Šípková Růženka je jednou z těch pohádek, které jsou po dešifrování spíše bizarním odstrašujícím příkladem než vzorem pro život. Přesto se i v ní najde pár rad – koneckonců byla (jako drtivá většina ostatních pohádek) za tímto cílem stvořena. Jak to tedy se spící kráskou vlastně bylo? Stejně jako u předchozích dvou článků z této série se i dnes podíváme na psychologickou analýzu pohádky dle Bruna Bettelheima. 

Nejrozšířenější verzí je samozřejmě pohádka od bratří Grimmů, případně můžete znát i variantu od Charlese Perraulta. Obě se však inspirovaly starším příběhem od Giambattisty Basila. Jeho pohádka se jmenuje Slunce, Měsíc a Talia – a právě princezna Talia je původní princeznou Růženkou. Jak tato verze zněla a čím se lišila od námi známé Růženky? Nejprve si ji přibližme:

Bylo-nebylo, králi a královně se narodila krásná princezna Talia a ještě toho dne se všichni mudrci z království shodli na tom, že jí hrozí velké nebezpečí, píchne-li se o třísku ze lnu. Král dal proto ze všech svých pozemků vykácet len a konopí. Když však Talia vyrostla do krásy, zahlédla pod svými okny přadlenu, která předla na kolovratu. Talia tento dřevěný točivý nástroj nikdy v životě neviděla a rozhodla se ho proto prozkoumat. Točení kolovratu ji natolik fascinovalo, že se jej dotkla a pod nehet si zapíchla – světe div se – třísku z lněné nitě. Ba dum tsss. Hned v ten moment se skácela k zemi. Král nevěděl, co si s ní počít – myslel si, že je mrtvá. Vystlal proto sametem trůn, posadil na něj Taliu, hrad uzamknul a království opustil, aby zapomněl na svůj žal.

O neurčitou dobu později jel kolem jiný, mladý král. Jeho sokol se zatoulal do otevřeného okna hradu, a tak se pro něj musel vydat. Vtom na trůně objevil překrásnou spící Taliu. Zamiloval se do ní, ale nedařilo se mu ji probudit. Učinil tak věc, která by snad nikoho rozumného nenapadla – osouložil ji, odjel a zapomněl, že se to kdy stalo. WTF, že? A aby nebylo absurdit málo, Talia při tomto styku otěhotněla a za devět měsíců – nutno zdůraznit, že stále v onom hlubokém, smrti podobném spánku – porodila dvě děti, pojmenované Slunce a Měsíc. Tyto děti se na své matce v době jejího bezvědomí kojily, takže zjevně nijak nestrádaly. A jednoho dne se jedno z novorozeňat omylem přisálo místo k ňadru k Taliinu prstu, přičemž se mu podařilo vysát matce osudnou třísku zpod nehtu. Talia se po dlouhých měsících probudila. Nehledě na to, jaký musel být šok, zjistit, že byla takovou dobu v „úsporném režimu“, mnohem větším traumatem muselo být zjištění, že je dvojnásobnou matkou. Ale to je teď vedlejší, o tom se můžeme pobavit spíš na webu emimino.cz.

Podíváme-li se na to, jak se po těchto událostech změnil život krále, zjistíme, že ho vlastně nekrofilní sexuální zneužití a dvojnásobné otcovství nijak nezasáhlo – ani jeho manželství. Aha. To jsem zapomněl zmínit? Tento král, kterého z modernějších verzí pohádky známe jako chrabrého prince, jenž svým polibkem zachrání princeznu, byl navíc taky pěkný záletník. Jeho manželka-královna však brzy zjistila, že má ve vedlejším království dvě novopečené děti. Poručila proto kuchaři, aby je unesl a králi upekl k večeři. Ten to naštěstí neudělal, o děti se od té doby tajně staral a králi upekl nějakou alternativu, ale to královna nejspíše vůbec nezjistila. Tím to ovšem neskončilo. Královna si nechala Taliu přivézt na hrad a rozhodla se ji za její činy upálit. Právě v ten okamžik ale naštěstí přijel král, který rozhodl, že se raději zbaví své staré manželky než Talie a nových dětí. Chudák jeho podváděná žena, která se pouze snažila nastolit středověkými metodami zaslouženou spravedlnost, tak dopadla vlastně nejhůř.

Zaměřme se ale konečně na symboliku, která se skrývá za celou podstatou příběhu. Šípková Růženka/Talia velmi dlouze spí. Vzhledem k jejímu věku tato činnost opět odkazuje k určité fázi dospívání – konkrétně k období, kdy si procházíme takovým tím tichým, niterným přerodem. Pohádka nás (i rodiče) upozorňuje na to, že toto období klidu, rozjímání a soustředění se na sebe je zcela normální a není na něm nic nebezpečného. Dospělí často vidí jako „zdravější“ dospívání to viditelné, tedy fyzické. I tento přerod je však velice důležitý a bohužel při něm nezbývá příliš energie na jakékoli činnosti směrem ven, z nitra, z hlavy, z hlubokých myšlenek, což může navenek působit jako nečinnost, pasivita či spánek. Bettelheim také uvádí, že toto období může odkazovat k času první periody u dívek, ke dnům před a po ní, kdy prý dívky bývají často tiché až ospalé a stahují se do sebe.

Ve všech námi známých verzích nechal král v království pokácet veškeré křoviny s trny, případně tedy všechen len a konopí. Snaží se tak oddálit vyřčený osud své dcery. Tento motiv odkazuje k duševnímu a sexuálnímu dospívání. Dívka se v ženu prostě vyvine a nikdo – ani rodiče – tomu nijak nezabrání. Snahy o odvrácení nevyhnutelného osudu mohou naopak tento vývoj zabrzdit, oddálit ho, což může mít negativní vliv na celý zbytek života. Králova snaha o zvrácení kletby či proroctví sudiček tak může být vnímána jako snaha ochránit dceru právě před dospělostí. No řekněte sami, který milující rodič vítá, že je jeho potomek dospělý a na něm nezávislý? I přeslice, o kterou se Růženka píchne v nám známějších verzích, má svůj význam. Poukazuje na vyvinutost, ženskost, protože předení a tkaní jsou vnímány jako typicky „ženské“ práce.

Jakmile k vnitřnímu přerodu dojde, měla by si dívka rozhodně dát na čas a svůj psychický vývoj neuspěchat, protože dlouhé čekání na sexuální naplnění nám nevezme nic z jeho velkoleposti. Stejný případ můžeme ostatně vidět na rodičích Růženky, kteří se snažili o potomka velice dlouho, až se ho konečně v pokročilém věku dočkali.

Pokud ještě chvilku zůstanu u psychologického výkladu věku Růženky, můžeme narazit na další plejádu symbolů. Princezna je zvídavá a pokouší svůj osud, přestože o své kletbě určitě musí do detailu vědět – to odpovídá jejímu mentálnímu věku, kdy je pubescent ochotnější zaplést se do nebezpečné situace, pokud mu přinese nové a zajímavé objevy. V jiné verzi se přadlena nenachází pod hradbami, ale ve vysoké věži. Zde Bettelheim vidí jisté podobnosti s objevováním prvního pohlavního styku. Princezna otevírá dvířka tajemné místnosti, objevuje nové prostory, jde po tajuplných točitých schodech kamsi nahoru, přičemž vlastně neví, kam přesně míří, ale láká ji to natolik, že v chůzi pokračuje. Pak dochází k vyvrcholení (děje), k pokoření nové mety. Poté, co se Růženka píchne do prstu, krvácí. Opět jde o odkaz na první pohlavní styk, případně na menstruaci. Přítomnost stařeny zase kontrastně souvisí s jistou „dědičností“ těchto zkušeností. Pokud není dívka na první krvácení (ať již při menstruaci či pohlavním styku) připravená, může ji traumatizovat a může se na nějakou dobu výrazně uzavřít do sebe. Kolem sebe si vystaví zdi z trní, které ji chrání před přívalem nápadníků do té doby, dokud na ně nebude psychicky připravená.

V pohádce jsou i jisté náboženské motivy. Vrátím-li se o pár odstavců nahoru, oplodnění Talii proběhlo v době jejího bezvědomí (či spánku). Tento obraz nám připomíná neposkvrněné početí, ke kterému došlo u Panny Marie. Pohlavní styk mezi Taliou a králem byl nejenže nedobrovolný, ale pro ni především nevědomý, takže se vlastně neoddávala pokušení a hříchu úmyslně. Neučinila tak vlastně žádnou chybu, její (ne)jednání bylo naprosto oprávněné. Stejně tak můžeme v králově choti, která nakonec dopadla nejhůře, vidět jistou podobnost s řeckou bohyní Hérou, manželkou boha Dia, která byla velmi žárlivá, co se Diových milostných avantýr týče.

Dlouhý spánek také může poukazovat na varování pro puberťáky: sny o věčném mládí jsou pouze sny. Jinými slovy, nechceme-li se vyvíjet, můžeme rovnou zůstat spát, tedy rovnou zemřít, protože náš život pak postrádá smysl. Pro dotyčného pak ale zemře i celé jeho okolí – všichni v království rovněž „usnou“. Zde bych si dovolil autora citovat: „Svět se stane živoucím pouze pro toho, kdo se sám do tohoto světa probudí.“ Jinými slovy „… jsme-li k světu lhostejní, svět pro nás přestává existovat.“

Šípková Růženka nás tedy učí, že stěžejní psychické události (jako je první menstruace nebo první pohlavní styk) mají za následek to největší štěstí, pokud proběhnou promyšleně. Je však třeba dopřát si chvíli klidu a brát tyto události vážně. Je ale zbytečné se jich bát.

Literární hysterie se podívala na kloub i dalším pohádkám – co v sobě skrývá text Červené Karkulky a jak lze vyložit symboly v pohádce O perníkové chaloupce? Čtěte!

Autor: Patrik Sláma

Poznámka redakce: Autor textu čerpal zejména ze statí Bruna Bettelheima. Pokud vás problematika pohádek zajímá podrobněji, nemůžete udělat nic lepšího, než do nich nahlédnout taky.