Blog

Pohádka, historický román, detektivka, Karel Michal uměl všechno

autor: | 12. 9. 2023 | Česká literatura

Úvod s úvahou

Nebylo mnoho autorů, kteří by se ve světě literatury 2. poloviny 20. století u nás prosadili, aniž by si nezadali s komunistickým režimem, respektive s jeho jedinou přípustnou formou, tedy socialistickým realismem. Ne tak jako Karel Michal. Jeho dílo je zajímavé především tím, že se nejedná o vývoj odněkud někam, nedá se přesně zařadit a charakterizovat, protože každá jeho knížka je originálem. Jakoby chtěl napsat detektivku, napsal ji a už nepotřeboval vydat další, měl splněno a mohl se vrhnout na jiný žánr, na jinou tématiku.

Život jako tragikomická fraška

Známou je historka z jeho života, kterak se po komunistickém převzetí moci dostal do hutí. Chtěl sice původně studovat medicínu, ale pro buržoazní původ musel nejprve okusit život proletáře. Tam ho přivítal nově dosazený soudruh ředitel, původně snad zametač. Jejich rozhovor probíhal zhruba v duchu:  „Soudruhu, vidím, že jsi vzdělanec, máš gymnázium, tak to nám navrhneš vysokou pec.” Občanským jménem Pavel Buksa jen zalapal po dechu a vykoktal ze sebe, že to přeci nejde, na to musí mít člověk vysokou stavební a zkontrolovat to statik.  „Bez řečí,” opáčil mrazivě ředitel,  „tady máš tabulky a švihem!” A náš milý spisovatel už byl ze dveří. Celá věc dopadla tak, že ona vysoká pec tam stojí nejspíš dodnes.

Jeho další život byl nejinak pestrý, jak se na pořádného autora také sluší a patří. Sbíral zkušenosti, jak to soudruzi uměli vždycky člověku osladit, jako pomocný dělník, dlaždič, kovodělník, správce přístavu či správce jízdárny. Po nasbírání dělnických zkušeností sice nastoupil na medicínu, ale vyhořel jak jinak než u politických prověrek. Absolvoval samozřejmě i základní vojenskou službu, ale z té kupodivu ve svém díle nevycházel. To za něj ale zvládli jiní, například Josef Škvorecký se svým Tankovým praporem, Miloslav Švandrlík s Černými barony a o něco méně známý, ale třeskutě vtipný Jiří Kučera a jeho Bílí baroni: bílé pláště v zajetí zelených mozků, o vojenských lékařích.

Konečně píše, konečně publikuje

Svůj talent nemohl odhodit v dáli, a tak se stal literárním synem let šedesátých. Nejprve jako dramaturg na Barrandově, později i jako autor časopisu Plamen a Literárních novin v době jejich největší slávy.

Jako spisovatel prokázal už svou první knihou cit pro věci politické, protože jeho detektivku Krok stranou mu soudruzi nemohli do smrti zapomenout. Ačkoliv mi atmosférou připomínala spíš prvorepublikové Hříšné lidi, komunistická SNB a její politická policie StB pokládali za nehorázné zesměšňovat takovýmto způsobem jejich práci.

Hned rok nato vyšla autorovi další kniha, tentokrát pohádky Bubáci pro všední den, pro kterou je Karel Michal snad nejznámější. Ač se jedná o celkem zdařilé pohádky pro dospělé, ani tato kniha se nesetkala s normativem socialistického občana, za kterého přeci nemůže kostky pokládat plivník, ani se nemůže ke svému soudruhu bubákovi Vikýřníkovi zachovat tak otřesně, jako hrdina další z pohádek. Mimochodem vyšla v celkovém nákladu přes 100.000 výtisků, o tom se dnes autorům může snad jenom zdát. Dostal za ni koneckonců Cenu Jaroslava Haška.

Čest a sláva, historická fraška psaná historizujícím jazykem, ta stojí jednoznačně za přečtení. Vydal se s ní opět z pole známého na půdu neoranou a držel se tak svého hesla Nikdy se nevracet k minulým úspěchům. Možná se ze začátku bude zdát kniha docela nečitelná, ale jakmile se povede vypořádat se s jazykem, je možno si vychutnat donkichotský román plný výrazů jako šlejfíř, trachtaci, špehýř apod.

Gypsová dáma, další detektivka, která staví mou tezi z úvodu na hlavu, respektive by výjimka mohla pověstně potvrzovat pravidlo. Na druhou stranu je to spíše polodetektivka, tentokrát opravdu z doby první republiky. Je o soukromém detektivu, který není ovšem nikterak počestný, jak by se slušelo a patřilo. Je také o hledání spravedlnosti, symbolizované onou Gypsovou dámou, která se ovšem ne a ne nalézt.

Poslední jeho za života vydanou knihou je pak Rodný kraj, sbírka českých mýtů a antimýtů a jeden bohužel nerealizovaný scénář pro Švýcarskou televizi My, občané mélští. Za zmínku pak stojí i rozhovor s autorem, vedený v exilu Karlem Hvížďalou, publikovaný ve sbírce České rozhovory ve světě z r. 1981.

Smutný konec autorův

Po scénáři k filmu Bílá paní, v němž už si dělal vyloženou legraci z režimu, ve kterém musel žít, se rozhodl, že dále už nemusí, a spolu se svou paní odešel do Švýcarska. Unikl tak pravděpodobně brzkému zatčení, protože režim si na něj skrze své proponenty z řad policie již brousil zuby. Ostatní jeho dílo vyšlo až posmrtně, ať už v exilu nebo až po revoluci, protože se jako správný depresivní autor zastřelil přímo do bolavého srdce křehkého umělce smýkaného životem a nešťastnou láskou.

Autor: Honza

Náhledový obrázek je vytvořen pomocí AI

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Jan Skácel, muž, který vás dokáže uhranout.“ Tak přesně díky této větě jsem se s dílem Jana Skácela seznámila. Bylo to někdy na základní škole, když nám o něm vyprávěli. Nedokázala jsem si moc přestavit, co znamená slovo uhranout a jak by to básník mohl zvládnout...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Vítám vás u pokračování našeho měsíčníku, který se zabývá kritickou činností Elišky Krásnohorské. V minulém díle jsme se podívali na autorčiny začátky a zjistili jsme, jaký měla názor na dílo mladé básnické generace. Dnes se zaměříme na jednu z nejvýznamnějších...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – I. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – I. část

Šalda v sukni Tato žena je v české literatuře známá jako spisovatelka, libretistka, literární kritička, překladatelka a přední členka ženského hnutí (jistě jste slyšeli, že díky ní bylo založeno první dívčí gymnázium, které bylo pojmenováno po římské bohyni umění...