Když v roce 2020 vydala Miřenka Čechová Baletky, svoji druhou knihu, strhla se kolem nich poměrně velká mela.

Miřenka se totiž nijak netajila tím, že v Baletkách využila i svoje vlastní zkušenosti a zážitky z tanečního světa a z pražské konzervatoře 90. let, tudíž – že se jedná o dílo, které do určité míry staví na autobiografických základech. 

S literární teorií obeznámení čtenáři a čtenářky sice vědí, že autorovi není radno všechno věřit (a to ani, nebo možná hlavně, když se jedná o biografii), ale celkem jisté je, že v provokativním díle o tvrdém světě baletu se mnozí z učitelů a představitelů české baletní scény tak trochu poznali. A tohle nastavené zrcadlo se jim vůbec nelíbilo!

Miřenka v knize nastínila svět tance nejen jako tvrdý, nekompromisní, mnohdy nespravedlivý, ale taky zlý a pro mladé dívky snící o kariéře baletky nebezpečný. Ladnost, éteričnost a jemnost se v něm střídá s dřinou, potem, krví, šikanou a hladem (který je mnohdy provázen poruchami příjmu potravy nebo umlčován drogami). Za svoji knížku Miřenka následně dostala ze strany české baletní scény celkem sodu a byla onálepkovaná jako ta zamindrákovaná, nešťastná, neúspěšná, co se umí jen „válet na zemi v Akráči“ (v Paláci Akropolis). 

Na druhou stranu se ozvali i ti, kteří s jejím pohledem na prostředí baletu souzněli. Zastali se jí nejen některé (ex)tanečnice, ale třeba i jejich rodiče. A co se týká jejího tanečního „neúspěchu“ nebo mindráků – je asi dobré zmínit, že Miřenka je nejen úspěšná tanečnice (krom jiného vyučovala na americké univerzitě a spoluzaložila dvě divadelní společnosti), ale působí také jako choreografka, pedagožka, režisérka, nu a taky – spisovatelka. 

Když odhlédneme od autobiografických prvků knihy a zaměříme se na text jako takový, zjistíme, že se jedná o dost zajímavé literární dílo. Tvrdé, syrové, stručné do rozsahu, silné v úderu, nezvyklé svojí du-formou, mnohdy explicitní až expresivní, zapamatovatelné. 

Na úspěch knihy následně Miřenka navázala nejdříve multimediálním projektem metaBALETKY, a nyní i představením Baletky, které můžete vidět v již zmiňovaném Paláci Akropolis. 

Otázka, která se nabízí: Opravdu se tam válí Miřenka po zemi?

Ano.

A dokonce – úplně nahatá!

Tělo zbavené jakýchkoliv nánosů, čisté prosté tělo, oloupané jako cibule, tělo jako stroj, dokonalý stroj, který se nesmí nikdy zadřít, tělo jako kus masa… 

Nahota Miřenčina štíhlého svalnatého těla (a vidět je toho prosím pěkně opravdu dost) však není jediná nahota, která je divákovi během představení předkládána, a není prvoplánová. Miřenka se za pomoci černého humoru, hudby dýdžejky Mary C, veršů, zpěvu, masek a sochařských objektů snaží ukázat nahotu, která je hlubší než ta fyzická. Nahotu duše. Technicky přitom vsází rovněž na live kamery, vizuální projekce i další výtvarné a scénické pomůcky, na jejichž popis moje chabé znalosti divadelního žargonu nestačí, ale je to každopádně netradiční a snad i inovativní podívaná.

Postavit se tváří v tvář vlastním strachům a démonům, nelehké a nepříjemné minulosti, ozvat se proti mocenskému systému a mašinérii prostřednictvím vystoupení, během kterého ze sebe hlavní protagonistka odhalí tolik – to chce skutečně odvahu. A ta Miřence podle mě rozhodně nechybí. Stejně jako autorská invence, nebo hledání nových cest a způsobů výpovědi, které jsou možná stručné, syrové i surové a ne úplně příjemné, ale rozhodně poutající pozornost.

Autorka: Blanka Veselá (@blanchettka)

Zdroj úvodní fotografie