Blog

Sonda do povědomí čtenářova aneb Hynku, Christiane, Lori!

autor: | 29. 8. 2022 | Česká literatura

Ruku na srdce, kdo z vás – při troše sebereflexe snad i z nás – si z hodin středoškolské literatury pamatuje o Máchovi víc, než že byl autorem Máje. Druhou ruku na srdce, kdo z nás četl jeho deníky. Zbylé končetiny pak umístěme kamkoli na tělo, kdo z nás je četl jen pro všechny ty „sprosťárny“, které tam Mácha zašifroval. Točíte-li se nyní v podivné jogínské poloze, pak vítejte v klubu většinové společnosti.

Máchovy deníky – čtivo tak rozporuplné jako názory na Aňu Geislerovou coby Boženu Němcovou. Jedni v nich spatřují pouhý doklad autorovy nechutné perverznosti, někteří se zaujatě začítají do obrozeneckých Padesáti odstínu Máchy, jiní tuto rovinu zcela vypouštějí coby literárně nepodstatnou. Dokladem posledního představeného postoje budiž pravdivá příhoda ze života studentova:

„Vedle toho si Mácha vedl vlastní deníky, které dodnes nebyly rozluštěny.“ Z každodenní letargie na hodině českého jazyka vzbuzené ve mně projevem uspavačky hadů mě probere ustálená fráze „dodnes nebyly rozluštěny“. Mácha a jeho deníky. To slovní spojení mi v uších rezonovalo již několikrát. Že nebyly rozluštěny? Skryta ve stínu poslední lavice vytahuji z kapsy mobil, a zatímco unylá češtinářka tichým hlasem předčítá „Hrdliččin zval ku lásce hlas,“ začínám googlit. Karel Hynek Mácha deník. „Přibližný počet výsledků: 44 800,“ oznamuje velkolepě vyhledávač poté, co pomalá školní WiFi umožní zobrazení alespoň prvních dvaceti z nich. 

Skryté intimnosti z deníku Karla Hynka Máchy hlásá portál Novinky.cz, Karel Hynek Mácha a tajný deník o sexu s Lori Šomkovou, nezůstává pozadu Blesk.cz. Definitivní korunu nasazuje webová stránka s názvem Čas jen pro mě, která rovnou nabízí šťavnaté Sadistický erotoman: Z deníku Karla Hynka Máchy. Z důvěryhodných zdrojů nabyté informace se derou napovrch a odrzlá pravačka již míří ke stropu. „Ano?“ znejistí kantorka. „Paní učitelko, ještě k tomu Máchovi, já jsem se teda kdesi dočetla, že ty deníky už jsou dávno rozluštěné.“ Pedagožka na mě hledí a dlaní si nervózně uhladí vlasy. „No,“ začíná nejistě, „pár amatérských vědátorů se o to kdysi pokoušelo, ale ty závěry jsou naprosto irelevantní.“ Dřív než stihnu cokoli namítnout, probudí v sobě poslední zbytky akce, jakékoli pochybnosti o správnosti svého výkladu smete ze stolu s tím, že „to stejně pro nás teď není důležité“ a vehementně se pouští do rozboru jambických veršů.

Odhlédněme nyní od zdrojů internetových a zohledněme alespoň základní, věřte mi, prosím, opravdu velmi základní fakta. O rozluštění samotným Máchou šifrovaných poznámek v jeho denících se postaral již Jakub Arbes. (Zde, prosím, věnujme tichou vzpomínku hlášce „dodnes nebyly rozluštěny“.) Jakkoli informovaní o Máchově tvorbě nyní (ne)jsme, vytvořili jsme si z něj jakýsi kult, který stavíme na piedestal, z něhož mu nedovolíme slézt ani na minutu. Nejinak tomu bylo i v dobách minulých. I přes Arbesovo zjištění, co šifrované texty obsahují, se ochránci Máchova odkazu – v čele s Arbesem samotným – zasadili o udržení těchto textů pod literární pokličkou. Definitivní přítrž všemu tajnůstkaření učinila kritická publikace Pavla Vašáka Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy vydaná až v roce 2007. 

Od té doby získal Mácha nový rozměr. Z lidsky téměř anonymního autora Máje se stal sexuchtivý erotoman se sadistickými sklony, a před českou společností stála nová otázka. Otázka, jak moc ovlivní zjištěné skutečnosti celkové vnímání autora. Zamyšlení se nad ní nás vrací do úvodu článku. Průměrný český čtenář mnohdy opomíjí skutečnost, že autoři, jakkoli geniální ve své profesi, byli pouhými lidmi z masa a kostí. Se všemi svými duševními i fyzickými potřebami. „A to máme jako dětem říkat, že Božena Němcová byla běhna?“ rozčiloval se nejeden rodič loňského roku při sledování televizního seriálu o slavné autorce. Podobně laděné dotazy si pak mohou klást i v Máchově případě. Na jednu stranu náruživý milenec, který Lori „pical“, kde jen mohl, na stranu druhou spisovatel a básník, který prostřednictvím zápisků zkonkretizoval povědomí o dané době a svými texty se postaral o zkvalitnění české literatury. 

V souvislosti s častou tabuizací lidskosti nejen těchto bardů je možné, zda právě naše touha po senzaci neumocní zájem o tvorbu daných literátů a nepodpoří tak jejich návrat do knihovniček nebohemistů.

Autorka: Adéla Kumhálová

Grafika: Patrik Sláma

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...