Kdo by neznal Erbenovu Kytici?
Možná se pletu (klidně mi dejte vědět), ale mám za to, že mezi českou klasikou, která se na školách v literatuře učí, je právě Kytice jedna z těch nejvíce oblíbených. Dost možná logicky – je to sbírka čtenářsky velmi přístupná, a to už od poměrně útlého věku. Napínavá, zábavná, strašidelná, pohádková, zvukomalebná, tradiční, ale zároveň tematicky tolik nadčasová. Přestože první vydání Kytice od Karla Jaromíra Erbena se datuje do roku 1853, balady o lásce a smrti, vztazích, přírodě, vině a trestu nebo třeba osudu – ty zkrátka neomrzí.
A proto není divu, že Kytice knižně vychází znovu a znovu. Sama mám doma vydání několik a pořád mi to není dost – momentálně totiž slintám nad jedním z těch posledních, s ilustracemi Míly Fürstové. A přestože jde o látku lyricko-epickou, básnickou, popularitě se kromě samotných knih těší i další formy jejího zpracování – divadelní, rozhlasové, filmové… V roce 2000 byl režisérem F. A. Brabcem natočen film, který já osobně považuji za velmi odvážné, kreativní i důstojné uchopení Erbena. A od roku 2019 má Kytici v repertoáru i Národní divadlo, ve formě činohry vůbec poprvé. O inscenaci režijního dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) se od začátku mluví jako o velké události. Ostatně, pokud alespoň trochu sledujete dění kolem divadla, v posledních letech na tuhle dvojici nejde nenarazit, občas mám pocit, že je prostě všude.
Autoři vybrali osm ze třinácti Erbenových balad, a to veskrze ty nejznámější. Z části je na jevišti interpretuje vypravěč, z části jsou převedeny do dialogů, ale také hudebních nebo pohybových situací či vizuálních obrazů. Doslovné citace Erbenova textu mě velmi potěšily (v tomhle jsem naprosto oldschoolová, ten původní text je zkrátka geniální a žádné inovace nepotřebuje), stejně jako vizuál – ten v některých scénách doslova bere dech! Zejména Vodníka nebo Holoubka budu mít před očima ještě hodně dlouho (a to i přes to, že do sexy filmové podoby Dana Bárty má vodník z Národního hodně daleko), minimálně jedna scéna jako by vypadla přímo z filmu mého oblíbeného Tima Burtona. Nebo ta všudepřítomná sekera… Z té mi naskakovala husí kůže.
Nebudu zastírat, že některé z balad pro mě byly i trochu zklamáním, nebo přinejmenším nepřekvapily – Polednice je jen tak krátce načrtnutá, na létání protagonistů vysoko ve vzduchu ve Svatební košili jsme (právě po filmu) už zvyklí a Iva Janžurová v roli mladé dívky ve Štědrém dnu mě dokonale zmátla (bohužel tak, že mi to zkazilo celou jednu baladu). A pravdu možná mají někteří recenzenti, kteří Kytici v Národním vytýkají, že jde jen po povrchu, že je líbivá a možná i trochu kýčovitá. Inu, takový ten kus, na který půjdou všichni a návštěvnost bude zaručena na dlouho dopředu.
Na druhou stranu – je to špatně?
Osobně jsem asi skromná divačka, ale mně prostě představení podle milované předlohy, s kvalitními hereckými výkony té nejstarší i nejmladší generace Národního divadla a s vizuálem, hudbou i nápady, které vás pohltí, vlastně stačí. A že mi sem tam něco úplně nesedne nebo mám dojem, že by to šlo udělat ještě jinak – o důvod víc, proč si vzít k ruce knižní vydání a nechat pracovat vlastní imaginaci. Ostatně, když už vás představení nabudí k tomu si (po sto padesáté osmé minimálně) přečíst znovu (a nebo i úplně poprvé) jeho předlohu, tak prostě nemohlo být špatné, nebo ne?
Pro koho tedy je Kytice v Národním?
Úplně pro všechny!
Neumím si totiž představit, že by si snad někdo z téhle verze neodnesl alespoň něco.
I to je určitě důvod, proč se na vstupenky musí trochu číhat.
V prodeji jsou momentálně poslední kusy na letošní září a leden 2023.
Běžte do nich!
Autorka: Blanka Veselá (@blanchettka)
0 komentářů