„Hej, brácho, nemáš trochu té… literatury? Potřeboval bych si nutně dát.“

Knihy nikdy nebyly jen plný pěkných věcí. To si nemusíme říkat, to víme. Knihy byly v podstatě vždycky plný hnusných věcí. A já o nich docela rád čtu. Tak co kdybychom se na nějaký ty hnusný věci podívali společně?
Mám tu kufřík plnej drog a za sebou partu protřelých feťáků, co moc dobře ví, jak to trochu rozjet. Projdeme si pár knih z mojí knihovny, který řeší drogy, stavy změněnýho vědomí a jejich dopad na život jednotlivce. Předně bych však rád zdůraznil, že tímto textem nikoho nenavádím, aby začal drogy brát. Drogy neberte, je to blbost. Budu mnohem raději, když si po přečtení mýho textu naperete do žil nějakou tu knihu. Jsem váš osobní dealer knih s drogovou tématikou.

Když se bavíme o drogách v literatuře, jako první vás asi napadne My děti ze stanice Zoo. A hned v závěsu? Trainspotting! Tyhle dvě knihy spojuje heroin. A tohle háčko je pěknej prevít. Přivede člověka do světa absolutní blaženosti a mezitím zatne svý drápy hluboko do těla i mysli, aby se do nich navždy zažral a stal se jejich zhoubou. Pomiňme teď ikonickej příběh čtrnáctiletý Němky Christiane a přesuňme se do Skotska, kde začínají tvrdě tepat devadesátky, mládež se okázale nudí a jako formu zábavy si najde sledování vlaků na místním nádraží, čemuž nikdo neřekne jinak než „trainspotting“. A tady nám vzniká legenda drogový prózy, která vygradovala ve slavnej film Dannyho Boylea a četná románová pokračování.
Autorem je skotskej chuligán Irvine Welsh, kterej si z drog udělal slušnej byznys, tedy alespoň v tom knižním světě. Jestli mezi psaním bestsellerů prodává háčko, emko či speed v ulicích Edinburghu, mi není známo. Ale nejsem jeho životopisec, nemůžu vědět všechno.

Mark Renton a jeho přátelé v knize objevují všemožný zákoutí drog, sexuality, taneční hudby, nudy a dospělýho života. A často jsou ty zákoutí pekelně temný. Samotnej Welsh se toho nebál a za svou kariéru nasázel do svýho početnýho čtenářstva spoustu knih, na kterých se dá skvěle ujíždět. Názvy jako Extáze, Acid House, Lepidlo nebo Porno, myslím, mluví za vše.

Neméně legendárním heráčníkem byl chlápek z poněkud jiný generace, než je Irvine Welsh, přesněji z americké beat generation. Řeč je tu o Williamu S. Burroughsovi, teplým básníkovi z těch nejtemnějších hlubin lidských mravů. Tenhle pán zvedl žaludek nejednomu rodiči svých zdánlivě spořádaných ratolestí, jež si přitáhly domů nějakou jeho knihu. Burroughs – sám letitý feťák, co byl dle svých slov závislej snad na všem, co se za jeho života dalo sehnat, a dala se na tom vypěstovat závislost. Psal ostře, velmi sugestivně, syrově. Zatímco Welsh píše jako nádeník z předměstí Edinburghu, Burroughs je pravým básníkem, badeulairovsky takřka prokletým. V knihách Feťák, Teplouš nebo Nahý oběd vychází ze svých zážitků s opiáty. Je to bolavý, načichlý podsvětím, koluje v tom krev napraná morfiem či heroinem.

Mistr Burroughs zemřel na konci devadesátých let ve Spojených státech, kde ještě chvíli zůstaneme. Rok po jeho smrti totiž vzniká film Terryho Gilliana s Johnny Deppem a Beniciem del Torem v hlavních rolích. Ten se Burroughse nijak zvlášť netýká, ale jeho knižní předlohu napsal chlapík, kterej k beatníkům nepopiratelně patřil, ačkoliv on sám se tak neoznačoval. Hunter S. Thompson byl podobně jako beatníci odpadlíkem, ale svůj spisovatelskej styl vybrousil lehce jiným směrem, než jak to vedl Kerouac nebo právě Burroughs. Stal se prvním a tudíž hlavním představitelem dost ujetýho gonzo žurnalismu. Všechno si to musel prožít do mrtě, do morku kostí prožil vše, o čem psal. Tak nějak vznikla i kniha o nechvalně proslulým gangu motorkářů Hells Angels, mezi který na chvíli dokonale zapadl.
Jeho nejslavnější knihou je však zběsilá jízda skrz nevadskou poušť a lasvegaská kasina. Jmenuje se Strach a hnus v Las Vegas a je to bláznivá přehlídka existujících i neexistujících drog.

Již v samém úvodu knihy vypravěč prozradí, že je sběratelem drog, a v tu chvíli víte, že si střízlivosti příliš neužijete. Archy prvotřídního LSD, meskalin, éter, všemožný oblbováky, cloumáky a taky bájnej adrenochrom vyráběnej z lidskejch nadledvinek. To všechno koluje v těle novináře, jenž se s pomocí svýho právního zástupce snaží napsat článek o závodě uprostřed nevadský pouště. Je to úkol takřka nadlidskej, protože tihle pánové nejsou v knize střízliví snad ani minutu. V Thompsonově románu hrají velkou roli psychedelika, ve čtenáři je schopen navodit atmosféru právě probíhajícího tripu, mezi písmeny téměř plují barvy, z nichž zároveň stříkají emoce. Halucinogenní magie podávaná slovy!

Rád bych vám nabídl množství drogové literatury větší než malé, ale šíleně se vykecávám a jsem snad delší než ten nejdelší acidovej trip Syda Barreta, takže se s tímto tématem vrátím zase někdy příště. Do té doby zachovejte přízeň Literární hysterii a čtěte.

Autor: Martin Krbek