Je vám to povědomé? Podobnou větu často pronáší čertové a ďáblové v pohádkách, když chtějí pomocí úpisu podepsaného vlastní krví získat duši nějakého nešťastníka. Nebo domýšlivce. Nejinak je tomu u jednoho z velkých německých literárních děl 19. století, Goethova Fausta.

Goethe na něm pracoval 60 let (mezi lety 1772 a 1831), začal, když mu bylo třicet, a práci ukončila jeho smrt. Není tedy divu, že se jedná snad o nejrozsáhlejší knižní drama, tedy dramatický text, který je určený ke čtení, a ne k hraní na divadle. Obsahuje totiž přes 12 000 veršů, je tak třikrát delší než Shakespearův Hamlet.

Jak to bylo s Faustem?

To, že je Faust nehratelný, ale není pravda. Připomeňme si první díl, se kterým se můžete v divadle běžně setkat. Nebe a Peklo v něm uzavírají sázku o duši stárnoucího doktora Fausta. Ten bilancuje svůj život a uvědomuje si, že nedosáhl proslulosti, významného jmění a nedokázal si užívat životních radostí. Podepisuje tedy s ďáblem Mefistofelem smlouvu. Pokud bude Faust aspoň na kratičký moment svého života skutečně šťastný a spokojený, propadne jeho duše peklu. Mefistofeles se na oplátku zavazuje Faustovi sloužit. Aby si mohl Faust užít všech radovánek života, Mefistofeles ho za pomoci čarodějnice omladí a pomůže mu začít vztah s Markétkou. To se zadaří. Markétka dokonce porodí nemanželské dítě, jež ale v zoufalství zabije. Skončí kvůli tomu před soudem a je popravena. Faust se svého štěstí nedočká.

O něco zajímavější je druhý díl, který je více filozofický a můžeme ho číst i jako satiru na soudobou společnost. Faust zde vystupuje jako podnikatel a státník. Ukazuje fungování civilizace, vynalézá papírové peníze, zamiluje se do přeludu trojské Heleny. Faust v průběhu druhé dílu stárne, ale stále nezakouší vysněné štěstí a radost. Umírá. Mefistofeles se snaží uplatnit svůj nárok na jeho duši. To se mu nedaří. Na Markétčinu přímluvu, jež se po smrti stala něčím, co je podobné andělu, se jeho duše dostane do nebe. Pokud máte filozofickou náladu nebo se rádi zamýšlíte, je druhý díl přesně pro vás.

Faust ale není plochou postavou. Ve své touze po nekonečném poznání prochází vývojem od jednotlivce hledajícího smysl života k člověku, který chápe, že pravá moudrost a štěstí jsou spojeny s láskou, soucitem a aktivním zapojením ve společnosti. Byť mu tohle všechno uniká.

A co Mefistofeles?

Mě na celém Faustovi ale nejvíce fascinoval Mefistofeles. O pár svých postřehů k této ďábelské postavě bych se s vámi chtěla podělit. Mefistofeles se totiž pro mě osobně stal až archetypem pokušitele. A to nejen například v sexuálním nebo milostném smyslu slova, ale i v touze po moci. Jako by byl temnou stránkou duše každého z nás. Tou temnou stránkou, díky které jsme schopni toužit po čemkoliv, ale zároveň svou touhu vnímat jako potenciálně nebezpečnou a zraňující.

Ostatně i to je důvod, proč se Mefistofeles stal typem postavy, skrze niž spisovatelé předestírají a snaží se nalézt odpovědi na morální a náboženská dilemata. Můžeme říct, že Goethe tento typ postavy pojmenoval. Protože ďábel, skrze kterého vnímáme problémy morálky, se objevuje i v Byronově Kainovi z roku 1821 (mimochodem také se jedná o skvělé knižní drama, jež mohu jen doporučit). Ten ale pojmenován není.

Ve Faustovi je tato postava mnohem dál, jsou jí přisouzeny další vlastnosti, které z ní dělají víc než symbol. Mefistofeles je velmi inteligentní, cynický a neobyčejně mocný. Objevuje se v různých podobách. Ostatně jednou z nich je pes, jehož se Faust ujme a odnese ho k sobě domů. V tomhle bodě je také začátek rčení o „jádru pudla“. Přemýšleli jste někdy o tom, co tohle rčení znamená? Odhalit podstatu, pochopit švindl, léčku, najít něco skrytého. Protože tady byl v černém pudlu schovaný ďábel.

Mefistofeles bývá v některých interpretacích spojován s otázkami lidské svobody a odpovědnosti. On nenutí Fausta podepsat. Ne ne. Dá mu jen nabídku, podá ručičku. Faust se rozhodne sám, že svou duši zaprodá. V dohodě uzavřené s Faustem ukazuje na schopnost lidí volit a nést následky svých rozhodnutí.

Asi není překvapením, že se postava Mefistofela, často ve spojení s Faustem, stala námětem pro jiná kulturní díla. O dvou, která jsem měla možnost zhlédnout, bych se ráda zmínila.

Když Mefistofeles zpívá muzikál

Mefisto, muzikál, který můžete vidět v pražském Divadle Hybernia (premiéru měl v roce 2016, nyní má nakročeno k derniéře). Už z názvu je patrné, kdo je vlastně hlavním hrdinou příběhu. Přestože příběhem čerpá z Faustova prvního dílu, jak jsme si ho zmínili výše, lehce naťukává i druhý díl tematizováním touhy po moci – Faust touží po té politické, Mefistofeles se chce stát nejmocnějším ďáblem a za příslib budoucího bohatství uzavírá stále nové smlouvy ve snaze stáhnout do pekla takřka celé městečko. A nebojí se kvůli tomu hrát nefér. Doufám, že nebudu moc spoilerovat, když řeknu, že předmět sázky, kterou Nebe a Peklo uzavřelo, ale není závod o co nejvíce duší doručených peklu. Kvůli své vlastní domýšlivosti tak musí být Mefisto potrestán.

O tom, jak je muzikál kvalitní, se musíte rozhodnout při návštěvě. Moje kamarádka v půlce odešla, já vydržela do konce, ale jen z toho důvodu, že jsem byla zvědavá, co s příběhem udělají. A taky je trochu blbý, pokud odcházíte z muzikálu a v hlavě vám nezní žádná nosná melodie. Což se mi tedy stalo. Zajímavostí také je, že Fausta i Mefistofela tu naráz hraje hned několik herců – Josef Vojtek z Kabátu (ten za roli dostal i Thálii) a Jan Kříž, kterého alternuje Petr Ryšavý. Já viděla dvojici Vojtek/Ryšavý, výkony byly skvělé, avšak wow efekt prozpěvování to nepřineslo. Ale Mefisto v jejich podání je opravdu démonický a uhrančivý.

Když Mefistofeles zavítá do opery

Postava Mefistofela se stala inspirací také pro stejnojmennou operu Arrigo Boita (opera měla premiéru v roce 1868 a Boito k ní napsal hudbu i libreto). V současné době ji uvádí Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Jedná se o takovou kompilaci prvního a druhého dílu Fausta. Mefistofeles, který je snad jediným ďáblem v pekle, uzavírá s Nebem sázku o Faustovu duši. S ním podniká různá „dobrodružství“ – vydají se na sabat, seznamují se s Markétkou, dostanou se do starověkého Řecka. I tady po smrti odchází Faustova duše do nebe. Mefistofeles zůstává sám. A mně toho mizery ještě bylo líto! Hodně tomu pomáhá scénografie opery, kdy na jevišti vidíme několik proražených pekelných stropů, ale ten poslední směřující k Nebi je neproražený. Navíc andělů je vždy zástup, Mefistofeles je proti nim pořád sám. Až mi to přišlo, jako by tu byl Mefistofeles obohacen o rovinu padlého anděla, který se chce vrátit zpět na nebesa, avšak selhává. Asi že je to z principu takový hajzlík.

Opera Mefistofeles získala cenu diváků, tzv. Libušku, za nejlepší inscenaci Festivalu Opera 2022. Nedivím se, je to opravdu zážitek. Divadlo navíc před každým uvedením dělá lektorský úvod. Pokud budete mít cestu do Českých Budějovic a Mefistofeles bude na programu divadla, rozhodně byste si ho neměli nechat ujít.

Autor: Lenka

Obrázek byl vytvořen pomocí AI.