou, „na niž příval kles“ a kde „náhle ční jak ku postrachu světlé špičky ostrých hrotů do nebes“ zpřítomňována coby varování před týmiž chybami ve vztazích milostných i obecně sociálních již ve skladbě Starou cestou z roku 1905. Jak Bubelová stále znělejšími verši poznamenává, „pokryje se zase měkce starý svah“, ale „nám však v duši zarmoucené rány zbudou od kamene“. V tomtéž čísle periodika vyšla Lile, dle mého názoru, skladba ještě mnohem pozoruhodnější, totiž Je srdce moje. Ve zdánlivě banálním přirovnání vlastního srdce ke „starému domu s fasádou na spadnutí“, lze rozpoznat motivický protiklad ke Gellnerovu Přetékajícímu poháru. Přeplněné a naprosto prázdné, zpěněné a říčné vedle ledovým větrem ovanulého, zkrátka svět vypjatý od krajnosti ke krajnosti. Ačkoliv  to u „autorky orientované na přírodní lyriku“ není nasnadě, v básni se setkáme i s bohémským motivem volné lásky, když ze zchátralého domu „pachtýři (= zemědělci hospodařící na půdě v časově omezeném pronájmu) okna odnesli a teď to jimi fouká“. Další z vlivů inspirací (nejen) poetikou Františka Gellnera, ale buřičstvím obecně je pocit vykořenění, odcizení a hluboké nedůvěry vůči komukoliv, kdo se nachází v našem okolí. Zatímco Gellner pojmenoval svoji báseň relativně smířeným konstatováním Všichni mi lhali, Bubelová zvolila pro svoji báseň bojovnější Nevěřme! 

„Všichni mi lhali, všichni mi lhali,

blázna si ze mne dělali.

Přede mnou citem se rozplývali,

za zády se mi vysmáli.

Srdce mé stále po lásce prahne,

nikomu však již nevěřím.

Když někdo ke mně ruce své vztáhne,

ustoupím bojácně ke dveřím.“

(František Gellner, Všichni mi lhali, 1903)

Nevěřme nikomu

na světě širém!

Nevěřme bratru

a nevěřme sestře,

nevěřme přátelství,

nevěřme sobě!

Nevěřme pro minulost,

nevěřme v přítomnu,

nevěřme do budoucna!

(Lila Bubelová – Nováková, Nevěřme!, 1907)

Na literárním poli se vždy najdou větší či menší plochy, které zůstanou ležet ladem, relativně stranou od „centrální sklizně“, zpravidla se zde ale nacházejí literární (vý)plody neméně zajímavé. Vnímání jejich chuti se v našich buňkách odvíjí od toho, s čím máme zkušenost, nikdy ale není úplně totožná. V „časopisecké“ poezii Lily Bubelové budou mnozí spatřovat již zmiňované – Bezruče a Gellnera, jiní možná Tomana, Dyka nebo Šrámka… Možná má Lila Bubelová ve své poetice trochu každého z nich. I tím může být „autorka přírodní lyriky” svá. V něčem, co všichni dobře známe, dokáže najít (svou) dosud neznámou polohu. I přes použití proslulých veršů, anebo možná kvůli němu, zůstává prozatím Lila Bubelová, autorka píšící tak známě, téměř neznámá.

Autor: Denisa Krupková

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Jan Skácel, muž, který vás dokáže uhranout.“ Tak přesně díky této větě jsem se s dílem Jana Skácela seznámila. Bylo to někdy na základní škole, když nám o něm vyprávěli. Nedokázala jsem si moc přestavit, co znamená slovo uhranout a jak by to básník mohl zvládnout...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Vítám vás u pokračování našeho měsíčníku, který se zabývá kritickou činností Elišky Krásnohorské. V minulém díle jsme se podívali na autorčiny začátky a zjistili jsme, jaký měla názor na dílo mladé básnické generace. Dnes se zaměříme na jednu z nejvýznamnějších...

Nemohu bez Vás žít aneb Tipy na romantickou klasiku

Nemohu bez Vás žít aneb Tipy na romantickou klasiku

Blíží se nám svatý Valentýn a to je ideální příležitost sáhnout po nějaké romanťárně. Ačkoli se regály v knihkupectvích prohýbají pod nánosem Young Adult i dospěláckých milostných příběhů ze současnosti, u nás na blogu víme, že klasika je prostě klasika. Zkuste...