Každý jsme si někdy představovali, že budeme slovutným spisovatelem. Moudří jako Neruda, milovaní jako Tyl, ostří a pohotoví jako Karel Havlíček Borovský a tajemní jako Karel Jaromír Erben. Knížky ale zdaleka nejsou jen dílem slovutných spisovatelů a spisovatelek, na jejich vzniku se podílí celý zástup lidí. Ti lidé by měli být uvedeni v tiráži (stránka úplně na konci knihy, kterou nikdo nečte, pokud teda zrovna nehledá doporučenou cenu nebo ISBN). Ale o tom později… 

A kdo se do té tiráže například dostane? Třeba právě úslužný redaktor či redaktorka. A proč tam vlastně jsou?  Co teda ti redaktoři dělají? 

Odhalují všelijaké nešvary textu:

• Takovýto, jakože, když ty prostě slova jsou občas tak nějak navíc?
• Slovosled snadno se když nečte.
• Věty, který vysvětlujou informace, který jsou podstatný pro pochopení postav, který žijou v zemích, který se lišej vším jen ne zájmenem, který je uvozuje?
• Opakovaně opakující se slova, jež se opakují.
• Když se z víly Amálky v půlce věty stane hajný Robátko.
• Třeba. Zbytečně. Děsně. Krátký. Věty. Nebo. Nesmyslně. Rozdělený.
• Nebo taky občas věty, který sice nesou spoustu informací, ale neuměj se tak nějak vyžvejknout a jsou prostě pro čtenáře úplně nesnesitelně, ale fakt jako nesnesitelně, to si vůbec nedovedete představit, jak nesnesitelně, ještě jsem vám vlastně chtěla říct, co jsem měla předevčírem (nebo možná před dvěma lety) k obědu, dlouhý.

Obecně je redaktor jeden z prvních čtenářů hotovýho rukopisu. V redakční přípravě nejde úplně tak o hledání přklepů a chib, ale spíš o logické, obsahové a stylistické prohřešky. Chová se postava dle svých charakteristik? Vypadá pořád stejně, nebo jí najednou narostl ocas a chybí jí půlka obličeje? Je mluva jednotlivých postav alespoň rámcově odlišená, nebo mluvěj  všichni stejně? Nemluví akademik jako buran a necituje pasáček vepřů Kanta? Nekolísá bezdůvodně přítomný, minulý a budoucí čas ve vyprávění? Nepoupravil si omylem autor ustálený spojení, který tím ztratilo význam? Dává každá jedna věta alespoň nějaký smysl? Zvolil autor jazykové prostředky vhodné pro cílového čtenáře? To vše samozřejmě s ohledem na autorův styl, proto je každá redakce jedinečná a žádné pravidlo neplatí bezvýhradně.

Neznamená to ovšem, že by ten nesmysl našel, přepsal a bylo hotovo. Nesmysl najde, navrhne možné řešení (nebo hned několik) a ty společně s argumentací pošle autorovi. Na něm pak je, aby rozhodl, zda je vůbec nějaký zásah třeba, jak úpravu zakomponovat do textu, nebo jestli jej třeba nenapadne, jak z toho vybruslit ještě lépe.

Za všechny popisy několik příkladů z praxe:

Tuhle část bych chtěla jenom ujasnit pro ty, kdo třeba nemají úplně jasno v tom, co všechno znamená a jak se co jeví.

↪️ Děkuju pěkně, teď už je mi všechno jasné.

Měla na sobě jen lehkou zbroj, protivníkova čepel musela zbrojí proniknout jako nůž na máslo, soudě podle ran na zádech.

↪️  Nůž na máslo zbrojí obvykle nepronikne, zato máslem ano!

„Chtěl bych si promluvit.“

„Mluvíme.“

„Mezi dvěma očima.“

↪️ Ne, nejedná se o dvě jednooké osoby…

Zazní další výstřely. Tentokrát jsou slyšet z větší blízky.

↪️ Dálka existuje, ale blízka bohužel ne.

Nekecám, tohle všechno se na stránkách knih, nebýt úslužné redaktorky, mohlo objevit. Naštěstí měli tito slovutní spisovatelé rozum, nechali si poradit a tyhle blbiny čtenářům nepředali. Ne vždy to je takový případ, ale o tom zas někdy jindy.

Autorka: Ela Prokopová