Blog

Poetický ostrov Kateřiny Marie Tiché chutná jako pomeranče

autor: | 29. 5. 2023 | Česká literatura, Rozhovory

Představte si, že ztroskotáte na opuštěném ostrově… Zní to děsivě? Dobře, zkusím to ještě jednou: Představte si, že máte možnost podívat se na Ostrov, co chutná jako pomeranče – svěže, ale zároveň nostalgicky, někdy sladce, někdy kysele, něžně i divoce. A právě takový ostrov vykouzlila ve své sbírce poezie Kateřina Marie Tichá.

Zpěvačka, textařka, skladatelka, básnířka, držitelka ceny Anděl, stálý host kapely Jelen, vášnivá cestovatelka… Talentovaná Kateřina Marie Tichá pochází z Vlašimi. Po dokončení tamějšího lycea se přestěhovala do Prahy, kde studovala sociologii a sociální antropologii na Karlově univerzitě. V roce 2012 vydala svůj debutový song Vzpomínej, o rok později začala koncertovat s kapelou Jelen. Později vyšlo její EP Otazníky s hitem Tančíme spolu (ft. Jelen), avšak na první album Sami si fanoušci počkali až do října 2020. Zpěvaččin debut sklidil u posluchačů nadšené ohlasy a Kateřina získala cenu Anděl v kategorii Objev roku. V současnosti vystupuje s kapelou Bandjeez, která doprovázela zesnulého Davida Stypku.

Kateřina umí psát texty, které vtáhnou a s nimiž se člověk snadno ztotožní. Dokázala to na desce Sami, dokazuje to i tady. Ostrov, co chutná jako pomeranče čtenářům servíruje střípky příběhů, vzpomínky i chvíle zamyšlení – nad láskou, strachem, svobodou. Poslednímu zmíněnému tématu se věnuje například báseň Divoká. Na Sami najdeme stejnojmenný duet s Davidem Stypkou a rozhodně to není náhoda, Kateřina své písně často tvoří zhudebněním poezie. Zesnulému Davidu Stypkovi je pak věnována i úvodní báseň sbírky.

„Vím jen to, 

že už nikdy nebudu stejná.

Že ty jsi součástí mé smečky

a já tvého hejna.

Davidovi“

Kniha vyvolává nejrůznější pocity – smutek protkaný zamilovaností, touhu se špetkou zoufalství či bolest. Kateřina má talent navodit atmosféru míst a situací, o kterých vypráví. Při čtení kousku Babí léto si člověk představí barvy a vůni slunečného podzimního dne, báseň Babičce je vzpomínka na senohrabské noci. Dále Kateřina ve své sbírce píše o Vltavě či Gruzii, o tom, že místo slibů stojí o pravdu, a na jedné z posledních stran čtenářům prozrazuje, jaká slova jsou podle ní nejkrásnější.

Mezi mé nejoblíbenější básně patří tato:

„Nenech se lapit do příběhu.

Poskládá slova,

jak se mu hodí.

Slíbí ti vášeň, pravdu,

něhu.

Slíbí ti cokoli z druhého břehu.

Jenže tu řeku

nikdy nepřebrodíš…“

Ostrov, co chutná jako pomeranče není kniha, kterou si přečtete a poté ji už navždy odložíte. Kateřina napsala básně, jež tíhnou k tomu, aby se k nim člověk neustále vracel. Některé pojmenují vaše pocity tak přesně, že si je budete číst pořád dokola, jiné k vám promluví později, až toho budete mít v životě zažitého zase o kousek více. Celé dílo působí velmi přirozeně a autenticky. Atmosféru podtrhují jemné ilustrace Venduly Klímové, kniha je tedy zážitek po obsahové i vizuální stránce.

Dost bylo povídání, pojďme se podívat, co nám o sobě Kateřina Marie Tichá prozradila v rozhovoru.


Už v dětství jste si doma na čtvrtku papíru nakreslila obal Vašeho vysněného alba. Patří i vydání básnické sbírky mezi Vaše splněné sny?

Dlouho jsem se snažila sbírku sama vydat, ale v té době o to nebyl zájem… 

Teprve, když jsem si řekla, že je to vlastně jedno, jestli si budu psát pro sebe, nebo „pro lidi“, povedlo se to… Ale tak to mívám vlastně docela často.

Knihu Vám vydalo ostravské nakladatelství Bílý Vigvam. Jak tato spolupráce vznikla?

Chvíli po tom, co jsem na tom přestala lpět, ozvali se mi z mladého ostravského vydavatelství Bílý Vigvam s tím, že by to se mnou rádi dali dohromady. Byla jsem nadšená – a pořád jsem!

V čem podle Vás tkví kouzlo poezie?

Zdá se mi, že někdy neumíme sami sobě pojmenovat to, co cítíme. Připadáme si na to sami… A pak si přečteme báseň, která to přesně vyjádří. 

Někdo někde řekl, že poezii v životě často jen tak míjíme – do doby, dokud se nám nestane něco velkého – velká bolest, velký smutek, velká láska… A pak jí najednou rozumíme, vidíme ji všude, pak nám básníci mluví z duše a pomáhají nám všechny ty věci prožít. Myslím, že poezie je tu právě proto. Abychom na to nemuseli být sami. 

Kdo byl úplně první člověk, kterému jste svou poezii dala přečíst?

Psávala jsem blog, tak si myslím, že to byla ta internetová komunita tam. To jsem ještě ani moc nepoužívala vázaný rým. 

Ve sbírce píšete: „Štěstí je ostrov, co chutná jako pomeranče.“ Proč zrovna pomeranče?

To bylo kouzlo okamžiku – a taky moje láska k dobrým pomerančům. Stála jsem pod podiem a poslouchala koncert svých přátel, bylo mi moc dobře a jedla jsem takový ten fakt strašně dobrý pomeranč. Nebylo to pro mě tehdy moc dobré období, ale v tu chvíli, v ten jeden okamžik jsem si říkala, že jsem vlastně docela šťastná, že mi vlastně nic zásadního nechybí. A že je to vlastně štěstí. 

V knize je přes čtyřicet básní. Dočetla jsem se, že původně jich bylo asi sedmdesát a z nich jste vybírala ty nejlepší. Bylo to těžké rozhodování?

Mám v mobilu kolem 800 poznámek – a velká část toho jsou básničky nebo jejich úryvky… Ale opravdu dobrých je tam jenom pár. Naučila jsem se nechávat věci uzrát a ve správnou chvíli používat odpadkový koš, takže toho ven pustím tak desetinu. 

O příbězích ve Vašich písních jste řekla: „Jsou osobní, autentické, i když ne vždy moje.“ Platí u Vašich básní totéž?

Ano, to je pro mě stejné. Navíc spousta mých písniček vznikla původně jako básně, říkanky… Až později se k rytmu slov přidala i melodie. 

Jakých témat se Vaše poezie dotýká nejčastěji? 

Lásky! A je vlastně jedno jaké. Nejčastěji k člověku, přírodě, okamžiku. K Bohu, ať už si ho definujeme jakkoli. 

Potřebujete se v nelehkých chvílích „vypsat“ ze svých pocitů, nebo Vaše básně vznikají až s určitým odstupem a nadhledem?

Spíš vznikají až později… Ono „později“ je ale pokaždé jiné – někdy je to druhý den ráno, někdy klidně až za pár týdnů nebo měsíců.

Jste vášnivá cestovatelka. Řekla byste, že se to nějakým způsobem promítá do Vaší tvorby?

Myslím si, že ano. Že to, jak mě ty moje cesty mění, učí, štvou, dělají mi radost, tak se to pak obtiskne i v tom, co píšu. Ale je to ten případ, kdy to chodí později. Klidně i měsíce po cestách. 

Kdo z básníků/básnířek Vás inspiruje?

Kdysi jsem milovala Ortena a beatníky – bylo to to rozervané období, kdy člověk všechno tak trochu melodramaticky prožívá. Pak jsem objevila Skácela a toho hluboce uznávám dodnes. Z žijících básnířek mám moc ráda Terezu Šustkovou.

Jaký vztah jste měla k literatuře na škole?

Milovala jsem slohovky a literární úkoly, u kterých se člověk mohl kreativně vyjádřit. Z povinné četby jsem ale třeba zvládla tak půlku. Měla jsem toho svého rozečteného tolik, že to prostě nešlo. Vtipné ale je, že se k tomu teď po letech vracím…

Máte nějaké literární plány do budoucna?

Chtěla bych vydat druhou sbírku – a jednou i příběhy, kterých mám plnou hlavu. Ale chce to čas. Člověk z toho musí udělat prioritu – a to se mi teď nějaký ten pátek asi nepodaří. Moc se ale těším na dobu, kdy to tak bude.

Četla jsem, že ráda pracujete s hlasem. Uvažujete o autorském čtení?

To bych moc ráda, ale nemyslím si, že už mám pro to dostatek materiálu. Ale to přijde! 


Děkuji Kateřině za inspirativní rozhovor, z něhož bych ráda vypíchla jednu zajímavou myšlenku: poezie je tu proto, abychom na některé věci nemuseli být sami. 


Autorka článku: Natálie Mertová

Fotografii poskytla: Kateřina Marie Tichá

Fotografii upravil: Patrik Sláma

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Jan Skácel, muž, který vás dokáže uhranout.“ Tak přesně díky této větě jsem se s dílem Jana Skácela seznámila. Bylo to někdy na základní škole, když nám o něm vyprávěli. Nedokázala jsem si moc přestavit, co znamená slovo uhranout a jak by to básník mohl zvládnout...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Vítám vás u pokračování našeho měsíčníku, který se zabývá kritickou činností Elišky Krásnohorské. V minulém díle jsme se podívali na autorčiny začátky a zjistili jsme, jaký měla názor na dílo mladé básnické generace. Dnes se zaměříme na jednu z nejvýznamnějších...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – I. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – I. část

Šalda v sukni Tato žena je v české literatuře známá jako spisovatelka, libretistka, literární kritička, překladatelka a přední členka ženského hnutí (jistě jste slyšeli, že díky ní bylo založeno první dívčí gymnázium, které bylo pojmenováno po římské bohyni umění...