Blog

Jak to vlastně bylo s tím perníkem? Pohádková analýza

autor: | 25. 7. 2022 | Ostatní, Světová literatura

Za sedmero horami vnitřností, sedmero řekami krve a jednou psychiatrickou léčebnou vznikly před stovkami a tisícovkami let zárodky pohádek, jak je známe dnes. Jsou zpravidla inspirovány tím, jak funguje svět a lidé v něm. Asi není třeba vysvětlovat, že pohádky mají velký výchovný vliv a formují naši povahu již od dětství, ačkoli si to třeba neuvědomujeme. Vzorce chování, které jsou v pohádkách vykresleny, vedou k určitému ponaučení. Pohádky tak vybízejí i k jinému čtení, neboť se za některými postavami či za částmi děje skrývá krutá, drastická a perverzní realita. 

 Připravte se proto na freudovský a také trochu kingovský článek plný absurdních a mnohdy zvrácených výkladů, které jsem čerpal z výzkumu Bruna Bettelheima, rakousko-amerického psychologa zabývajícího se zejména problematikou dětské psychologie. Pohádky podle něj promlouvají jak k našemu vědomí, tak i k nevědomí, tudíž se výklady nevyhnou rozporům. Rozpory však v našem nevědomí fungují společně, nevylučují se, takže to nebude žádný problém.

Varování: V této sérii se můžete těšit na objasnění původních významů a odhalení symbolů, které se vyskytují v těch nejznámějších klasických pohádkách. Dnes jsou tyto příběhy vnímané jako dětská literatura, ale původně tomu tak vůbec nebylo. V počátcích se jednalo o příběhová varování, rady a zkušenosti, jež byly určeny dospělým čtenářům a z nichž měli doživotně čerpat. Spousta „dospěláckých“ témat se časem zaobalila do cudnějšího hávu a skryla se do všemožných metafor, díky čemuž se mohly poučné příběhy vtloukat dětem do hlavy už od kolébky tak, aby v sobě měly tyto opakující se morální a etické principy zakořeněné odmalička. Jelikož se ale nyní chystáme tyto původní motivace odkrývat a budeme si tak pohádky dešifrovat, nevyhnu se násilí, perverzi ani erotice. Pokud vás tedy pohoršuje sneak peek, že byla Červená Karkulka sexuálně chtivou a toxickou strůjkyní vraždy, přejděte raději na nějaký jiný článek na Literární hysterii

Někdo tuto pohádku zná pod názvem Jeníček a Mařenka, jiní pod titulem O perníkové chaloupce nebo jednodušeji Perníková chaloupka. Zajímavější je samotný děj. 

Jeníček a Mařenka je jedním z těch příběhů, které začínají u každého autora trochu jinak. V jedné verzi si najde tatínek novou (a velmi zlou) macechu, ježděti záměrně zavede do lesa, kde je úmyslně ztratí. Ve verzi jiné se dozvídáme, že jsou rodiče chudí a nemohou své děti uživit, tak se zkrátka rozhodnou, že se jich v lese zbaví. Ačkoli je výsledek stejný, držet se budeme té druhé varianty. Čtenáři se zde totiž nabízí první ponaučení: ačkoli se chudí lidé tradičně chápali jako ti, kteří nejvíce pomáhají druhým, neboť lépe rozumí jejich utrpení, v této pohádce tomu je přímo naopak. Rodiče Jeníčka a Mařenky nemají peníze, nemají na jídlo a nemohou svoje děti dále živit. Přesto sáhnou po sobeckém a krutém řešení a děti zavedou do hlubokého lesa, kde je zcela úmyslně ztratí. Ponechají je jejich osudu. Zčásti se tak zbavují pocitu viny – nebudou doslova těmi, kdo své děti zahubí, zřekli se jen zodpovědnosti za ně. Jeníček a Mařenka se tak museli postavit na vlastní nohy. 

Vraťme se ale na chvilku zpátky do bodu, kdy děti mířily do lesa poprvé. Jeníček kladl na cestu bílé kamínky, aby se ještě téhož dne mohli sourozenci vrátit domů, pokud by se náhodou skutečně ztratili. Po úspěšném návratu ale z chování rodičů brzy pochopí, že se jich skutečně snažili krutě zbavit. Kvůli tomu upadají do úzkosti, kterou ale potlačují. Nechtějí si vědomě připustit, že by jim rodiče byli schopni udělat něco tak krutého. Tuto skutečnost proto přesunují do svého nevědomí, což je v takové situaci podle Bettelheima zcela běžný obranný mechanismus. Následující dny se v jejich rodinné chaloupce odvíjejí jako dosud, ovšem v nevědomí sourozenců je skrytá úzkost, jež pomalu narůstá. Sobečtí rodiče (případně tedy zlá macecha) se proto druhého dne uvolí, že děti zavedou mnohem hlouběji do lesa, aby tentokrát netrefily domů. Zde se projeví tzv. rezignace, která je při úzkostech také docela běžná: děti tedy nevědomě tuší, že je rodiče už nechtějí a že se jich prostě chtějí zbavit. Při druhém pokusu proto už Jeníček na cestu neskládá bílé kamínky, jež by je jistojistě zavedly zpátky domů, ale pouští za sebou kousky chleba. Jelikož celý život žije v chaloupce u lesa, musí mu být jasné, že chleba velmi rychle sezobe divá zvěř a cestu zpátky už nikdy nenaleznou. Jeho nevědomí ale veškeré snahy nalézt cestu domů vzdalo. Děti vědí, že je jejich osud nevyhnutelný, a tak se se skutečností smíří a cestu domů aktivně nehledají. 

Brzy se objeví u perníkové chaloupky. Sourozenci se na jednu stranu vůbec nezajímají, odkud se tu vzala a k čemu slouží. To jen dokazuje jejich nevyzrálost. Místo takových dospěláckých úvah bezmyšlenkovitě a celí vyhladovělí začnou z chaloupky oloupávat perník a cpou se jím. Jejich chování se však jeví jako zcela logické: pokud děti několik hodin nejedly, asi by brzo okusovaly i kůru ze stromů. 

V této situaci se nám nabízí dešifrování dalšího symbolu. Konkrétně jde o něco, co Bettelheim nazývá „orální nenasytností“. Ačkoli musí být dětem jasné, že chaloupka slouží jako něčí obydlí, nad touto otázkou se vůbec nepozastavují a perník (tedy stavební materiál) ulamují a jí (čímž budovu ničí, vandalizují). Opět jde o důkaz, že jsou děti ještě malé a psychicky nevyzrálé, takže je pro ně samozřejmostí, že se jim naskytne potrava sama od sebe, když ji potřebují. Orální nenasytnost chovají malé děti ke svým matkám, dokud jsou kojené. Jelikož jsou však Jeníček a Mařenka starší než kojenci, lze tuto tendenci připodobnit k obecné závislosti na rodičích, na tom, že jsou živeni a krmeni. Chaloupka tak symbolizuje i samotnou roli matky, která živí své dítě ze svého těla a kterou v jedné z variant pohádky sourozenci vlastně nemají.

Tento motiv souvisí i s jedním ze sedmi smrtelných hříchů – s nestřídmostí (dnes jej lze přeložit jako obžerství a hromadění věcí). A pokud jste četli bibli, pravděpodobně víte, že je každý smrtelný hřích trestán smrtí. K té se Jeníček a Mařenka přibližují v momentě, kdy je chytí ježibaba. Následně je zavře do chléva a vykrmuje je, dokud nejsou dostatečně tlusťoučcí, aby si je mohla upéct a sníst. Po zamyšlení  přispěl kolega z naší redakční rady blogu s vlastní interpretací ježibaby, s níž souhlasím. Podle něj symbolizuje pravý opak dětí, tedy konec života, stáří, slabost, zlomyslnost a necivilizovanost. Její chaloupka v hloubi lesa může také odkazovat na podsvětí, kterému se částečně podobá. 

V momentě, kdy dětem sdělí, že je chce sníst, dojde k pochopení vlastních chyb. Sourozenci si uvědomí svoji dosavadní nenasytnost a závislost na přísunu jídla, které berou jako něco přirozeného. V tu chvíli u nich nastane vývojová změna. Dojde jim, že závislost na ostatních nevede k ničemu dobrému, což předtím nevnímali. Jakmile děti uviděly tento kontrast (tedy své horší já v podobě stejně nenasytné ježibaby, jež kvůli své závislosti hodlala ublížit jim samotným), pochopily problém, který tato jejich závislost způsobovala. 

Jakmile byly děti dostatečně vykrmené, posadila si ježibaba Jeníčka na lopatu a chtěla jej upéct (oheň je zde zase symbolem pekla, podsvětí, ale také třeba přeměny). Vhození dětí do pece je sice velmi nekonvenční způsob úpravy masa, ale proti gustu… A v tento moment se v pohádce projevuje další moudro: úspěchu dosáhneme jen v případě, že spojíme síly. Sourozenci se proto v chlívku domluvili, že na ježibabu sehrají divadélko, aby se osvobodili. Zde je třeba zdůraznit motiv hry – pouze děti si dokážou opravdu hrát, použily proti ježibabě to, co je jim nejvlastnější, co bytostně patří k dětství jako takovému, protože samotná hra osvobozuje – vyzrály na ni svým dětstvím, probouzejícím se a vyvíjejícím se životem. Na Mařenčin popud prostrkávali skrze klec kůstky / slaměná stébla, aby si stařena myslela, že jsou stále vyhublí. Jeníček později naoko padal z lopaty a Mařenka seniorku následně požádala, aby jim ukázala, jak se na takové lopatě vlastně sedí. Jak asi všichni víme, starší lidé mají tendenci poučovat ty mladé, takže taková výzva musela být pro ježibabu přímo rajským požadavkem. Konec nejslavnějšího příběhu o kremaci už všichni známe. A kdyby Jeníček a Mařenka nespolupracovali, nikdy by se z perníkové chaloupky nedostali. Spolupráce a ona hra jsou zásadní – vlastně jde o „oslavu“ dětství, vynalézavosti a neposkvrněnosti světem dospělých.

Děti se tak své věznitelky zbavily a mohly se svobodně vrátit domů, kde ale vlastně nebyly chtěné. Proč se tedy vlastně nakonec domů vrátí? Ze dvou důvodů. Zaprvé už si uvědomují, že dosud byly pro své rodiče spíše ekonomickou přítěží, která jim nic nepřinášela. Zadruhé teď mají k dispozici 1+KK, kde je stavebním materiálem perník, tedy tolik postrádané jídlo. Děti tak oškubou to, co na chaloupce zbylo, perník donesou domů a stanou se z nich zachránci z chudoby a potravinové krize – čímž si vlastně zajistí bezpečné postavení v domácnosti. Po návratu se stávají rodině oporou.

Cesta z lesa domů vede na rozdíl od cesty k chaloupce přes potok, jehož překročení zde dokládá přerod, jímž si sourozenci prošli. Jeníček a Mařenka se tak posunuli od závislosti na rodičích k naprosté samostatnosti, k uvědomění si, že je jejich život jen v jejich rukou.

Co vy a Perníková chaloupka? Znáte ještě nějaké verze tohoto příběhu? Napadá vás nějaká další symbolika, kterou Bettelheim neodhalil? Jak se vyprávěla u vás doma? 

Autor: Patrik Sláma

5 komentářů

  1. Pavla

    V mě známé verzi ježibaba zavře do chlívku k vykrmení jen Jeníčka a z Mařenky si udělá hospodiny.
    Typické rozdělení genderových rolí.
    Ačkoli by se Mařenka mohla osvobodit, neudělá to. Proč? Potřebuje vedení, nedokáže se rozhoupat? Bojí se, že sama přežít nedokáže? Zůstává ze solidarity s Jeníčkem? Cítí se za něj zodpovědná, protože jí vykořisťují, ale jemu hrozí bezprostřední sežrání? Udělal by pro ni Jeníček to samé?
    Ženy jsou slabé, potřebují ochranu a vedení muže. Pojďme to hezky vtlouct už nejmenším holčičkám do hlavy, ať ví, kde je jejich místo 🤢

    Odpovědět
    • Patrik Sláma

      Tuto verzi neznám! Je skvělé, jak se děj pohádky vyvíjí podle zvyklostí na určitých územích. A tady toto téma genderových stereotypů je dnes velmi aktuální, to jsem rád, že o tom máme zmínku alespoň tady ve vláknu komentářů! 🙂 Díky! – autor

      Odpovědět
    • Lenka

      Také znám tuhle verzi 🫣

      Odpovědět
  2. Lenka

    Ve vyprávění mojí maminky prostrkával Jeníček skrz mříže kůstky, aby si ježibaba myslela, že je pořád hubený. Chvíli mu to procházelo, protože špatně viděla, ale jednou se rozčílila, Jeníčka vytáhla z chlívku a pokoušela se ho posadit na lopatu.

    Odpovědět
    • Patrik Sláma

      Tuto verzi jsem tam chtěl původně taky zapracovat, ale článek by už byl příliš dlouhý. Každopádně i to by stálo za nějakou drobnou analýzu. Možná to souvisí s tou spoluprací sourozenců?

      Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

2# Louis Aragon: Irena

2# Louis Aragon: Irena

S probíraným tématem se pojí expresivnější výrazivo, kterého se autor minisérie účelně chopil a nebál se ho využít! Skandální text, s původním názvem Le Con d’Irène, vyšel anonymně v roce 1928 v Paříži. Je považován za jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších textů z...

„Výměna manželek“ aneb Šípková Růženka v hlavní roli

„Výměna manželek“ aneb Šípková Růženka v hlavní roli

Šípková Růženka je jednou z těch pohádek, které jsou po dešifrování spíše bizarním odstrašujícím příkladem než vzorem pro život. Přesto se i v ní najde pár rad – koneckonců byla (jako drtivá většina ostatních pohádek) za tímto cílem stvořena. Jak to tedy se spící...