Světáci – nejvíc cool černobílý film normalizační tvorby minulého století. Člověk, který ho zná, by řekl, že takový film nemůže nic trumfnout, ale já jsem přece jen docela skeptická. Co se týče podobných filmů, razím heslo, že tato doba byla sice naprosto nespravedlivá, šílená a bolavá, ale vznikly během ní skvosty české kinematografie, především ty podobně praštěné. Kvalitní české komedie bývají častým námětem a předlohou pro divadelní ztvárnění – i tímto se dnešní článek bude zabývat.

Děj filmu nás zavede do života tří lehkých žen, které vidí velkou naději v obírání ženatých mužů o peníze. Všechno klape, scénář každého večera je obdobný – svést muže, nalákat ho do bytu, opít a nakonec ho obrat o peníze. Celým tímto divadlem je provází starší žena, která by se měla věnovat spíš luštění křížovek a procházkám v parku než půjčování bytu pro „splnění všech tužeb“. Ovšem každému podle jeho gusta.

„Holky, když von má voči jako Gott.“

Na druhé straně, doslova pod lešením, stojí tři muži, netušíce, co je čeká, když omylem zmíněné postarší dámě vyrazí okno žebříkem.

Tento příběh ovšem není pouhá forma bez obsahu. Můžeme tedy očekávat, že z lehkých holek se musejí rázem stát dámy s kulturním přehledem, vytříbeným vyjadřováním a ideálně s povoláním na úrovni. A z ženatých fasádníků profesně vysoce postavení gentlemani, kteří přece nikdy nejedli lžící z kastrůlku a jsou znalci nejen kultury a moderního umění, ale také vybrané literatury.

„Můj zesnulý manžel…“

„To je von?“

„Ne, to je Bedřich Smetana.“

„To je něco, jako Dvořák!“

Tak, námět by byl, filmová předloha taky, pojďme si něco vykouzlit na divadelní prkna.

Divadelní ztvárnění Světáků si pod taktovku vzalo Městské divadlo v Brně, kde můžete inscenaci zhlédnout na Činoherní scéně. O režii se postaral Stanislav Slovák. V hlavních rolích se představí Michal Isteník, Jakub Uličník, Petr Halberstadt, Markéta Sedláčková, Pavla Vitázková a Andrea Zelová. 

„Půjdeme do knihovny.“

„Na co budeme chodit do knihovny, když máme knihu, ty seš úplně hysterickej!“

„No, vono to muší být.“

A ačkoliv se jedná o činoherní scénu (představení tedy není pojato jako muzikál), nějaký prostor pro vlnění boků by se našel. Celé představení doprovází jazzové melodie. 

Jazz je bezesporu skvělým hudebním žánrem, ale v tomto případě někdy zkrátka méně znamená více. Stále jde ovšem o bujarou komedii. 

Problém nastává v případě, že pokud znáte všechny repliky a pokaždé se na ně ve filmu těšíte, v divadelním představení vám mohou uniknout. Není to ale vámi, spíše tím, že na ně zkrátka nezbyl prostor. Nebo zbyl, ale zůstal jen pouhý náznak.

Je jasné, že v případě originální předlohy žádné z divadel nechce vytvořit přesnou kopii filmu. Něco z příběhu uchovat, ale ne ho zcela předělat, se přece jen zdá být fajn. Když se ještě přidá jazzová trubka a krásný zpěvák s pohledem hudebního boha, je vystaráno. Pokud se tedy nepovede lehce přestřelit – na to bacha. Stále se ovšem bavíme o činoherní inscenaci a herecky je příběh ztvárněný znamenitě.

Pokud tedy nevíte, co s načatým večerem nebo neplánovaným či plánovaným volnem, jděte se pobavit, hodit bokem do rytmu jazzu a dvě hodiny strávit v normalizační minulosti Československa s vybranou společností.

„U drůbeže se to může, včetně po kachničku!“

Autorka: Eliška Kudláčková