Rozhovor s Karolínou Zoe Meixnerovou o její nové knize, úskalích života literárního influencera i snech a plánech do budoucna
Redaktoři a autoři blogu Literární hysterie vyzpovídali zakladatelku blogu Karolínu Zoe Meixnerovou u příležitosti vydání její knižní prvotiny Průvodce literární hysterií 19. století.
Na pultech knihkupectví právě přibyla tvoje první kniha. Mohla bys ji čtenářům v krátkosti představit?
Knihu je pro mě těžké zařadit do určitého žánru, jestli jde o učebnici, odbornou literaturu, životopisnou literaturu, nebo young adult, protože má vlastně od každého něco. Pro mě osobně je to kniha, která (snad) zábavným způsobem a přístupnou formou popisuje to „nejnudnější“ období v české literatuře, tedy národní obrození, skrz životy hlavních postav knihy, kterými jsou Němcová, Neruda, Tyl, Havlíček, Světlá a jiní.
Pro mě je to také kniha, která obsahuje spoustu zvratů, milostných afér, sexu, lásky, radosti i intrik. Protože popisuje sám život. Nemá se jednat o knihu o literárních dílech, takto koncipovaná není, a nikdy neměla ambice takovou být. Myslím, že odborných knih o literárních dílech jsou mraky a já jsem chtěla svoji knihu pojmout trochu jinak.
Bylo těžké přesvědčit nakladatele, že právě takový typ knihy u nás chybí? Nebo tě nakladatelství oslovilo samo?
S nakladatelem nebylo těžké se domluvit a já chápu proč. Téma knihy je neprobádané území, navíc na jistých půdách velmi kontroverzní. Netajím se ale tím, že ze spolupráce s prvním nakladatelstvím sešlo právě ze strany nakladatele. Ten od knihy nakonec odstoupil z obavy, že se mu kniha zdála až moc kontroverzní a mohla by způsobit ostudu na jeho i na mojí straně. V nakladatelství mě toho chtěli „ušetřit“.
Potom mi ale hodně pomohl Instagram. Ve chvíli, kdy máte na této platformě dvacet tisíc fanoušků, tak i kdybyste napsali třeba básničku, bude tady cílovka, která si ji s chutí přečte, když vás má ráda. Takže druhé nakladatelství, které mě oslovilo už samo, vlastně nemělo co riskovat. Už si byli jistí, že kniha úplně nezapadne.
Byla jsi se spoluprací s nakladatelstvím spokojená? Jaký máš celkový pocit po vydání knihy?
Převládají u mě veskrze pozitivní dojmy. Jsem nadšená z grafického provedení knihy, které vypadá přesně tak, jak jsem si představovala. Moje poznámky v textu dostala do ruky grafička přímo z Albatros Media a aniž bych jí cokoliv dopodrobna popisovala, vykouzlila přesně takovou grafiku, jakou jsem zamýšlela.
Co se týče textu, je pravda, že kniha obsahuje několik překlepů. Já ale věřím, že se moje redaktorka Adéla Michalíková snažila odvést nejlepší možnou práci, a musím uznat, že práce s mým textem nebyla jednoduchá, protože vlastní překlepy v textu nevidím. Takže redaktorka měla co dělat a je jasné, že nějaké chyby prosákly i do konečného vydání.
Věřím ale, že nad nějakým malým překlepem se dá přimhouřit oko.

Máš už první ohlasy od fanoušků?
Mám velmi pozitivní ohlasy. Koukám i na recenze čtenářů na internetu, takže když vidím hodnocení pět hvězdiček, čtyři hvězdičky, to mě moc těší. Narazila jsem už i na negativní reakci, šlo ale o stížnost, že kniha nepojednává o literárních dílech. Ano, přesně taková ta kniha je a na nic jiného si nehraje. Tyto negativní reakce mě tedy nezraňují, protože jsem s nimi počítala.
Co bylo na psaní knihy nejtěžší a co sis naopak užívala?
Nejtěžší bylo získat vůbec sebevědomí knížku dopsat. Zkušenost s prvním nakladatelstvím pro mě byla hodně těžká, srazila mi sebevědomí na nulu: Vůbec jsem nevěřila sobě, nevěřila jsem té knize, pochybovala jsem o sobě. Jako vystudovaná bohemistka naprosto chápu pohled druhé strany, které se nelíbí pojetí vyprávění o literatuře tímto způsobem. Sama jsem si ale v hlavě vytvořila takové vysvětlení: Kniha není psaná pro odbornou část populace, tedy pro literární vědce nebo vysokoškolské profesory, ale převážně pro středoškolské studenty, kteří k literatuře potřebují získat nějaký vztah. Musela jsem si ujasnit, pro koho je kniha určená a co mě k psaní přimělo. Často mi to také musela opakovat moje redaktorka, protože jsem měla pocit, že to vzdám, že knihu nedopíšu.
Těžké bylo také vůbec začít psát. Přimět se k té práci, sednout si k počítači, protože jde o množství hodin, které tím musíte strávit, aniž byste hned dostali zaplaceno. Pak samozřejmě člověk raději dělá něco, za co může zaplatit nájem. Ale psaní mě bavilo, bavilo mě, jak ta kniha bobtná, jak nabírá stránek, a že se pod mýma rukama něco tvoří.
Jakým způsobem píšeš? Jsi typ spisovatele „přepisovač“, kdy každou část kapitoly vypipláváš do posledního detailu, dokud nejsi úplně spokojená? Nebo dokážeš vyplodit text na první dobrou?
Když už si k tomu sednu, tak píšu docela rychle. Samozřejmě u mé knihy předcházel samotnému psaní i čas strávený načítáním si informací o tématu, aby pak člověk věděl, co má vlastně psát. Když jsem překonala tuto fázi a už jsem měla v hlavě poskládané, co chci napsat – k čemuž mi dost pomohly i besedy, protože obsah knihy tvoří z větší části mé překopané besedy – tak už jsem pak pracovala docela rychle. Už jsem jen opravovala spíše stylistické věci. Občas jsem odstavec třeba smazala, přepsala, ale text už jsem jinak zásadně neměnila. Vlastně spousta věcí, které jsem napsala na první dobrou, už v té knize zůstala.
Kniha je věnována literatuře 19. století. Proč zrovna tohle období? Není to pro současného čtenáře už moc velká minulost?
Ano, je to velká minulost, ale v tom vidím právě výhodu pro mě. Je to pro nás už tak vzdálená doba, že vyprávění působí jako legenda nebo pohádka. Kdybych psala knížku o tom, co obědvá Halina Pawlowská, nikoho to nebude zajímat, protože to všichni ví. Ale tohle vyprávění opravdu vnímáme jako nějakou starodávnou historii a o tom nás baví číst, baví nás to poslouchat.
Zároveň si myslím, že určitou popularizaci si toto období zasloužilo, vzhledem k tomu, jak se k výuce národního obrození přistupuje na školách. Látka často nebaví studenty a nebaví ani učitele – devatenácté století je totiž strašně složité, politicky se v něm stalo hrozně moc věcí a literatura tyto změny odrážela. Je hrozně těžké uchopit výklad nějak jednoduše, aby ho student pochopil během pár hodin, a zároveň ještě obsáhnout samotná díla autorů. Moje kniha má pomoct vytvořit kontinutální linku, skrz kterou se dá o literatuře vyprávět o něco lépe. Neříkám, že kniha má substituovat hodiny dějepisu, ale myslím, že pro hodiny literatury stačí, aby člověk poznal to historické pozadí. Národní obrození si tuto popularizaci a zjednodušení zaslouží, aby si ho studenti více oblíbili.

Jak tedy vypadá modelový čtenář tvé publikace? Pro koho je tvá kniha určená?
Kniha je napsaná jak pro středoškolské studenty, kteří si potřebují načíst něco k maturitě, tak i pro všechny, které životy spisovatelů zajímají. Je určená také pro učitele základních a středních škol, kteří chtějí svoji výuku udělat zajímavější. Ale chodí mi i reakce, že knihu koupila maminka dětem do školy a dřív, než jim ji dala, přečetla si ji sama. Že ji kniha také zaujala. Takže tohle je můj modelový čtenář. Maminka, student a vlastně úplně kdokoliv. Asi se to moc nesmí říkat, ale mým modelovým čtenářem jsou i studenti bohemistiky, kteří mají už plnou hlavu různých odborných knih a anglicky psaných esejí. Myslím, že tohle je pro ně příjemné osvěžení při studiu.
A teď z jiného soudku: Fuck/marry/kill. Koho z knihy bys na tato slova dosadila?
Já nevím, já bych dala na všechny „fuck“. (smích) „Marry“ asi Havlíček, „fuck“ Mácha a „kill“… určitě bych nikoho nezabila, ale kdybych si fakt musela vybrat, obětovala bych asi Tyla, ale s těžkým srdcem. Ale vyspala bych se klidně úplně se všema, to mi vůbec nedělá problém. I s Boženou samozřejmě, i se Světlou. (smích)
Plánuješ napsat ještě další knihu? Uvažuješ i nad beletrií, například nad autorskými povídkami nebo vlastním románem?
Momentálně si zahrávám s myšlenkou, že bych rozšířila Národní opruzení a vydala ho jako román. Národní opruzení je můj podcast, který popisuje roky 1845–1848, a hlavní roli v něm hrají výše zmínění autoři. Vyprávění začíná, když byl Jan Neruda jedenáctiletý kluk, a postupně tam všichni hrdinové stárnou. Plánuji udělat tento podcastový seriál na několik sérií, momentálně mi rokem 1848 skončila série první. Nevím, jestli má můj nápad potenciál, ale bavilo by mě podcast rozšířit do románové formy. Použít reálné postavy a odrazit se od reálných událostí, ale příběh vytvořit smyšlený.
Takže se zatím chceš stále pohybovat v období národního obrození a neuvažuješ o úplně nové autorské tvorbě?
Kdysi, ještě před úspěchem mého Instagramu, jsem takové ambice měla. Měla jsem i nápady na vlastní román, ale momentálně přemýšlím nad dalším krokem, a tím je Národní opruzení v knižní podobě. Tomu teď věnuji spoustu myšlenek a energie a pokud se mi podaří knihu vydat, budu zase přemýšlet, co dál.
Ale ambice do budoucna by byly?
Určitě. Být spisovatelkou je můj celoživotní sen.

O jaké osobnosti z literární oblasti bys ráda natočila rozsáhlejší záznam (třeba dokument/film)?
Když jsem ještě pracovala v České televizi, všimla jsem si, že nebyl natočen žádný dokument o Janu Nerudovi. I když je Neruda velmi výraznou postavou devatenáctého století, žádný pořádný dokument o něm neexistuje. Byly natočeny nějaké filmy, ale většinou ve spojení s Karolínou Světlou, ale o jeho životě nic není. To byl také vždycky můj sen, napsat scénář k dokumentu o Janu Nerudovi.
Spousta mladých lidí tě teď vidí jako vzor. Co bys poradila začínajícím autorům?
Když chce být člověk úspěšný v nějaké umělecké činnosti, má dvě možnosti. Buďto dělat to, co umí, a doufat v zázrak, že si ho jednou někdo všimne, nebo si vybudovat značku kolem sebe skrz sociální sítě. Když totiž lidé poznají, že jste fajn člověk a že nějaké nadaní máte, tak půjdou na vaši divadelní hru, přečtou si vaši knížku, poslechnou si vaši písničku, protože vás mají rádi i jako člověka. Pokud si chcete vybudovat kariéru umělce pouze skrz samotné umění, je to mnohem složitější cesta, ale potom budete na uměleckém poli mnohem více etablovaní.
Já jsem si absolutně nezáměrně vybrala tu „jednodušší cestu“ prostřednictvím sociálních sítí. Nelituju toho, ale myslím si, že jsem si tím zavřela spoustu dveří do odbornějšího světa. Už jsem se zapsala do škatulky influencerů. Takže ten, kdo má nějaký takový cíl, ať si zvolí, jakou chce cestu, ani jedna není špatně.
Vzdala ses i svého civilního povolání. Jaké jsou výhody a nevýhody působení na volné noze?
Výhoda je v tom, že dělám to, co mě baví. Nevstávám s pocitem, že zase musím jít do práce dělat, co mě nebaví. Je lepší, když pracujete sám na sebe, když práci vykonáváte pro svoji vlastní značku a svoje vlastní potřeby. Můžete pracovat od rána do noci a vůbec vám to nevadí. Předtím jsem šla do práce, odpoledne jsem v práci skončila a teprve pak se začala věnovat tomu, čím se teď živím. Takže to se teď smazalo.
Nevýhoda spočívá v tom, že ta zodpovědnost za svůj život, za to, kolik máte peněz, a za to, jak trávíte svůj volný čas, je neuvěřitelně tíživá. Předtím víkend byl víkend, víkend byl volno – a v práci mě uvidíte až v pondělí. Teď je víkend další čas, který můžu věnovat práci.
A pak jsou samozřejmě situace, kdy se člověk probudí, necítí se dobře, škrábe ho v krku, nemůže mluvit, ale večer má besedu. Nebo se probudí, má špatnou náladu, úzkosti, sakra večer mám besedu, co budu dělat, takto nemůžu předstoupit před osmdesát lidí. Najednou je ta odpovědnost hrozně tíživá, protože když nevstanete, nebo se vám něco stane, peníze si nevyděláte. A také se vůbec dokopat k práci, když vás nikdo neúkoluje, je moc těžké. Prokrastinace je teď moje „nejlepší kamarádka“ a snažím se s ní nějak bojovat.

Jak zvládáš vše najednou? Besedy, kniha, blog, Instagram, podcast. Jak si plánuješ pracovní čas? Stresuje tě tento způsob práce?
Stresuje mě, hodně mě stresuje, ale nakonec všechno nějak dopadne, nakonec všechno nějak zvládnu. Navíc jsem se naučila být na sebe hodná. Řeknu si, tak ten podcast nevydáš dneska, tak ho vydáš zítra, nikdo ti hlavu neutrhne. Všechno, co děláš, děláš pro sebe, a nikomu nic vlastně nedlužíš. V práci mi také pomáhají to-do listy. Pravidelně si píšu seznam úkolů, které musím za nějaký čas splnit. Ale primárně myslím na svoje duševní zdraví, nestresovat se, nesesypat se, ať to stojí, co to stojí.
Takže si vyčleňuješ čas i na duševní hygienu?
Ano a dokážu si udělat i volno. Protože musím. Mám vedle sebe kluka, který chodí do práce, odpoledne přijde domů a má volno. Víkendy má také volné, takže on mě k tomu vlastně dokopává. Řekne: Jedeme na výlet, nechci, abys měla v ruce mobil, nechci, abys myslela na práci, prostě bude volno.
Jaké by sis vybrala vysněné povolání, kdybys měla talent na vše na světě?
Určitě bych se držela v umělecké rovině. Nikdy mě moc nelákal sport ani počty nebo být podnikatelem, který to má v hlavě všechno spočítané. Takže si myslím, že bych stejně zůstala u toho psaní. Napadá mě ještě zpěv a herectví, tomu jsem se vždycky chtěla věnovat. Ale čím jsem starší, tím více zjišťuji, že to herci mají v životě strašně těžké, a to i ti nejlepší. Takže vlastně ne, nechtěla bych být slavnou herečkou. Zpočátku je to dřina, pořád se musíte s někým porovnávat, s někým soutěžit a být lepší než ti ostatní. Upřímně se divím, že všichni herci nejsou alkoholici a blázni. Já bych na to rozhodně neměla. Co se týče zpěvu, ten mě láká, protože to je něco tak krásného, když člověk umí hezky zpívat, to jsem vždycky chtěla umět. Ale stejně si myslím, že bych nakonec zůstala u toho psaní.
Takže ty vlastně svoje vysněné povolání máš.
Vlastně jo. Psaní je takovým mým splněným snem. A kdybych do toho uměla zpívat, bylo by to nejlepší. (smích)
Rozhovor zpracovala: Pavlína Peťovská
0 komentářů