Šalda v sukni

Tato žena je v české literatuře známá jako spisovatelka, libretistka, literární kritička, překladatelka a přední členka ženského hnutí (jistě jste slyšeli, že díky ní bylo založeno první dívčí gymnázium, které bylo pojmenováno po římské bohyni umění a moudrosti Minervě). Ano, teď již na 100 % víte, že oním „Šaldou v sukni“ není nikdo jiný než Eliška Krásnohorská. V tomto článku se pokusím nastínit, jaká byla Krásnohorská jako kritička. Oceňovala autory, kteří jsou dnes součástí povinné četby?

Vzdělaná žena = správná žena

Kariéru literární kritičky zahájila Krásnohorská v periodiku Ženské listy v 70. letech 19. století (tehdy do literatury se svými prvotinami vstupovala taková jména jako Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický či Josef Václav Sládek). Již z názvu časopisu je jasné, že cílil především na ženy – čtenářky.

Krásnohorská zastávala názor, že se v ženách vlivem nevhodné výchovy pěstuje povrchnost, která je odvádí od jejich skutečných povinností k rodině a národu. Zkrátka a dobře: to, že žena umí vyšívat a hrát na klavír je sice pěkné, ale těžko to můžeme považovat za dostatečné vzdělání. Krásnohorská chtěla svou činností motivovat ženy ke čtení vhodné literatury, a tak rozvíjet jejich myšlení (současný přehršel brakové literatury určený zejména ženám by ji patrně nepotěšil).

V Ženských listech se autorka věnovala tvorbě předních českých spisovatelů z řad májovců a lumírovců (Světlá, Neruda, Heyduk, Vrchlický, Sládek či Zeyer). Její první kritika se zabývala básnickou sbírkou Svatopluka Čecha Básně (1874). Krásnohorská považuje (tehdy ještě mladého autora) za talentovaného básníka, který je nadějí pro českou poezii. Oceňuje především bohatství jeho myšlenek, schopnost obrazotvornosti či hloubku citu. Nevyhýbá se však ani kritice. Krásnohorská si všímá některých „cizích“ vlivů, které se do Čechovy tvorby promítly, a také „ne úplně vhodně“ uchopené vlastenecké látky v básni Adamité. Již zde tak můžeme spatřit některé základní přístupy její kritické činnosti. 

Vrchlického kopírování

V roce 1875 vydal Vrchlický svou prvotinu Z hlubin. Krásnohorské vadila především údajná neoriginálnost jeho básní – nabyla totiž dojmu, že autor kopíruje velká jména evropské literatury (Lermontova, Huga, Byrona). Autorka neoceňovala Vrchlického přílišnou orientaci na francouzskou literaturu, a dokonce jej kritizovala za gramatické prohřešky. I přes výhrady si Krásnohorská uvědomila, že je Vrchlický talentovaný básník.

“Vandal“ Sládek

Velkou radost Krásnohorské neudělal ani další lumírovský autor Josef Václav Sládek. Na jeho sbírce Básně (1876) oceňovala zejména citovost a autora považovala za schopného lyrického básníka. JENŽE! Největší prostor věnovala opravdu sžíravé kritice Sládkova vyjadřování. Krásnohorská na mnoha příkladech vyčítala básníkovi prohřešky proti češtině a rozhořčeně se vymezovala vůči autorům, které považovala za jazykové vandaly. Jak by asi Krásnohorská reagovala na současnou úroveň vyjadřování mnohých uživatelů sociálních sítí?

Počátky v Osvětě

V roce 1878 začala Krásnohorská přispívat také do časopisu Osvěta, ve kterém se sdružovali autoři sympatizující spíše s ruchovci. Osvěta byla silně vlastenecky zaměřená a měla velký počet odběratelů. První příspěvek věnovala velikánovi obrozeneckého dramatu Josefu Kajetánu Tylovi – jednalo se o stať k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám. Krásnohorská oceňovala především službu, kterou Tyl prokázal českému dramatu a divadlu.

Kritická činnost Elišky Krásnohorské je bohatá a pestrá, proto jsem se rozhodla rozdělit článek na několik částí, abych vás nezahltila informacemi. V dalším díle se podíváme na to, jakým způsobem Krásnohorská zasáhla do sporů mezi ruchovci a lumírovci.

Autor: Míša Nevřivá

Kresba: Lenka Nevřivá