Strach jako záliba

Detektivky servírují příběhy záhad, které umí pořádně zamotat hlavu. Každá situace či pronesená věta může být důležitá pro rozluštění případu. Setkáte se s nejrůznějšími postavami a nevíte, které z nich věřit – i mimořádně sympatický člověk může něco skrývat. Tyto skutečnosti pomáhají utvářet tajemnou a tíživou atmosféru, která čtenáře nutí číst dál a často v nich vyvolává strach. 

Ale proč se tak rádi bojíme? Vždyť strach je obecně považován za negativní emoci. Nad touto otázkou si lámalo hlavu už spoustu psychologů a přišli hned s několika teoriemi. 

• Podle teorie přenosu vzrušení je strach přínosný pro náš mozek, protože může být přenesen do dalších pocitů a zesílit je. U čtení detektivek to například znamená, že čím více se budeme v průběhu knihy bát, tím větší úleva a radost se dostaví ve chvíli, kdy je vrah zatčen.
• Teorie úniku před smrtí zase tvrdí, že strach může v naší mysli vyvolat pocit opravdového nebezpečí. Po dopadení vraha se opět uklidníme a náš mozek uvolní endorfiny (hormony štěstí), protože si myslí, že se nám podařilo uniknout nebezpečné situaci. 
• V úvahu připadá i teorie, že při čtení strašidelných příběhů lidé dávají průchod svým temným a zakázaným myšlenkám.

To, že strach hraje v detektivkách důležitou roli, není náhoda. První detektivní příběh totiž napsal Edgar Allan Poe, který je zároveň považován za zakladatele hororu. 

Detektivní jednička

Vraždy v ulici Morgue – tak se jmenuje povídka E. A. Poea z roku 1841, jejíž hlavní postava C. Auguste Dupin není profesionální detektiv, ale díky své schopnosti logicky uvažovat úspěšně řeší kriminální případy. Postava Dupina tak mohla být vzorem pro spisovatele Arthura Conana Doyla, který v povídce Studie v šarlatové (1887) přivedl na svět jednoho z nejznámějších detektivů vůbec: Sherlocka Holmese. 

Asi neexistuje člověk, který by nikdy neslyšel o tomto geniálním vyšetřovateli, který hraje na housle, kouří dýmku a je závislý na kokainu. Čtenáři si tuto postavu zamilovali, a když nechal Doyle Sherlocka Holmese v povídce Poslední případ (1893) zemřít, nesli to opravdu špatně. Dokonce tak moc, že se Doyle o pár let později rozhodl svého hrdinu oživit a Sherlock Holmes se v povídce Prázdný dům (1903) vrátil na scénu. 

Mon Dieu, ten Poirot!

Detektivky s Holmesem se staly inspirací pro spisovatelku Agathu Christie, která stvořila legendárního Hercula Poirota. Leze vám už tento puntičkářský Belgičan s pečlivě navoskovaným knírem trochu na nervy? Nebojte, nejste sami. Christie na tom byla stejně. 

„První dámu zločinu” začal Poirot brzy unavovat a dávala to najevo prostřednictvím Ariadne Oliverové, jež se objevuje v několika románech s Herculem Poirotem. Paní Oliverová je spisovatelka a přítelkyně Poirota, která si stěžuje na svého fiktivního detektiva Svena Hjersona. Rozčiluje ji totiž stejně, jako Agathu Christie její Poirot. Slavná spisovatelka zkrátka do postavy Ariadne Oliverové promítla sama sebe.

Velká sova

O zajímavé detektivy není nouze ani v současné tvorbě. A nemusíme chodit do světa. Spisovatel Michal Sýkora svou knižní sérii Detektivové od Nejsvětější Trojice situoval do Olomouce a vymyslel sympatickou Marii Výrovou, která se těší velké oblibě čtenářů. Tato vrchní komisařka, které se přezdívá „Velká sova“, je inteligentní žena se silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost. A také milovnice Boba Dylana.

Marii Výrovou můžete znát i z televizních obrazovek. Cyklus Detektivové od Nejsvětější Trojice běžel v České televizi a stále jej můžete zhlédnout na iVysílaní. Skládá se z pěti minisérií, jež režírovali Jan Hřebejk a Viktor Tauš. Marii Výrovou zde ztvárnila Klára Melíšková. 

Jak prosté, milý Watsone!

Vraťme se ještě k A. C. Doylovi. Byl by totiž hřích nezmínit doktora Watsona. Tímto věrným přítelem Sherlocka Holmese se inspirovali další autoři a později se „watson” stal dokonce typem postavy, která hraje v detektivních příbězích důležitou roli. Mezi známé „watsony“ patří například kapitán Hastings (přítel Hercula Poirota), nebo Archie Goodwin, asistent detektiva Nero Wolfa z knih amerického spisovatele Rexe Stouta.

A jaký ten „watson“ vlastně je? Na rozdíl od detektiva neoplývá genialitou, právě naopak –působí jako obyčejný, průměrně či mírně podprůměrně inteligentní člověk. Vytváří tak kontrast k detektivovým výjimečným schopnostem. Zároveň mu pomáhá při vyšetřování, protože svému příteli ochotně naslouchá a je na něj spolehnutí. Prostě a jednoduše, „watson“ je detektivova pravá ruka.

Zazvonil zvonec…

Většina lidí zná typická rozuzlení knih s Herculem Poirotem, který si tyto chvíle opravdu užívá. Všechny důležité aktéry příběhu zpravidla svolá do jedné místnosti, kde jim vylíčí průběh celého případu a odhalí vraha. Málokdo ale ví, že Agatha Christie byla občas docela rebelka. Ve třicátých letech 20. století vznikl v Londýně Detektivní klub, jenž sdružoval britské spisovatele detektivek. Jedním z členů byl katolický kněz Ronald Knox. Ten vymyslel soubor pravidel, která by měla být při psaní detektivních příběhů dodržena (tzv. Desatero pátera Knoxe publikované už roku 1929). Christie však pravidla někdy porušila. 

Za zmínku stojí zejména kauza ohledně knihy Vražda Rogera Acroyda (1926). Někteří kritici a znalci detektivního žánru byli pobouřeni, protože vraždil vypravěč příběhu, čímž došlo k porušení sedmého bodu desatera. Kvůli tomuto „hříchu“ byla Christie z Detektivního klubu vyloučena, avšak spoustu čtenářů román nadchl a dodnes patří mezi nejoceňovanější počiny slavné spisovatelky. A celá situace vlastně skončila happyendem – Agatha Christie se později do klubu vrátila a dokonce se stala jeho předsedkyní. V literatuře se zkrátka občas vyplácí porušovat pravidla.

… a pohádky je konec?

Někteří autoři si libují v mnohem akčnějších a rychlejších závěrech,třeba takový Jo Nesbø, „král severské krimi“. Jeho policejní důstojník Harry Hole má problémy s alkoholem a není lehké s ním vyjít, ale jednu věc nelze popřít – je to výborný detektiv. Vyšetřuje brutální vraždy a příběh často to vrcholí tím, že se pachatel pokusí Hola zabít. A nebo (pozor, spoiler) vrah spadne do akvária, kde jej usmrtí žralok (viz román Netopýr, 1997).

Což mi připomíná, že se můžete setkat s názorem, že detektivky jsou vlastně takové pohádky pro dospělé. Dobro v podobě statečného vyšetřovatele dělá vše pro to, aby byl pachatel dopaden a zlo tím pádem potrestáno. Sice trochu drsné pohádky, ale něco na tom asi přece jen bude. Co myslíte vy?

Autorka: Natálie Mertová