Blog

Tatínek Oty Pavla: Proč by mu feministky daly, nebo spíš nedaly?

autor: | 21. 3. 2022 | Česká literatura

Snad jen ten Čech, který trávil povinnou školní docházku unesen návštěvou z kosmu nebo jako člen výzkumné expedice pro pozorování fauny a flóry v zapomenutých končinách, se nikdy nesetkal s tvorbou jednoho z nejznámějších českých prozaiků – Oty Pavla.

My, co jsme byli ochuzeni o nejspíš velmi dobrodružné zážitky, zato ale bez mrknutí oka poznáme úryvek z jeho stěžejního díla na první dobrou klidně i o půlnoci uprostřed toho nejdivočejšího mejdanu s dvojkou v žíle.

Že ne? Tak schválně.

„Karle, přines mi srnce.“ Byla to prosba a příkaz zároveň. Karel na to řekl: „Od té doby, co přišli skopčáci, jsem s Holanem v lese nebyl. Myslete si, že nejsem chlap, ale mám šest dětí. Teď za to dávají trest smrti.“

„Dobře Karle. Půjčíš mi Holana?“

„Nevím, jestli s vámi půjde. Ještě s nikým nešel.“

„Když půjde, tedy půjčím.“

„Přijdu si pro něho Karle, až přijde ta chvíle.“

(Smrt krásných srnců, str. 39–40, e-kniha, Praha, 2020)

Tak vidíte – tatínek Leo Pöpper, Karel Prošek nebo pes Holan jsou dodnes literárními pojmy, které zná každý, a to díky našim vyučujícím češtiny, jež do nás nejen Smrt krásných srnců cpali horem dolem. Já se jim ani nedivím. Ota Pavel patří v rámci české literární klasiky ke čtenářsky nejpřívětivějším autorům.

Nemám tušení, nakolik puberťák ocení Pavlův poetický styl psaní, vsadím se však, že nejen čtenář-maturant přijme s povděkem jeho vcelku srozumitelný jazyk. Díky němu nestráví čtení připojený na „strýčku Googlovi“ vyhledáváním významu u každého třetího slova. 

Ve své nejznámější povídkové sbírce Smrt krásných srnců se autor vrací do svého dětství, které prožil jako nejmladší syn v židovské rodině během 2. světové války. Hlavním hrdinou jeho vyprávění je jeho tatínek Leo Pöpper, jenž svou povahou až stereotypně znázorňuje klasický archetyp českého muže – snílek, trochu mluvka a hlavně velký Don Juan, jenž získá každou ženu, kterou si usmyslí a jež před ním neuteče na strom.

Tatínek Leo je přesně ten typ literární postavy, o níž si škodolibě čtete a těšíte se, jaký nepříliš geniální nápad zase vymyslí. Ale ruku na srdce, milé dámy, všechny do jedné děkujeme tomu nahoře, že se někdo takový neválí na kanapi u nás doma. Zatímco mladší dívky po dočtení raději preventivně upisují své nevinné duše ďáblu s jediným přáním – ať si hlavně nenarazí něco, co by jen vzdáleně připomínalo otce Oty Pavla.

Co je vlastně na této postavě špatně a proč by to autor za svého mužského rodiče od feministek dnes pěkně schytal?

V dnešní době, kdy ženy stále mají pocit, že se o své místo pod sluncem musí rvát, působí rodina Pöpperových jako rudý hadr na býka nejen na feministky, ale na všechny bojovníky proti genderovým stereotypům.

A právě těch je ústřední rodinka v Smrt krásných srnců plná. Kromě již zmíněného tatínka, jenž zde představuje typický archetyp hlavy a živitele rodiny, tu máme také maminku Hermu. Ta znázorňuje klasickou ženu v domácnosti, o níž se příkladně stará stejně jako o své děti i muže. A je tak trochu slepá ke všemu, co se kolem ní děje. Nevím, nakolik si uvědomovala, že v ložnici jich bylo mnohem více než oni dva s Leem, ale její netečnost ve mně místy vzbuzovala zoufalství a chuť se okamžitě přihlásit k sufražetkám. Kapitola, v níž se Herma může v kuchyni přetrhnout, aby svému drahému manželovi pomohla dobýt srdce a klín jeho vyvolené (která mimochodem byla manželkou Leova šéfa), ve mně vyvolala touhu výt s vlky na měsíc a dát panu Pöpperovi jednu pěknou za ucho.

Ne, nemyslím si, že by Ota Pavel mohl vydat svou vzpomínkovou sbírku ve stejné podobě i dnes, pokud ano, pravděpodobně by to schytal. Tak buďme rádi, jak to vyšlo. Nejenže bychom přišli o jeden z klenotů české literatury, ale ačkoliv tu dávám tatínku Pöpperovi pěknou „čočku“, stejně mě vždy dožene k slzám.

„Holane, běž!“

Autorka: Martina

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...