Drama Zvíkovský rarášek nebo hru Naši furianti si určitě většina z vás vybaví ze školních lavic, ale znáte také jejich autora Ladislava Stroupežnického? O prvním dramaturgovi Národního divadla je známo, že nešel pro ostrou kritiku daleko. Řada umělců mu nemohla přijít na jméno. Známé jsou například tvůrčí spory se Zeyerem nebo Vrchlickým. Ovšem životní příběh Stroupežnického před odjezdem do Prahy je mnohem zajímavější a není pro slabé povahy.

Cerhonický rodák byl milovaným synkem vlivných rodičů, kteří umožnili Ladislavovi prakticky cokoliv si usmyslel, a tak brzy mladík nabyl dojmu, že mu patří celý svět a podle toho se taky choval – a ještě hůř. Jeho tyranská, až sadistická povaha se projevila velice brzy a nelze říci, že by ji před ostatními chlapec skrýval. Jako terč zábavy mu posloužil kdokoliv: soused, kamarád nebo někdo z rodiny. Traduje se, že v osmi letech hodil pro zábavu po cizím muži nůž a pořezal ho do ruky. Ještě horší byla jeho fascinující zaujatost bolestí. Pro potěšení uřezával zaživa veverkám ocásky, králíkům uši a ptákům vydloubával oči.

Přestože víme, jak daleko se Stroupežnický vypracoval, jeho studium tak zářivé nebylo. Není známo, jakých výsledků jako student dosahoval, ale rozhodně to netrvalo dlouho, jelikož byl poměrně brzy ze školy za kázeňské přestupky vyloučen. Ve dvanácti letech zkopal jednoho ze spolužáků do břicha takovým způsobem, že mírnější trest nepřipadal v úvahu. Místo školy začal pomáhat otci, chodil ještě častěji na lov a věnoval se uměleckým projektům. A díky tomu se sblížil s bratry Alšovými z nedalekých Mirotic. Zejména mladší Jan mu doslova učaroval. Z Janovým deníků víme, že jejich vztah byl více než přátelský. Chlapce to k sobě magneticky přitahovalo, ale jejich tajený vztah netrval dlouho. Podle zdrojů byl Ladislav velmi žárlivý a svojí despotickou povahou mladého Alše tyranizoval. Jan ten traumatizující nátlak dlouho nevydržel a na Velký pátek roku 1867 bylo v lese nalezeno jeho tělo s prostřeleným srdcem.

Tři měsíce nato si vyrazil Stroupežnický na noční lov do cerhonických lesů. V domnění, že vidí pytláka, vystřelil. Byl to ale hajný Charvát. Když si mladík uvědomil, na koho namířil, zpanikařil. V pomatení mysli otočil zbraň proti sobě. Střela proletěla bradou, ustřelila mu spodní čelist a část nosu. Zemřít se mu ale nepovedlo, a tak v návalu další hysterické ataky se snažil sám sebe uškrtit. Nakonec v zoufalství skočil do rybníka, kde uvízl v bahně. Stále naživu.

Otec jej obratem odvezl do Prahy. Proslulý chirurg Vilém Weiss nahradil spodní čelist protézou ze zlata a na zbytek nosu posadili voskovou repliku. I přes dobře odvedenou práci byl pohledný mládenec pryč. Celý rok nemohl Ladislav mluvit a když opět konečně začal, jeho hlas zněl nepřirozeně, až směšně. Aby zohyzdění alespoň trochu zakryl, nechal si narůst plnovous.

Nikdy se už nenechal fotografovat a jeho jediný dochovaný portét zachycuje pouze zdravou stranu obličeje. Psychický dopad zranění přiměl Stroupežnického držet se v ústraní, a tak se s vlastní zarputilostí začal věnovat psaní a divadlu. Traduje se, že mu k rychlému kariérnímu vzestupu dopomohl F. L. Rieger. Což nic nemění na tom, že Ladislav byl ve své práci velice svědomitý, až urputný. V divadelním prostředí si dokonce našel milou Annu Turkovou, se kterou se posléze oženil. Čím ovšem tuto mladou herečku okouzlil, není známo. Dva roky po svatbě, přesně na den 25. výročí od pokusu o sebevraždu, umírá Ladislav Stroupežnický na nákazu tyfem ve věku 42 let.

Celý život cerhonického rodáka je protkán dramatickými zvraty, tragickými událostmi i řadou otazníků. Pokud vás příběh Ladislava Stroupežnického zaujal a chcete vědět víc, můžete se podívat na studentský film Furiant Ondřeje Hudečka nebo se zajet podívat na Olšanské hřbitovy ke hrobu manželů Stroupežnických.

A pokud je vám blízký styl tohoto článku, a chcete vědět více nejen o dnes představeném Stroupežnickém, rádi bychom vám doporučili knihu Karolíny Zoe Meixnerové Národní opruzení.

Autor: Miki Weatherwax