V prvním díle této minisérie jsme měli tu čest „setkat se“ se třemi Máchovými tvářemi, které na něj prozrazují mnohem víc, než se lze dočíst ve školních učebnicích. Víme už, jaké spisy obsahovala jeho knihovna nebo jaké herecké role Mácha vyhledával.

Bylo to právě divadelní podium, kde poprvé spatřil svou snoubenkou Lori. To, jakou podobu poté nabyla jeho tvář milence, odkrývá spolu s dalšími Máchovými podobiznami druhá část této minisérie.

Milenec

První Máchovou láskou byla mladá česká dívka Marinka Stichová, která Máchovi imponovala nejen vzhledem, ale i svou vzdělaností a sečtělostí. Bohužel však záhy po seznámení s Máchou umírá. V jeho srdci tedy vzniká prázdné místo, jež zcela zaplnila v zimě 1833 jistá Lori. Svou snoubenku Eleonorou Šomkovou poznal, jak už bylo zmíněno, v divadle. Přestože se jednalo o okouzlení na první pohled, vztah, který se mezi těmito dvěma mladými dušemi vytvořil, byl velmi komplikovaný.

Lori nebyla typ výjimečně nadané herečky. Když jí ale žárlivý Mácha zakázal hrát (podezříval Lori z nevěry s Tylem), cítila se velmi dotknuta. Zda byla podezření z nevěry oprávněná, to zůstává pochopitelně tajemstvím. Nicméně jisté je, že Máchova žárlivost byla až patologická. Lori doma zamykal. Také ji nad rakví její matky nutil přísahat, že dítě, které má v břiše, je opravdu jeho a ne Tylovo.

Z Máchových deníků (které rozluštil Jakub Arbes) dále víme, že tento mladý literát byl velmi náruživý a vášnivý muž toužící po citu své milenky. V soužití muže a ženy stavěl na první místo věrnost a oddanost, což zdůrazňoval ve své tvorbě. I když se Lori odmítala učit pilně česky a v jejím vztahu s Máchou byly určité neshody, Mácha chtěl lásku k ní zpečetit sňatkem. Namísto toho se však 8. listopadu 1836, v den plánované svatby, konal Máchův pohřeb.

„Hledal ideály v podobách ženských, našel jen ženy v podobách ideálních.“

– Karel Sabina, Máchův blízký přítel a první biograf, o Máchově vztahu k ženám

Vyvrženec své doby

Příroda byla pro Máchu svobodná říše ideálů. Šumění listí stromů, záliba v uvažování nad vlastním osudem a sny, touha psát – to všechno ho odvádělo od městské společnosti do českých lesů a hor. Na pouť se Mácha vydával i v těch nejdůležitějších životních momentech, např. i v období těhotenství své snoubenky (asi 2 měsíce před porodem syna).

Toto dobrovolné vyhnanství se Máchovým biografům jeví jako útěk. Od čeho přesně, to však zůstává nezodpovězenou otázkou. Potřeboval se vyrovnat s břemenem, které vlekl v důsledku nastávajícího otcovství? Chtěl utéct obavám, že dítě, které nosí pod prsy jeho snoubenka, není jeho? Nebo ho snad do přírody lákala neodbytná literární múza?

„Zsvraštěné čelo hluboko přes oči naklenuté, vystupující žíla na čele, zamračené temnomodré oči, a ten hluboký smutek v tak malém obličeji, … tak hluboký smutek nenese žádné tak outlé srdce, léč našeho syna. Heslo mé teď ‚syn můj a příroda!‘ “

– Mácha o svém synu v dopise příteli Eduardu Hindlovi (9. října 1836)

Z úryvku sice cítíme určitou radost z narození syna, že byl Mácha šťastný muž, to však říci nelze. Nedosažitelnost vysněných ideálů, nezodpovězené metafyzické otázky, úděl vlastního osudu (= máchovský světobol) Máchovu mysl sužovaly natolik, že nebyl schopen plně se adaptovat na běžné městské poměry, kde svým zjevem a smýšlením abnormálně vynikal.

Estét

Výstřední bělavý plášť s červenou podšívkou nebo černý oděv plně přiléhající ke štíhlé svalnaté postavě, bledé líce, černé vousy, kadeřavé vlasy, tmavě modré oči, to je Karel Hynek Mácha v pamětech svých vrstevníků. Ti nezapomněli podotknout, že Máchův zjev byl velmi nápadný a výstřední. Je to také smysl pro krásno a detail, co kromě Máchova rozervanectví otevírá propast mezi ním a jeho okolím. Jak moc hluboká tato propast je, odhalí čtenář při četbě Máje, jehož forma a obsah plně reflektují již zmíněné smysly. Je známo, že Mácha si také liboval ve svých snech, které si důkladně zapisoval, v čemž inspiroval i své přátele.

Máchovi současníci na něj nahlíželi jako na napodobitele anglického barda G. G. Byrona (čili „přes prsty“). Právě odvaha čerpat cizokrajné náměty a jejich následné neotřelé zpracovaní jsou to, čím tato romantická duše neodmyslitelně obohatila českou literaturu. Mnohostranně vzdělaný, čestný, snivý a hluboký myslitel Karel Hynek Mácha byl muž schopný vášnivě milovat a hluboce nenávidět. Dík výjimečnosti a filozofickému přesahu svého díla je jeden z nejvýznamnějších českých literátů. Proto, až se ve vás probudí vlastenecký duch, sáhněte po některém díle z Máchova pera a nechte se unést do snových sfér lidského bytí.

Která Máchova tvář vás překvapila nejvíce? ✨

Autorka: Barbora Pernicová