Popelka byla poprvé napsaná v 9. století v Číně a už tehdy za sebou měla dost dlouhou minulost. Východní kultura si hlavní motiv pohádky – drobnou nožku – vysvětluje jako znak mimořádné ctnosti, vybranosti a krásy. A v kombinaci s drahým střevíčkem je tato atraktivita ještě větší. Co na tento erotický stimul říká Bruno Bettelheim ve své psychologické analýze Za tajemstvím pohádek?

Podle něj byla např. v Číně neobyčejně malá noha symbolem sexuální přitažlivosti. Malým dívkám se zde proto dříve chodidla obvazovala a cpala do titěrných botiček, čímž se jejich kosti při růstu zdeformovaly a srazily, takže noha navenek působila drobně. Mrkněte se na to na wiki, ale jen na vlastní riziko – je to docela humáč.

Motiv popela

Jméno „Popelka“ stojí také za rozbor. Je to jednoduše člověk, který se stará o popel v ohništi. V Římě se této pozici v pohanských dobách říkalo vestálky. Šlo o jedno z nejvýznamnějších postavení, které vykonávaly mnohdy ženy, jež se po odpracování služby velice výhodně vdaly – stejně jako Popelka. V pozdějších dobách bylo toto označení chápáno jako metafora k ponížené pozici v porovnání se sourozenci. Příběh postavený na tomto symbolu známe od sousedů z Německa, kde se „chlapec z popela“ stal králem. I verze od bratří Grimmů k tomu odkazuje – jmenuje se Aschenputtel, což je pojmenování pro špinavou služku, jejíž pracovní náplní byla péče o ohniště v kuchyni. To, že se vnímání této pozice otočilo od pozitivního k negativnímu, má za vinu křesťanství, které se obrátilo od všeho pohanského. 

Popel si ale nemusíme vysvětlovat jen jako nízké postavení ve společnosti. V pohádce totiž může odkazovat i k Popelčině zesnulé matce. Ona i ohniště jsou jakýmsi středem, okolo kterého se vše točí. Krb bývá označován jako srdce domova, role maminky je zase ústřední rolí celé rodiny. Právě matky se také zpravidla vyskytovaly v kuchyni, kde vařily. Popelka tak vlastně tráví čas se vzpomínkami na svého zesnulého rodiče. A pak tu Bettelheim píše něco o kremaci, ale to je celkem nechutné, takže to vynechám.

Z toho pomyslného (i doslovného) popela se však dá při troše snahy a trpělivosti vyhrabat! To nám naznačuje i hlavní motiv pohádky, tedy vypořádání se se sourozenci a rivalitou, která mezi nimi v dětství rozkvétá. Dítě školkovského věku se snaží ze všech sil zalíbit rodičům, aby u něj získal větší uznání a přízeň. Neoprávněně se cítí být tím horším sourozencem. Proto jsme v tomto životním období k Popelčinu životu empatičtější, souzníme s ní, jednodušeji se naladíme na její příběh a bereme si z něj ponaučení. 

Symbolika čísla tři

V italské verzi od Giambattisty Basila doveze Popelce její otec datlovník (kam se hrabou stereotypní lískové oříšky). Dívka strom zasadí a pečuje o něj. Jednoho dne z něj vyleze víla a plní jí její tři přání, jak je známe ze všech verzí – na každý ze tří plesů jí dodá nové nádherné šaty, které nosí na královské tři plesy. Na těchto plesech se do ní zamiluje sám král, snaží se ji za každou cenu dostat, ale Popelka mu pokaždé unikne a až při třetí návštěvě jí spadne pověstný střevíček (v této staré verzi je to teda ještě dřevák). V nám známější grimmovské verzi se nevyskytuje víla, ale tři oříšky. 

Proč se zde oproti jiným pohádkám tak často opakuje číslovka tři? Má se za to, že trojka je číslem rozhodnosti a boje. Popelka už je ve věku, kdy je připravena se vdávat. Její odvážná nátura tak těmto vlastnostem rozhodně odpovídá. Trojka symbolizuje také růst, motivovanost a odvahu jít si za svým cílem – opět další vlastnosti, které v pohádce velmi silně vnímáme. Popelka si hledá svoji cestu z prostředí plného sazí na nádherný zámek, z ponižujícího postavení ve své vlastní rodině k uznávané a vznešené roli. Krom toho je číslo tři také symbolem ohně – a zde se opět nacházíme blízko u motivu krbu, ohniště a popela.

A co ten střevíček?

Jak se Bettelheim dívá na význam skleněného střevíčku? Pokud se podíváme na verzi pohádky od Charlese Perraulta, zjistíme, že je mnohem jemnější a křehčí (inspiroval se jí ostatně Walt Disney pro svoji cukrově švitořivou Popelku). A právě tady se poprvé setkáváme se skleněným střevíčkem, a to pravděpodobně vlivem chybného překladu – nebo spíše přeslechnutím. Francouzské verre (tedy sklo) se totiž vyslovuje stejně jako vair (což je kožešina) a pohádky se tehdy pouze vyprávěly, takže nebylo tak těžké udělat drobnou nevědomou změnu. Chybička se vloudila a uchytila se.

Když už jsme u toho kožešinového střevíce, nabízí se nám další asociace. Bettelheim definuje střevíc jako malou hlubokou věc, do níž může vklouznout určitá část těla. Navíc je křehký a nesmí být napínán, jinak praskne. V této pohádce je právě střevíček tím, co dívka na konci plesu ztratí. Stále se nechytáte? Údajně symbolizuje ženské pohlavní orgány a panenství. Popelka se musela v mnoha verzích vrátit do určité hodiny domů – to proto, aby se nezdržovala na plese moc dlouho, jelikož by se mohla snadno nechat unést mladistvými touhami a… přijít o panenství! 

Krutost a její význam

Grimmovic Popelka je brutálnější – hlavně na konci. Nevlastní sestry si tu na popud své matky mrzačí nohy, aby se za každou cenu vešly do drobného střevíčku. Ve skotské verzi z roku 1540 se o tuto záležitost postará matka sama, která dceři krutě usekne prst. To se jí nicméně vyplatí, protože král léčku přehlédne a se sestrou odjede do kostela. Cestou na svatební obřad si však na stromě sedící ptáci krvácející nohy všimnou a začnou švitořit: „Uříznutá, uštípnutá / cválá vedle krále / a ta švarná, a ta zdravá / v kuchyni je stále“. Králi tak lest nakonec dojde. Grimmové ale zašli o něco dál: hodné holubičky, které předtím Popelce pomáhaly třídit hrách a čočku, na konci sestrám navíc vyklovou oči.

Proč je tato brutalita na konci pohádky nutná? Aby dítě pochopilo, že nepřevezme-li svůj život do svých vlastních rukou, bude ho mít značně ztížený a může si v něm pak připadat poněkud hendikepovaný. Popelka rozvinula svoji osobnost a individuálně rostla, načež skončila jako šlechtična na zámku. Její sestry dopadly špatně (bez prstů na nohou nebo bez očí). To proto, že je od začátku do konce vedla za ruku matka, jež jim neustále říkala. Celou dobu tak šlo hlavně o cíle matky, nikoly jejích dcer. 

Závěrem

Co nás tak Popelka vlastně učí? To, že sourozeneckou rivalitu jde překonat a období pocitu „špinavosti“ je jen přechodné. Patrné je i morální ponaučení: vnější vzhled člověka vůbec nevypovídá o jeho nitru. A pokud by vás zajímala další symbolika v Popelce, například důvody, proč malé holčičky závidí chlapcům pindíky, s chutí si přečtěte Bettelheimovu knihu Za tajemstvím pohádek i vy.

Tímto zazvonil zvonec a pohádkových analýz je konec.

Autor: Patrik Sláma

Poznámka redakce: Autor textu čerpal zejména ze statí Bruna Bettelheima. Pokud vás problematika pohádek zajímá podrobněji, nemůžete udělat nic lepšího, než do nich nahlédnout taky.