Blog

Nezapomenutelné autorky v zajetí zapomnění: Bohuslava Rajská

autor: | 20. 6. 2022 | Česká literatura

V prvním díle Nezapomenutelných autorek jsme zjistili, že spisovatelka byla v minulosti v našem prostředí sice osobou chtěnou, ovšem vzhledem k tehdejším zažitým představám o pozici žen ve společnosti značně nedostatkovou. Propůjčím si teď podtitul Ženských listů a spolu s obyčejným medailonkem další neobyčejné ženy vám podsunu i myšlenku, že literatura byla, je a nadále snad bude i „záležitostí žen a dívek“. Aby tento článek nepůsobil od prvních řádků jen jako nástroj pro spouštění feministických slz, nejprve nechám zaznít slova muže, před nímž se strachy rozechvěla a zaklapla nejedna kniha, literárního kritika F. X. Šaldy. Ten ve svém souborném díle Boje o zítřek uvedl o (ne)docenění žen v literární oblasti následující:

Činy jejich, snad hrdinnější než dobytí měst, vystavění hradeb, věží nebo chrámů, nebo napsání slavných básní, nezná nikdo a nezvěděl o nich nikdo vyjma kruh osob nejblíže zúčastněných – které jich nepochopily a neocenily, neboť tak tomu chce paradoxní zákon dovršené tragické krásy, jenž je zároveň zákonem dovršené marnosti.“

Kdyby příslušnou pasáž někdo vystřihl a přiložil k životopisu Bohuslavy Rajské (nebo chcete-li Antonie Reissové-Čelakovské), nikomu vyjma literárních historiků by to nepřišlo podezřelé. Její život byl přesně takový – plný velkých činů, dobytých srdcí, krásných slov, nehezkých paradoxů a mnohdy vzájemně propojených, neustále se otáčejících kruhů, ale to ostatně posoudíte sami. Bohuslavin život by bylo možné přirovnat ke knize, kterou nelze hodnotit podle počtu stran, ale podle obsahu. Pojďme tedy rovnou poodhalit některé ze zajímavých kapitol jejího života.

Ve víru hlavního města

Kolem Antonie bylo po narození nejprve velmi živo. Kromě rodičů tvořily její rodinný kruh také dvě starší sestry, Johanna a Karolína. Kvůli otcově nemoci přesídlila rodina, původně prchající před Napoleonovou mocí, z Rožmitálu pod Třemšínem do hlavního města. V Praze se však celkem poklidný kruh vlastenecky smýšlející rodiny změnil v nepěkný kolotoč nemoci, smrti a touhy. V rozmezí čtrnácti let ztratila oba rodiče a protože nebyla podle tehdejších zákonů zletilá (v době matčiny smrti jí bylo devatenáct let, hranice dospělosti byla čtyřiadvacet let), nastěhovala se do rodiny své sestry Karolíny. Ta byla tou dobou již provdaná za kulturně činného lékaře Václava Staňka. Antonie v domácnosti pomáhala, kromě jiného, se zaopatřením dětí. To ji mělo připravit na společensky očekávanou roli „strážkyně domácího krbu“.

Pražské prostředí a příbuzenský vztah se dvěma českými obrozenci (tím druhým byl rovněž švagr Josef František Frič) pootevřely mladé dívce cestu do literárních salonů a obrozenecky koncipované školy nazvané Budeč česká. Svojí nenásilně skromnou povahou zaujala spoustu významných osobností své doby a navázala nejedno přátelství. To se slovenským básníkem Samem Bohdanem Hroboněm pozvolna přerostlo v lásku, která ale neměla příliš zastánců. Hroboň byl totiž považován za básníka bez budoucnosti, s nímž by Bohuslava možná nestrádala citově, avšak finančně by se jí už tak dobře nevedlo.

Bohuslava Rajská
*11. 7. 1817 – †2. 5. 1852

Poslední naděje na přijetí nerovného vztahu zhasly v roce 1844, kdy ovdověl František Ladislav Čelakovský. Proti jedné z hlavních osobností obrozeneckého romantismu neměl teprve utvářející se básník v očích mnohých lidí žádnou šanci. Bohuslava nedokázala být stejně lhostejná. Z obsahu její korespondence je možné vyčíst, že jí nastalá situace nebyla nijak příjemná. I když vnitřně spolehlivě věděla, jestli se má oddat lásce, nebo soucitu a povinnosti, požádala o radu svoji „šlechetnou a vroucí přítelkyniBoženu Němcovou. Její odpověď ji utvrdila v tom, že si má vybrat rozumem.

Ctíte-li v Bohdanu pouze mučedníka slovanského národa, pro něhož tak velkou ztrátu my vámi zde bysme utrpěli – o to! prosím vás, nečiňte, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu celého národa českého udržíte, otce rodině a svaté naší věci a rodinu k radosti otce. Pomyslete, co na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž, byť sebe více slavný byl, nesvede tolik co rozumná žena.“

, „věřte, vy nám po boku toho skvělého slovanského slunce, nejvíce pomoci můžete. Ve vás skládají celou svou naději mnozí – mnozí. (Což jsem ovšem nikdy říci nechtěla.) Zdali vy jej neochráníte, kdož by to mohl? aby pro nás nebyl ztracen.“

Láska kontra vlast aneb sňatek na doporučení

Ke spokojenosti mnohých se Bohuslava za Čelakovského opravdu vdala. Často se říká, že od té doby byla nenaplněnou, utrápenou ženou. To je ale jen jedna z možností, jak se lze na celou věc dívat. Prázdné místo po snu o podílu na vzdělanosti českých dívek a tvorbě velké dámské encyklopedie zaplnila snaha vyhovět poslednímu přání Marie Čelakovské a postarat se o její rodinu. V tom ale spočívalo celé Bohuslavino trápení. Obdiv k Čelakovskému nemohl nikdy překonat obavy o to, že své první lásce znemožnila znovu intenzivně milovat.

Čelakovský Rajskou od prvních dopisů oslovuje „Nejdražší mé srdce! Jediná útěcho života mého!“, což je prvním viditelným rozdílem mezi manželi. Zatímco ona se k výčtu citů v dopisech staví spíše odmítavě, protože „srdce ženské ztíží otvírá tajné schrány své a co cítí, ústům svěřuje snadno, listu však daleko nesnadněji“, on je mnohem detailnější a otevřenější. Ve Vratislavi naopak mírní socializační snahy své manželky Čelakovský a do domácího salonku nepřibývají spřátelení literáti, ale pouze další společné děti. Vedle postaršího nemocného muže Bohuslava postupně uvadla jako růže, ke které je v nejedné osobní básni přirovnávána.

(Literární) život nekončí smrtí

Od smrti Rajské letos uplyne už 170 let. Spory o to, jak moc etické je zveřejňovat osobní korespondenci autorek a autorů, ze které jsem pro potřeby článku vycházela, se vedou od nepaměti. Já osobně vnímám korespondenci jako zajímavou alternativu pro objevování literatury. Romantikům obzvlášť leželo na srdci, že naše země nemá velkou ženu, autorku monumentálních románů. Když si ale vezmete do ruky trilogii autorčiných memoárů a korespondence s názvem Z let probuzení (nebo korespondenci jiné vaší oblíbenkyně), najdete v ní minimálně tolik lásky, zvratů a napětí jako v Oněginovi, což není málo. A pokud korespondence nebude zrovna vaším šálkem čaje, slibně vypadá i historický román Sága rodu Reissových od autorky Hany Whitton. (Pokud už ho někdo četl, zpětnou vazbu v komentářích určitě oceníme.)

Pro pobavení přikládám ukázku, jak (ne)lze životní příběh Rajské převádět do různých podob. Najde se někdo odvážný a pokusí se také zrýmovat cokoliv z oblasti literatury? Kterémukoliv výtvoru zveřejněnému v komentářích slibuji čestné místo ve svých studijních deskách a velkou dávku obdivu, kdykoliv se budu učit.

Sotva dobral důchod vdovský, už se ženil Čelakovský.

Pěla na ni Marie jen ódy a árie, prý ta růže dobře ví,

co pro děti je nejlepší.

Karolína s Johannou také se jí zastanou,

nebuďme teď přece sobci, dopřejme jí lásku k vdovci.

Samou radostí si vzlykne, na lepší si každý zvykne,

Boženka jí dobře radí, kdepak Hroboň a ti mladí.

Nemá žádné peníze, co by jí chtěl nabízet?

Věnem dostane snad Tatry, múzou bude živit bratry,

naoko jim bude družkou, jejich slávy dobrou služkou.

Vždyť to jejich básnění, rve uši až k zbláznění,

pěvce Ohlasů zvol sobě, postará se v každé době,

Vratislav bude tvým domovem, život tvůj královně podoben.

Budeš další Růží stolistou, sirotků jeho životní pojistkou.

Spojme tedy trojlístek – Frič, Staněk a František.

Autorka: Denisa Krupková

Zdroj podobizny Bohuslavy Rajské

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...