Blog

Normalizační literatura

autor: | 22. 8. 2022 | Česká literatura, Historie

Začíná se druhá polovina 20. století a světem prostupuje studená válka. Evropa se dělí na dva bloky – východní a západní. Dva bloky, které spolu nemohou komunikovat. Přenos informací mezi lidmi v těchto blocích je téměř nemožný. Dvě části rozdělené Berlínskou zdí. V Evropě se rázem objevují dva nové světy, jež mají své vůdce, umění, směry, představitele. Tato dualita se samozřejmě dotkla i tehdejšího Československa. Dnešní článek se ale bude věnovat právě literárním změnám (snad už i proto, že se jedná o článek pro literární blog, že).

Literatura 2. poloviny 20. století a její následky byly mojí nejoblíbenější kapitolou, již jsme na střední škole v literatuře probírali. Nejen proto, že tehdejší doba mávala s osudy českých spisovatelů, ale také proto, že se právě v tehdejší době ukázaly pravé občanské ideály. Jo, a taky proto, že jsme měli na literaturu skvělou paní profesorku, která uměla vyprávět a zaujmout.

Česká literatura se dělila na tři proudy:

  • oficiální,
  • exilovou,
  • samizdatovou.

V první polovině 20. století existovala spíše oficiální, neoficiální literatury bylo poskrovnu. Právě ta neoficiální se v 2. polovině 20. století proměnila a rozdělila se na exil a samizdat.

Oficiální literatura byla socialistickým režimem povolena, nepodléhala cenzuře, psala o nedůležitých a nezávažných tématech, zkrátka byla neškodná. Jednalo se především o díla a literaturu, která režimu a jeho ideálům tvořila opěrnou berličku.

Mezi oficiální spisovatele patřil např. Vladimír Páral, autor knih Milenci a vrazi nebo Mladý muž a bílá velryba. Částečné sem spadal i Bohumil Hrabal, autor knih Obsluhoval jsem anglického krále či Ostře sledované vlaky. Nebo také Ota Pavel. Všechny knihy, které jsou zde uvedeny, se dočkaly také filmového zpracování. 

Zásahy režimu byly pro mnohé autory něčím nemyslitelným, proto jich spoustu emigrovalo. V zemích, kde čeští umělci hledali útočiště, pak vznikala exilová literatura. Často bývala psána cizími jazyky a k nám se dostávala tajně.

Ostatně i Milan Kundera byl velmi významným představitelem exilové tvorby. 

Snad nejvýznamnějšími představiteli exilové literatury byli manželé Škvorečtí, kteří po emigraci založili v Kanadě vlastní nakladatelství 68 Publishers. Zde vyšlo 227 titulů. Kromě děl Josefa Škvoreckého (např. Zbabělci) 68 Publishers vydalo třeba i Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí.

Samizdat tvořil třetí sféru literatury 2. poloviny 20. století. Jednalo se o zakázaná díla, za jejichž šíření jste se mohli zaplést s STB, dostat se do vězení, být podrobeni výslechům nebo se také nedočkat dalšího rána. 

Na rozdíl od exilové literatury samizdat vznikal přímo na našem území. Šlo o knihy, jejichž texty se dotýkaly důležitých společenských témat, šířily pravdu, zesměšňovaly vrchnost a v neposlední řadě upozorňovaly na porušování občanských práv a svobod. Zkrátka šlo o něco, s čím se tehdejší občasné nesměli setkat, protože pravda se tehdy nenosila. Distribuce samizdatové literatury probíhala různými způsoby. 

Samizdat se nejčastěji šířil po večerech tak, že se sešlo pár známých na skleničku, během jejíhož pití urputně opisovali díla nepřizpůsobivých autorů.

Oficiální edice, která se zabývala distribucí literatury a které vládl režim, se jmenovala Klíč. V období samizdatu následně vznikl její protiklad, edice Petlice. Nakladatelství, jež sloužilo k distribuci právě této nepovolené literatury. 

Za jeho zrodem tehdy stál Ludvík Vaculík, spisovatel a signatář Charty 77. 

Významným představitelem samizdatu byl také bezpochyby Ivan Martin Jirous, básník, spisovatel a také vůdčí duch českého undergroundu, který se po konfliktu s představiteli státu a tajnou policií dostal do vězení.

Další důležitou osobností českého samizdatu byl Václav Havel, později prezident Československa a první demokratický prezident České republiky. S ním to v období normalizace vypadalo dost bledě. Pletky s STB, vyjadřování se k nepovoleným tématům, sklony k rebelii a odvaze, s tím vším se musel autor dramat Zahradní slavnost, Audience nebo Odcházení potýkat. Havel byl také jedním ze signatářů Charty 77. 

A co to vlastně ta Charta 77 je?

Charta 77 neboli neformální československá občanská iniciativa kritizovala tehdejší politickou a státní moc za nedodržování základních lidských práv a svobod. Zkrátka tajný dokument, který když jste podepsali, souhlasili jste s tím, že socialismus je zvěrstvo, všechno, co se páchá na nevinných lidech, je špatně a že chcete žít svobodně, nebát se a mít možnost vyjádřit svůj názor beze strachu z moci. Neboli, aspoň v té době, jistá jízdenka do basy. U zrodu Charty 77 stála třeba i Marta Kubišová.

A pak vznikla Anticharta, formální listina, kterou když jste podepsali, tvrdili jste pravý opak.  K této listině připojilo svůj podpis velké množství tehdejších hvězd stříbrného plátna, spisovatelů, ale třeba také „obyčejných smrtelníků“. 

Tak takhle to tehdy bylo. V minulosti, v období normalizace. Dnes se už můžeme pouze ohlížet zpátky, poučit se z minulosti a doufat, že stejné občanské dilema už nepotká nikoho z naší, ale ani z nadcházející generace. Je těžké se dívat zpátky a nesoudit, já vím. Nesoudit za to, že někdo měl kuráž a druhý zase ne. Nesoudit za podpis toho či toho nebo za vstup do strany nebo jeho odmítnutí. 

Naopak, můžeme se radovat ze všech těch krásných děl, která tehdy vznikla, můžeme se radovat ze všech vůní knih, ze všech naplněných lidských knižních příběhů. Tak jestli Vás, naši milí čtenáři, můžu poprosit, přečtěme si, nejen dnes, něco z normalizační literatury. A vzdejme tak hold všem, jimž knihy vyšly. 

A taky těm, kteří se po srpnu 68 nevzdali!

Dané příběhy totiž můžeme prožít pokaždé znovu a znovu, když jejich knihy vezmeme do ruky. 

Tak svobodě zdar!

Autorka: Eliška Kudláčková

1 komentář

  1. An

    Jasně, stručně, výstižně a moc hezky napsané. Díky za připomenutí! 🙂

    Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...